Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a jména
Èas ubíhal a školákùm zaèaly tou¾ebnì oèekávané prázdniny. Školákùm ano, ne však Taiovi. Pøísná maminka rozhodla, ¾e èeštinu se Tai musí uèit i o prázdninách. Dalo mi hodnì práce, ne¾ jsem ji pøesvìdèila, ¾e si Tai o prázdninách musí odpoèinout (a já nakonec taky). Její pøedstava toti¾ byly „èi“(tøi) hodiny týdnì. Tentokrát jsem byla nekompromisní a pøislíbila pøes prázdniny jednu hodinu za týden. Stejnì bezvýsledné bylo moje pøesvìdèování, aby rodièe dali Taie o prázdninách do dìtského tábora, proto¾e jen neustálou komunikací v èeštinì se jeho vyjadøovací schopnosti budou zlepšovat. Tai nechtìl a tím diskuse konèila. Dokonce ani na týdenní tábor, který poøádalo jeho gymnázium na konci prázdnin, nechtìl jet. Dùvod uvedl skuteènì „pádný“: „Nemù¾u jet, musím šprtat u¾ do školy.“ Kdy¾ jsem se zatváøila pochybovaènì, ještì pøitvrdil: „A na Jablùnka (místo tábora), tam divný postel.Padají prkýnka! Však pamatujete minulý rok,ne?Kdybych spal dole,já byl bych praštìný ještì víc.“ A tak Tai, aby se vyhnul nebezpeèným prkýnkùm, radìji psal diktáty a uvádìl mne v ú¾as svými nápady i o prázdninách.
Jeden z prázdninových diktátù byl vìnován orlojùm v Olomouci a v Praze. U toho pra¾ského jsme si pøipomnìli Jiráskovu povìst, kterou si Tai pamatoval ze 4.tøídy. Jen si nemohl vzpomnìt na jméno tvùrce orloje. „No pøece Ha…,“ napovídám. Tai vraští èelo, ale na jméno si nevzpomene. „Mistr Hanuš,“ dokonèím tedy za nìho. „Mííístr?“ podiví se upøímnì. „Místr pšece Jan Hus!“ I vysvìtlím struènì rozdíl mezi obìma mistry a diktuji dále: „Tvùrcem orloje byl mistr Hanuš.“ Tai se však znovu zarazí a opakuje tázavì: „Mistr Januš?“ „Ne Januš, Hanuš,“ opravuji ho. Tai se hluboce zamyslí a po chvilce naši debatu shrne: „Hanuš? Neznám!“ Jména ten den Taiovi vùbec jaksi „nesedla“. Kdy¾ jsme se dostali k olomouckému orloji a já Taiovi diktovala, ¾e autorem výzdoby byl Karel Svolinský, pøestal psát, podíval se na mne a pøísnì prohlásil: „Svolinský?!...Divné jméno!“
K dalšímu zádrheli došlo, kdy¾ mìl Tai v diktátì napsat, ¾e K.Svolinský byl rodákem z Kopeèka u Olomouce. Pro jistotu se Taie ptám: „Byl jsi u¾ nìkdy na Kopeèku u Olomouce?“ „Byl, v èetí èídì v zoo.“ „No výbornì! Tak jak se jmenuje ta obec?“ „No nevím!“odpovídá pohoršenì. „Pøece Kopeèek u Olomouce,“vysvìtluji. „Ahá, u¾ vím!“zatváøí se spokojenì a napíše: „…rodák zkopeèka u olomouce.“ Obrátím oèi k nebesùm a u¾ mírnì zoufale se ptám: „Tai, co je to „zkopeèek“? A co ti udìlala Olomouc, ¾e ji píšeš malým písmenem?“ Tai vykulí oèi, pøeète si , co napsal, a je tím viditelnì pobaven: „Ahá! No já napsal, ale kdy¾ by vy èetla podruhé, já by jistì spravíl!“
Pamìtníci, vzpomínejte!