Deník paní uèitelky – 19
Roztomilé malièkosti
Beruško, pùjè mi jednu teèku,
tøeba tu, co máš na zadeèku.
Musím ji napsat za vìtou,
a» se mi slova nepletou…
Mám ráda øíkanky pro dìti a tahle, od Jiøího ®áèka, patøí k mým favoritùm. Kouzelný svìt dìtské fantazie mì v¾dycky zahøeje, potìší – nevím, jak to napsat, aby to nevyznìlo moc pateticky.
Èasto dìti provokuji otázkou: „Co myslíte, proè to tak udìlal? Jak to, ¾e se to a to stalo?“ Na ukázku - na tabuli je vìta: Jana nemá kolo. Zeptala jsem se: Proè asi?
Odpovìdí se sesypalo – no hodnì.
- Nìkdo jí ho ukradl.
- Bratr jí ho rozbil.
- Zapomnìla si ho v lese.
- Spadlo jí do vody.
- Maminka na nìj nemá peníze.
ale i
- A» je ráda, aspoò si nenatluèe.
- Hraje si na poèítaèi, nechce jezdit.
- Vymìnila ho za Pokémony. (to je teï v naší tøídì taková móda
vymìòování kartièek)
- Zlobila, tak jí ho sebral èert.
- Pùjèil si ho policajt, který honil zlodìje.
Nìkteré odpovìdi utíkají nádhernì do snù, jiné jsou tak dokonale „praktické“, ¾e stì¾í zadr¾uji smích. A pøemýšlíme spoleènì a já si nìkteré dìtské odpovìdi schovávám do hlavy. Posilují mì ve chvílích, kdy mì jejich autoøi naštvou, vytoèí, kdy bych je nejradìji nevidìla. A takové chvilky pravidelnì pøicházejí, i kdy¾ o nich tak moc nepíšu.
Svérázná je logika, která patøí jen a jen dìtem…
Na otázku: „Proè sis nepøinesl lepidlo, v¾dy» jsem vèera øíkala, ¾e ho dnes budeme potøebovat..“ pøišla tato odpovìï: „Já jsem si myslel, ¾e byste mi mohla pùjèit to vaše, kdy¾ máte na stolku dvì…“
„Proè jsi šla tak blízko k øece, kdy¾ jsme si øíkali, jak je to nebezpeèné?“ „No proto¾e jsem nevìdìla, ¾e se to dozvíte…“
Nebo „Tu panenku jsem pod stromeèek nedostala. Je¾íšek by mi ji urèitì dal, ale mamka mu to zakázala, ¾e u¾ jich mám moc…“
Velmi èasto vysvìtlujeme spoleènì slova, která jsou napsaná na tabuli, aby si dìti rozšiøovaly svou slovní zásobu a taky proto, abych poznala, ¾e vìdí o èem ètou.
Tak¾e tøeba:
lék (na chøipku)
píšu (hezky)
buší (do dveøí)
Ne¾ jsem vèera stihla reagovat nìjak na slovo kus, ozvalo se „kus ¾enský“.. (radìji jsem to pøeslechla, tato diskuse nebyla v plánu).
Dìtské výroky jak korálky poskládané na šòùrce pøibývají ka¾dý den. Nedávno jsme opìt èetli Birlibána. Hlavní hrdina se svými kamarády - panenkou, míèem, zajíèkem - procházejí Nepoøádnickou Lhotou a chlapeèek Matìj je pozval k sobì domù. Po prohlédnutí pøíslušné ilustrace jeden rozumbrada pronesl tuto nádhernou sebekritiku:“No nazdar, ten tam má bordel. Já ho mám sice v pokojíèku taky, ale trochu menší…“
V pátek jsme pøi hudební výchovì zpívali Mìla babka ètyøi jabka a tancovali mazurku. Holèièky se na kluky roztomile culily a pánové je tak galantnì protáèeli… A potom pøi poslechu veselé skladby „Sonáta pro trubku“ hopsaly všechny dìti po tøídì a pøedvádìly, jak se troubí na trumpetu.
Bezstarostné, veselé, roztomilé…
Ké¾ jim to dlouho vydr¾í.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: