Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pan František
Jeèmínkovo námìstí pod nemocnicí byl svìt sám o sobì. V ka¾dém èase a kdekoliv na svìtì to tak je, ¾e dìti ze spoleèné ulice k sobì patøí v dobrém i zlém. I kdy¾ se pøátelí s dìtmi "za humny", nikdy to není takové spoleèenstvím jako s dìtmi ze své ulice. V našem pøípadì námìstí. Které se ostatnì k tomu hezkému jménu "krále Jeèmínka" vrátilo a¾ teï po sametové revoluci. Za války bylo ze dne na den "Hans Kudlich Platz", za komunistù "Èsl. armády". Pamatuji se, ¾e mne snad díky tomu názvu v¾dy okouzlovala povìst o Jeèmínkovi. Aèkoliv naše námìstí bývalo zpoèátku spíš hrubì neupravené zaplevelené místo, pozdìji malý pokus o parèík a tam, kde stávalo ji¾ jinde zmiòované Mexiko, vrostla za války do zemì vodní nádr¾ jako zásoba vody v pøípadì nouze, v¾dy jsem s ním pojila pøedstavu sytì naoran¾ovìlého lánu zrajícího obilí.
Jako všude v malém spoleèenství - bývalo tak postavièek originálních! Ostatnì i my jako rodina jsme byli trochu z øady. Matka Jihoslovanka s krásnì komickou èeštinou, otec po léta slepý, který se samostatnì pohyboval je po dùvìrnì známém dlouhém chodníku pod okny našich ètyø domù a já, pozdní dítì rodièù, posmívaný pøilepenec k dìtské partì. Opeèovávaný jedináèek, a¾ hrùza nešikovný, stále pod rázným dozorem své matky. S bílými podkolenkami a málokdy svobodná k volnému lítání po plácku, nato¾ nìkde za domem.
Ale daleko výraznìjším koloritem mého dìtství byly obèasné nájezdy cikánských vozù. Zastavovaly v neuspoøádané øadì u Bednaøíkovy restaurace proti našim oknùm. Jakkoli jsem jindy vytrvale ¾ebronila, abych smìla s dìtmi ven, v tyto dny jsem se krèila na balkonì za máminými výstavními pelargoniemi a se smìsicí touhy a strachu pozorovala jejich pestré úbory a naslouchala halasu nepøehledné rodiny. Byla to obvyklá vyhrù¾ka "kdy¾ budeš zlobit, dáme tì cikánùm", co mne strašila? Mo¾ná, ale po léta i do dospìlosti jsem v¾dy kouteèkem mysli uva¾ovala, jaké by to bylo doopravdy. A v¾dycky mne pokoušela ta pøedstava svobody.
Docela jednoznaènì jsem si ale pøála, aby naši splnili svou pohrù¾ku tehdy, kdy¾ mi hrozili, ¾e mne dají k oslíkovi. Jezdil tehdy olomouckými ulicemi staøík s vozíkem a oslem, za nimi bì¾el veliký pes a rozvá¾eli mléko a housky. Staèilo si objednat a dennì ráno jste mìli snídani za dveømi. Zdálo se mi to docela pøita¾livé, jezdit si volnì ulicemi a dìlat lidem hned po ránu radost. Navíc s tak krásnými zvíøaty a vlídným dìdou. Pozdìji rozvá¾el jen se psem a za války, kdy¾ potraviny zaèaly být na lístky - tahle souèást mého dìtství nìkam beze stopy zmizela.
Kdo ale nezmizel po celý èas, pøed válkou, za války ani po ní - byl pan František. To já jsem opustila Olomouc døív, ne¾ on pøestal dennì vybíhat v dobré náladì do nekoneèných schodù s naší poštou. Kdepak tehdy byly dole pod schody schránky! S ka¾dým dopisem musel, hlavnì u nás ve víceposchoïových èin¾ácích, vyšplhat a¾ do nejvyšších pater. A pøece jsem ho nikdy nevidìla jinak, ne¾ s úsmìvem ve tváøi.
Dvakrát týdnì jsme s mámou brzy po ránu chodívaly do mìstské tr¾nice pro zeleninu. Na pøedmìstí Olomouce mìli velká zelináøství Bulhaøi. Zelenina byla èis»ounká, naèechraná, èerstvá a kvalitní. A levná. Ka¾dá z nás si nesla svùj proutìný košík, naplnìný a¾ po vršek. Pøešly jsme na šikmo oba parky, pro»aly hlavní alej krásných vzrostlých kaštanù, minuly esperantský pomníèek s hvìzdou. Staèilo jen projít dìtským høištìm, minout prodej uhlí pana Suchého, obkrou¾it malé nádra¾íèko a u¾ jsme byly na našem domácím území. Takøka pravidelnì, kdo nás vítal svým srdeèným pozdravem byl èervenolící pan František. A kdy¾ volával - máte tu dopis - znìlo to obzvláš» radostnì. Nejen, ¾e vìdìl, ¾e je máma ráda dostává, zvláš» kdy¾ byly ze vzdálené vlasti, ale jistì i proto, ¾e jsme mu tak leckdy ušetøily vyšlápnutí tìch strmých schodù a¾ k mìdìné mezírce na dopisy na našich dveøích ve druhém patøe.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: