Zaèínáme…
„Jsem vaše paní uèitelka a vy jste moji ¾áci. Spoleènì teï patøíme do 1.A“ Takhle nìjak to zaèalo. Naparádìné holèièky, dokonce i kluci s výjimeènì vá¾nou a slavnostní tváøí. Dìti chápou, ¾e jsou to ony, kdo obsadil v dnešním slavnostním dnu hlavní role a u¾ívají si to.
Aktovky na zádech zdobené spoustou barevných obrázkù, nìkteøí prvòáèkové jsou jen o málo vìtší ne¾ jejich taška. Nìkdo se køeèovitì dr¾í rodièù èi babièky za ruku, ti stateènìjší si dodávají odvahy máváním na své známé ze školky. Starostlivì pøemítají, která lavice bude ta pravá, rodièe jim pomáhají usadit se a sami odcházejí dozadu, do ulièek, všude, kde je volné místo. Pomáhám do schodù jedné z babièek. I ona chce doprovodit svého milovaného vnouèka pøi jeho prvních krocích za vzdìláním.
„Je tu nìkdo takový šikulka, ¾e nám zazpívá?“ Roztøesené hlásky, nìkdo si trémou plete básnièku s písnièkou, kamery bzuèí, odvá¾livci jsou odmìnìni potleskem a maminèinými slzami dojetí.
Prohlí¾íme spoleènì jabloò s papírovými jablíèky, která si dìti podepsaly pøi zápisu a my jim slíbili, ¾e na nì ve škole poèkají a¾ do záøí. 9 jablíèek holèièích, 11 kluèièích. Podepsaná jsou neumìlými tiskacími písmeny, jak to který z pøedškolákù v lednu dokázal. První si své jablíèko odnáší Barborka, po ní Kubík… Podáváme si ruce.
„Pøijdete zítra? Ale to u¾ se budeme doopravdy uèit“, louèím se s nimi po hodinì, která tak rychle utekla. Pøitakávají, nìkteré odmítají odejít. Ve škole se jim líbí a uèit se chtìjí hned. „Ké¾ by vám to dlouho vydr¾elo,“ myslím si, kdy¾ zavírám dveøe tøídy, vyzdobené pejskem a koèièkou.
První školní den máme za sebou…
Máma uèitelka
Nìkteré dìti doprovázejí 1. záøí oba rodièe. Tatínkové fungují spíš jako technický doprovod - fotografové, kameramani, nosièi tašek. Chápavì se usmívají a pøíliš emocí najevo nedávají.
S maminkami je to jiné. Nìkteré jsou velmi rozechvìlé, pro¾ívají dnešní slavnost snad více ne¾ jejich ratolesti. Pøi pohledu na nì si znovu a znovu uvìdomuji, ¾e mi svìøují to nejcennìjší, co mají a jsem na to pyšná.
Vzpomínám, kdy¾ odcházely do školy mé tøi dìti. V malé venkovské škole to nešlo jinak zaøídit, prvním školním rokem je provázela máma uèitelka. V¾dycky jsme jim vysvìtlovali, ¾e ve škole je to jinak a doma taky jinak, sna¾ili jsme se, aby všechno fungovalo jako u ostatních dìtí, úzkostlivì jsem dbala na to, abych jim nenadr¾ovala.
Man¾el si vzal na první den dovolenou a do školy je doprovázel, máma „dorazila na stupínek“ a¾ po zazvonìní. Tatínek podepisoval domácí úkoly a ¾ákovské kní¾ky. Aby mìly i iluzi tøídních schùzek a nebyly o nic ošizeny, nešli jsme sice tak daleko, ¾e by man¾el chodil s ostatními rodièi za mnou do tøídy, ale „organizovali“ jsme tyto schùzky doma. Celá naše pìtièlenná rodina se sešla u jídelního stolu a já se jala man¾elovi sdìlovat, co se daøí, co nejde, jak se náš synek èi dcerka chová ve škole a co mají zlepšit. Nakonec jsme v¾dy došli k uspokojivému závìru, ¾e je to dobré a oslavili to polárkovým dortem.
Z mého uèitelského pùsobení na své dìti si pamatuji dvì pøíhody – první byl mateøský pohlavek za zlobení, udìlený dceøi se slovy „Tobì mù¾u, ty jsi moje,“ – dodnes na to vzpomíná. Druhou pøíhodu dáváme k dobru dodnes. Mladší syn znal odpovìï na mou otázku a sna¾ivì se hlásil, div nevypadl z lavice a já –macecha- ho ne a ne vyvolat. Abych ho lépe vidìla a slyšela, doprovázel své hlášení i usilovným polohlasným šepotem: „Paní uèitelko, paní uèitelko, já to vím…“ A já poøád nic.
Kdy¾ ani další vyvolané dítì neodpovìdìlo správnì, syn nevydr¾el a zaøval na celou tøídu: „No tak u¾ mì mami koneènì vyvolej!“ Zalykala jsem se smíchy a dovolila mu, aby správnou odpovìï øekl. Usedl spokojený, jak to dobøe zaøídil.
Uèitelské dìti to fakt nemají lehké…
Text a foto:Eva Procházková
Další èlánky autorky: