Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kůň není dvakrát hříbětem...


… ale člověk bývá dvakrát dítětem. To říká stará lidová moudrost a nezřídka mívá pravdu.

Nedávno mi kamarádka vyprávěla, jaký zážitek měla se svým téměř osmdesátiletým tatínkem. Při té příležitosti jsem si vzpomněla, co jsem před lety zažila se svou maminkou, jíž se tehdy již taky blížila osmdesátka.
Musím předeslat, že maminka se až do konce svého života těšila velmi dobrému duševnímu zdraví a bystrému rozumu. Totéž se však bohužel nedalo říct o jejím zdraví fyzickém. Abych byla přesná: měla silnou artrózu kolen a chůze jí dělala velké potíže. V posledních třech čtyřech letech svého života už nedošla dál než na lavičku před domem a i to bylo spojeno s velkou bolestí. Než ji však kolena vyřadila z běžného provozu, obcházela si maminka pěkně s hůlkou nepříliš vzdálené obchody sama. Tak to bylo od jara do podzimu. Když ale nastala zima a objevily se na cestách i chodnících kluzké zmrazky, přísně jsem mamince zakázala, aby sama vycházela ven. Ona maminka tehdy ještě nebyla žádná drobinka a takový pád plnou váhou třeba na koleno mohl mít nedozírné následky. A to už jsem raději nemyslela na možnou zlomeninu!

Maminka sice odmlouvala „fest“, ale až na jeden pokus, který naštěstí skončil dobře, zákaz vycházení dodržovala. Avšak čert nikdy nespí, a tak se mamince podařilo mne přece jen jednou převézt! To bylo tak.Bylo to v době předsváteční, a tak můj mladší bratr přijel k mamince „na brigádu“. Vyčistil koberec a parkety a mimo jiné jí „vyblejskal“ podlahu v předsíňce do vysokého lesku. Snad by se bylo na tomto zrcadle ani nic nestalo, kdyby…
Maminka měla zvyk položit si v předsíni před dveře, jimiž se vcházelo do kuchyně, rohožku. Význam na tom místě sice neměla žádný, ale ležet tam musela. A tak sotva bratr vytáhl paty, maminka si na čerstvě naleštěnou podlahu honem spěchala rohožku položit.
Druhý den po poledni jsem šla z práce jako obvykle rovnou k mamince, jestli nepotřebuje něco nakoupit či pomoci. Maminka seděla v kuchyni u stolu, jednu nohu měla položenu na „štokrleti“ a tvářila se vítězně. V tu chvíli jsem si povšimla, že koleno té nohy, jež ležela podepřená, je obalené obkladem. Než jsem se stačila na něco zeptat, maminka ve stylu taktiky „nejlepší obranou je útok“ triumfálně prohlásila: „Ty mne nechceš pouštět ven, abych nespadla a neporanila se, ale jak vidíš, já se mohu poranit i doma!“ V tu chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Jen jsem popadla rohožku ( neboť na ní maminka pochopitelně uklouzla a celou váhou spadla kolenem na práh kuchyně) a beze slova ji vynesla do popelnice.

Bratr pak maminku dva měsíce vozil do okresní nemocnice na „tahání“ vody a čištění rosolu v poraněném koleně…

Co však to bylo proti maminčinu vědomí, že nás svým bezchybným logickým závěrem „převezla“!

Míla Nová