Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta po Španìlském království


Pøed cestou-prolog.


Tak jsem si koupil novou cestovní tašku. Bledìmodrou s nápisem Reebok. Ta moje stará se jaksi rozpadá a tahle nová je natolik sportovní a nápadná, ¾e si ji urèitì nikdo jiný do Španìlska nevezme. Do té nové se toho hodnì vejde. Balím, proto¾e je pondìlí a my u¾ zítra v úterý, v jedenáct hodin, odjí¾díme ze Zlièína smìr Barcelona. Bratru nìjakých pár set kilometrù a asi jednadvacet hodin v autobusu. Tedy - kdy¾ to pojede jak má, co¾ není zas tak úplnì v¾dycky. Na tøináct dnù strávených v autobuse se nedá dost dobøe pøipravit. To je hroznì dlouhá doba.
Budu potøebovat tu kravatu?
A ty montérky?
Co kdy¾ budu muset pomáhat s opravou autobusu?


Ale ne, to je nereálné. Šup s montérkami zase do skøínì. A kravatu taky ne! Nebudeme urèitì zúèastnìni ¾ádné velké spoleèenské akce.


I kdy¾, vzpomínám si, ¾e kdy¾ jsem byl asi pøed jedenácti lety v Paøí¾i u Vítìzného oblouku, tak si francouzská televize pùjèila jednoho našeho impozantního a staršího kolegu (doopravdy to byl kolega z Košic ze školy, jen trochu starší-neuvìøitelná náhoda!) k nìjakému pietnímu natáèení. Najednou byl hrdinou francouzského odboje. A na tu chvíli mu pùjèili i stuhu Èestné legie. Chudák kolega, neumìl ani slovo francouzsky a tak jsem mu pøekládal co má dìlat, kam se otoèit a na koho se usmívat, co¾ ode mne byla hodnì velká drzost, proto¾e jsem se francouzsky uèil jen chvíli a v mládí. Ale jiný tam na pøeklad nebyl a tak jsem se potil já. Komedie, ¾e by se za ní nemusel stydìt ani Molier. Problém trochu nastal, kdy¾ na nìm vyzvídala jedna z vyznamenaných odbojáøek, z které je vlastnì jednotky. Naštìstí byl v té francouzštinì nìmý jak Bobeš a jeho stále opakovanému “ééé?“ zase nerozumìla odbojáøka. No ale já nevypadám impozantnì, tak¾e k èemu by mi byla kravata, ¾e! Já jsem tak nanejvýš do komparsu nìkam za horizont, kam u¾ kamera
nevidí.


Koneènì mám sbaleno.
To víte, ¾e jsem nezapomnìl na šištièku Vysoèiny a Tatranky. Bez nich já nedám pøi cestì do ciziny ani ránu. Taky mám širokoúhlý objektiv, další objektiv hodnì svìtelný a jeden úplnì univerzální. A taky náhradní karty a baterie. Jeden nikdy neví, kdy ho potká ¾ivotní zábìr. Proboha unesu já vùbec tu tašku? Jen tak tak! Plavky samozøejmì mám. V¾dy» je konec srpna a to Španìlé jezdí na dovolenou, proto¾e se samým vedrem nedá pracovat. Mo¾ná, ¾e jsem tam mìl jet v kvìtnu. Ale to je moøe ještì studené a v tomhle zájezdu jsou tøi èasové úseky, kdy by se mìlo dát teoreticky koupat. Vùbec je zajímavé, ¾e vìci, které si s sebou beru jsou pøimìøené velikosti zavazadla a ne mé potøeby. Kdybych na ty vìci mìl koupený vagón, tak by byl taky urèitì plný. Ale teï u¾ mám sbaleno a bì¾ím na zahradu. Rozlouèit se s rodinou a tak. Èlovìk nikdy neví co se mù¾e stát. Man¾elka se mi na zahradu pøestìhovala díky novému spoleèenskému statutu. Je èerstvou dùchodkyní a tak splynula s pøírodou a kašle na to bláznivé mìsto. Její splynutí s pøírodou je takøka dokonalé, a tak, kdy¾ jde náhodou domù, tak jí musím po telefonu napovídat kudy má vlastnì domù jít. Jinak by asi zabloudila. Tedy skoro. Zahrada je stále trochu plná. Ta naše holka s vnuèkou jsou tam taky skoro poøád. Prostì léto budi¾ pochváleno.


Naše vnuèka je ú¾asnì ukecané dítì. A¾ neskuteènì ukecané na to, ¾e ji ještì nebyly dva roky. Takhle ukecané nebylo ¾ádné dítì z mého dosavadního ¾ivota. V¾dy» ona se kvùli té své ukecanosti snad ani v budoucnu nemù¾e vdát. To pøece nemù¾e ¾ádný chlap vydr¾et! Snad to napraví èas. Jen v poslední dobì u ní mozek trochu pøedbíhá øeè a tak jí není úplnì všechno rozumìt. Musíte se na ní plnì soustøedit. Ona mluví strašnì rychle. A jak si tak uva¾uji o vzdálené budoucnosti té své vnuèky, tak ona si klacíkem rýpe v kvìtináèi. Jako by nenápadnì rýpe a kouká se, co na to kdo øekne. A pøi tom si “zpívá”: “Pec nám spadla, pec nám spadla, ví to celá obora…” Eeeee. No trochu si to prohodila, ¾e. Ale fakt není dementní. Ona pøímo èeká na to, a¾ se zaèneme smát. Tùdle miláèku! A zrovna ne…
Ještì jednou to zopakuje a pak jde zazpívat na vedlejší zahradu tetì. Pøece se nebude zahazovat s takovými natvrdlými prarodièi! Teta se urèitì smát bude. To ji urèitì nauèil tatínek! Ona to doopravdy umí i správnì. Kdy¾ ji nìkdy uspávám pojí¾dìním koèáru a brázdím s ní sem a tam prostorem té naší velké zahrady, zpívá to správnì. No zpívá… Neintonuje správnì. A obèas si i vymýšlí úplnì nové melodie. To jsem ji zase nauèil já. Tak si tak nìkdy blbneme spoleènì, ka¾dý si jedeme tu svoji vymyšlenou melodii a¾ do doby ne¾ usne. Ti naši sousedi si o nás asi nic dobrého nemyslí a já se jim ani nedivím!


Markéta bude dneska spát u babièky. Maminka s tatínkem jdou na koncert. Beru si ji do koèáru na uspání a jen tak jezdím po Podlázkách. Mám hroznì rád tohle tajemné období stmívání. Toho uklidnìní a zarovnání èasu, toho smíøení Slunce a Mìsíce, èasu psa a vlka. Tuhle magickou chvíli, kdy je èlovìk smíølivì spojený s celým svìtem. Svítání a soumrak je období, které není nièí a jen èas ví, proè si ho stvoøil. Jako by to ta naše Markéta cítila taky tak jako já. Najednou nezpívá, ani dokonce nemluví a jen oèi ji jezdí jako reflektory po celém dohledném okolí. U splavu mladí pinkají plá¾ový volejbal. Vùbec jim to nejde. Stále kazí. Jediná dívka mezi kluky se vrhá po míèi, skáèe, nabíhá na bloky a smeèuje. Chlapci jen do míèe nesmyslnì a bùhzdarma tluèou a ten létá za èáry a do sítì jak se mu zachce. Pøedvádí se ta holka pøed kluky, nebo ti kluci pøed holkou? Není ta dnešní doba divná? Nebo se tolik mìní? Skoro to vypadá, ¾e tìm klukùm ta dívka vadí. V tìch jejich sedmnácti letech by to pøece tak být nemìlo! U¾ je skoro tma. Markéta sleduje míè bez jediného slova a ten pohyb ji viditelnì baví. Jako ka¾dé mládì je fascinovaná pohybem. Ale mì u¾ ten volejbal nebaví! Jedeme dál.

 


Rozsvìcují se lampy a ze stále vìtší dálky k nám doléhá vzdálená “pøetloukaná“. Dole je slyšet splav a v okolí u¾ zaèínají poblikávat televizory. Pøejí¾díme ¾eleznièní pøejezd hospody u Suchých. Modré svìtlo bíle bliká. Z hospody je slyšet chlapy jak se hádají o fotbale a z velké dálky se dá vytušit pøijí¾dìjící motorák na Doksy. Je to ten v sedm tøicet. No teï u¾ pøece musíme poèkat na vláèek! Hømot zesiluje, motorák houká a blikaèka je náhle èervená a rychlá. Vlak je pro mne stále nádherným strojem. U¾ mu sice dávno nesyèí pára jako kdysi dávno, ale i na tom motoráku je cítit obrovská síla, ty nekoneèné dálky a ty nové zaèátky. Kòáòa u¾ se vlaku nebojí. Ještì pøed dvìma èi tøemi mìsíci jsme se chodili koukat na mašinku k nám na kopec. Zahrada je skoro a¾ ke kolejím a kdy¾ vlak pøejí¾dí, chvìje se pod vámi zemì. Sám vlak vás míjí v deseti metrové vzdálenosti nad vašimi hlavami. Celý prostor se chvìje i s vámi, slyšíte vlastnì ka¾dý vagon zvláš», tón se zvyšuje a pak padá a¾ pøechází jen v šum rušený projí¾dìjícími kamiony z daleké dálnice. Kdyby tak zrovna teï praskla kolej, nebo náprava, nebo…Markéta se dr¾í jako klíštì, hlavu otoèenou k vlaku a vìøí, ¾e ji dìda pøece zachrání. Kòáòo všechno ani dìda, ba ani maminka a tatínek nezmù¾e. Ale takhle se bála “pøed Ruskem“. Dneska u¾ ji staèí dr¾et jen za ruku. Dobøe to vypráví ten pan Èerný. Zatím co ty spíš….a máš doma najednou dospìlou ¾enskou, co chce najednou za ka¾dou cenu pryè.


Jedeme po silnici nad naší zahradou a babièka si svítí na verandì na houby, které dostala od známých. Musí je nakrájet, aby jí nezplesnivìly. Putna je osvìtlená do rù¾ova a bíla a zaèínají lovit netopýøi. V té tmì by nás babièka nevidìla i kdybychom ji mávali. Je strašnì daleko. Vlastnì ani není vidìt. Jen osvícená verandièka a nejbli¾ší stromky jsou vypíchnuty ze tmy jako pøi detailním zábìru kameramana. Ještì zaboèíme do kopce ke hradu. Putna je u¾ od šesti hodin zavøená, ale ty domky v podhradí jsou milé ve dne i ve veèerním osvìtlení. Nìkteré z nich jsou pradávné chaloupky, ale nestaví se nijak okázale na odiv v té své bílé prostotì. Nehrají si na historické hodnoty. Hodnì barevných kvìtin v truhlících a kvìtináèích na oknech a po zahradì, trochu normálního svìtla pøede dveømi, ale i tak porùznu v celé zahrádce a u vrátek, nabílené a hrbolaté omítky. Posvátná chvíle pro to moje louèení. Tak tohle já opouštím? Jsem nevìrník? Co chci vlastnì v tom Španìlsku najít? Mù¾e být nìco hezèího ne¾ tady? Tøeba jedu objevit ten dávný pocit dítìte, co vidí nìco po prvé. A taky tøeba objevit ten zvláštní pocit veterána, který u¾ ví, ¾e jsou vìci, které u¾ vidí naposled. Co za tím vlastnì vìzí?


Pak jedeme dolù od hradu. Kopec je prudký, gravitace pùsobí a tak utíkám, celý koèár rachotí a Markéta z toho má ohromnou zábavu. Smìje se nahlas a od ucha k uchu. Co smìje, pøímo øièí smíchy. A já øièím s ní jako blázen a je mi fajn. Smích je pøece hroznì naka¾livá nemoc. Ale ne¾ otevøu dvíøka na zahradu, tak u¾ Kòáòa spí. Pøenesu ji do postele, chvíli si se ¾enou ještì povídám a pak u¾ doopravdy musím jít domù spát. Tak nashledanou v pøíštím díle. Na té dlouhé štrece do Španìl. V zemi, kde nìjaký pátek pøede mnou byl i mùj milovaný Karel Èapek.
Vivat Espaòa.

Jiøí Suchánek

Další èlánky autora