Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai, historie a Skoťané
Svého času bylo nutné v našem školství zdůrazňovat v přípravách učitelů na vyučování tzv. mezipředmětové vztahy.
V praxi to znamenalo asi to, že rozebírali-li jsme v češtině souvětí, v němž byla zmínka o tom, že přímky kolejnic se v dáli sbíhaly, už jsme, byť často krkolomně, museli vzpomnět, co o přímce děti vědí z geometrie. Jestliže jsme psali diktát "na velká písmena", nesměli jsme text zapomenout využít ve spojitosti s výukou zeměpisu či dějepisu, zvláště pak s novodobými dějinami. A tak bych mohla pokračovat. Pomalu lituji, že dnes už to po mně nikdo nechce, protože v hodinách , které trávím s Taiem, o mezipředmětové vztahy skutečně nouze není.
Píšeme diktát o bitvě na Bílé hoře. Cvičně Taie nutím, aby mi bitvu zařadil časově. Začne vyrábět vrabčí hnízdo, kterýžto pohyb občas prokládá bušením do hlavy. Když začnu být netrpělivá, vypustí z úst pokusně: "Sedmnáct set..." a po očku mne pozoruje, co já na to. Když se zamračím, zabuší si zběsile na čelo a vyzkouší další variantu. Asi na čtvrtý pokus se trefí.
V jiném diktátě je zmínka o K. J. Erbenovi. Pro jistotu nadhodím kontrolní otázku:
"Doufám, že ještě víš, kdo byl K. J. Erben!"
"Erben? No to je ten borec, co dělal básničky!" odpoví Tai s bohorovným klidem.
Ovšem když se v diktátě objeví zmínka o Temelínu, Tai položí propisku a diktát nediktát začne mi vysvětlovat svůj názor na jaderné elektrárny.
Pokud takto zaměstnává jen svoje mozkové závity, nemám námitky. Horší už je, když přijde s nějakou více či méně popletenou historickou událostí či postavou a chce, abych mu o ní něco řekla. Jako nedávno. Už ani nevím jak, dostali jsme se k otázce samostatnosti Irska a Skotska v rámci Velké Británie.
"A, paní profesorko," vyrukoval najednou Tai s dotazem, "jak se jmenoval ten Skoťan, co bojoval za svobodu Skotska a byl hrdina?"
Nejprve jsem se vzpamatovala z přímého zásahu "Skoťanem" a pak jsem se snažila o něm zjistit nějaké podrobnější údaje. Jenže marné byly moje snahy. Tai věděl jen to, že o něm byl film na Primě a za dostatečně přesný údaj o záhadném hrdinovi považoval sdělení, že byl "takovej napůl modrej." Ovšem tyto pozoruhodné informace mě k rozluštění nepřivedly. Až s pomocí přátel sledujících v TV filmy jsem se dopracovala k filmu Statečné srdce a pak už mne Google dovedl ke jménu Sir William Wallace. Ovšem ten "napůl modrej" mi vrtal hlavou. Ale i tady jsem se dočkala nečekaného rozuzlení. Tai se širokým úsměvem vytáhl svoje milované "písíčko" a předvedl mi počítačovou hru, kde v roli onoho hrdinného bojovníka vystupoval kocour, který měl modrobílé válečné vybarvení svého čenichu!
No, občas bych Taie ráda i zaškrtila!
Míla Nová