Jak jsme se krčili
(někdy se to schumelí)

Přemluvili mě! Jako přemluvený jsem měl ale stejně nepříjemný pocit, že mě ta hospoda zabije. Když už nemáte energii na nic, neměli byste už vůbec chodit do hospody. Obzvlášť někde v centrálním Rusku, skoro v zimě a zničený po desetihodinové pracovní směně. Leč přemluvený a hrající si na nefouňu (ač tak nějak, mezi námi děvčaty a upřímně, stejně fouňa), šel jsem. Hospoda typická místní, s pravým ruským názvem. No uznejte, že pro ruskou hospodu název Oberschwein je zcela běžný. Jako Alík pro českého psa. Ne? Určitě ano! Navíc je to hospoda také pracovní, neboť část místností tohoto obslužného společenského zařízení je určena k provozování služeb sexuálních. Což jsou tu vlastně masáže. Jen trochu zakleté. Úžeji lokalizované a také nepatrně dražší. To mě uklidňuje, že je to hospoda i pracovní. Alespoň nevypadnu z toho správného životního cyklu. Oficiálně je to tu vedeno doopravdy jako masáže. My šli jen do hospody. Fakt! Nesmějte se! Na holý pupek! Přísahám.

Ostatně já jsem tu v Oberschweinu přítomen po prve a jak pochopíte na konci bleptánku, asi i naposled. I když…Člověk nikdy neví to budoucí.
Víte, že je tu docela dobré pivo? Naučili jsme ty Rusy dělat dobré pivo. To kdybyste tam chtěli někdy zajít. A teď pro vysvětlení ženám zjevím jednu tajnou, ale doopravdickou pravdu. Nejlepší je na pivu vždycky drsné mužské slovo. Pokud je ještě artikulováno srozumitelně a vy máte schopnost ho slyšet. Tolik originálního a specifického humoru nikde jinde na světě než v hospodě nět. Myslím tím humoru mužského a často ne zcela publikovatelného. A někteří z nás, kteří mají tento humor jako celoživotní potřebu, pak hospodského mají za mámu a číšnici za tátu. Ale tohle už vy mužští čtenáři přece dávno víte. Je nás tu teď spolu pět. Není zrovna narváno, a proto křičet na sebe nemusíme. Všechny s dovolením představím. Začnu Frantou. S Frantou je vždycky psina. Navíc skvěle vypadá. Bůh ho už v dětství stvořil jako ideálního chlapa. Olin, to je amatérský filozof. “Krasavice” inteligentní, jak pravil pan Plachta kdysi ve filmu. Zdeňka znám už aspoň tisíc a pět let a jen Rudu moc neznám. Trochu tedy ho znám z práce. Dělá vedle v nákupu. No ale všichni přece znáte ty bývalé řeckořímské zápasníky, kteří jediným pohledem složí slona a dveřmi chodí zásadně bokem, aby nemuseli pořád někomu platit či opravovat futra. Tak to je Ruda. Kdysi byl druhý v řeckořímském zápase v republice. Před třiceti kily. Nedovedu si to tedy nijak vysvětlit, ale cítím se s ním nějak bezpečněji.

Ani mně zrovna nevadí, že hospoda nepraská ve švech. Je tu moc sexy servírka. Více méně jenom pro nás. A občas si na chvíli odvedle odskočí některá z profesionálních “masérek“. Profesionální “masérka” Irina se dobře zná s Olinem a zrovna si teď tedy sedla k nám. Nepracovně. A ta bruneta s krásnou a výstavní “čtyřhvězdičkovou” hrudí se ve vedlejší přilehlé místnosti očividně nudí. Nějak zrovna nejdou kšefty, a tak přechází co chvíli odvedle k nám a zpět. Vlevo v rohu za námi sedí zamilovaný pár a vedle nás v dalším rohu, ukrytý v přítmí, zpola leží a zpola sedí totálně opilý námořník. Teda nevím, jestli je to námořník, ale mně tak připadá. Že je opilý mi rozhodně nepřipadá. To je na první pohled fakt. Už vlastně jen sedí a zírá. Asi nikde nic nevyzíral, a tak chvílemi usíná. Piji jako jediný v hospodě víno(no vždyť jsem vám říkal, že jsem fouňa) a tím zrazuji svoje češství. No moment, ale já se vlastně narodil v Brně. Tak co. Pak se ke mně v pití vína přidává Tamara. Ta čtyřhvězdičková Tamara. A když jí je jasné, že s námi dneska kšefty nebudou, je jen za sebe a ne za “masérku”. A je s ní najednou božská psina.

I námořník se tím naším řehotem probudí. Z ničeho nic vytáhne odněkud z pod stolu pistoli. Servírka na něj trochu vyděšeně pokukuje, ale neudělá nic. Je to tu zřejmě běžný stav. Rozebere ji do mrtě. Pravda chvíli mu to trvá, ale je úžasné, že to v tom “jiném” stavu vůbec dokáže. Narovná vše úhledně před sebe. Pracuje vytrvale, až z toho usne. Zlatý milosrdný Morfeus! Tohle víno mi zrovna moc nejede. Asi budu radši za Čecha. Pak se chvíli hádáme. Ale jenom jako. Nebojte se. Žádný mezinárodní konflikt z toho nehrozí. Nejsme v Jugoslávii. Hádáme se o tom, zda to mají v životě lepší muži nebo ženy. Pak zda Rusové, či Češi. Potom o tom, kdo to má vlastně jednodušší. Zda člověk se školami vysokými a vyššími, či bez nich. Tamara se přizná, že vlastně původně byla socioložkou. Ale že tím nikoho nikdy neohromila a hlavně ani neuživila, a tak že dělá to, co dělá. A že by člověk měl dělat to, co ho baví a hlavně uživí. Jí milování baví. Když se tak na ní dívám, nevidím jediný důvod, proč bych jí neměl věřit. Koneckonců celkem oprávněně tvrdí, že tohle “masírování” je vlastně nejstarší řemeslo světa a že ho každá žena alespoň částečně, ale určitě soustavně provozuje. Je zábavné sledovat, jak ten názor vytáčí Olina. Jestli ten Olin není spíš moralista než filozof. Občas trochu při téhle diskusi zrudne, občas se i zakoktává a dost ho to bere, že tohle řečnicko filzsofické cvičení nevyhrává. V tomhle není zvyklý prohrávat. Tamara bude určitě kvalitně vzdělaná. Navíc i inteligentní od života samého a nejen knižně. Ale Olin taky není žádné párátko. Tu vysokou má taky. Tamara hází co chvíli do placu něco z Kanta, pak z Dostojevského, z Aristotela, pohazuje si při tom se staletími, náboženstvími a kulturami, vědními disciplínami bravurně proplouvá a Olin najednou nestačí. Začínám Tamaře zlomyslně fandit. Olina jsem ještě v téhle disciplíně nezažil poraženého. Vždycky to uhrál alespoň na remízu.

"Zdrhejte!!!!!!!!" Všichni se udiveně podíváme na Rudu, jak poráží židli při překotném vstávání. Pak se ozve rána. Taková, jako když do vás narazí kamion naložený plechem. Okamžitě po té ráně nic neslyším, hlavu mám velikou a dutou. Zvuk se v ní odráží od stěn tam a zpět. Až to bolí. A pak si taky všimnu námořníka s pistolí v ruce namířenou někam na bar. Pomalu se otáčí k nám. Jeho opilé oči začínají rozpoznávat další cíl střelby. Všichni mají již naskočeno pryč, jen Irina zamrzla u stolu, jako by ještě nebyla dotvořena sochařem a čekala poslušně na poslední sochařovi údery. S vytřeštěnýma očima lapá po dechu, jako by se nemohla vůbec nadechnout, ba jako by nemohla rozřešit dilema, zda chce žít, či umřít. Jako by se ještě nerozhodla, co vlastně chce. Pak ji Zdeněk strhává s sebou pryč a vláčí jí k východu. Klopýtají nešikovně o sebe, jako by to byla fyzicky srostlá dvojčata. Opilý námořník už hlavu otočil k nám. S pistolí nad hlavou mířící do stropu a znovu se ozve šílená rána. Kulka se zaryje někam do třetího patra, nábojnice cinkne o sklo a pak je zase strašné ticho. Skoro celý život jsem občas někde střílel a občas i střílím, ale nikdy jsem si neuvědomil, že zvuk výstřelu vlastně zabíjí. V takhle malé místnosti je ho smrtelně moc. A může to být to poslední, co uslyšíme. To už ale Ruda stojí za vedlejším sloupem. Jeho zápasnické tělo mu přesahuje na obě strany a on vypadá jako cirkusový medvěd na tříkolce, který utekl z manéže a teď prchá pryč po prázdné dálnici. Jednoznačný a jednoduchý cíl. Už stojím za dalším sloupem i já a zezadu se na mě celým svým tělem tiskne Tamara. Hlavu má zabořenou do mého ramene, jako by nechtěla z toho všeho nic vidět. Je do mě celá obtisklá. Jako by se do mě chtěla celá schovat. Klepe se jako vibrátor, a tak kmitáme ve stejné frekvenci a já mám strach, aby se z toho nezřítila budova.

Ozve se další rána, Tamara sebou trhne, až z toho málem upadneme. Zacinkají další roztříštěné sklenice na baru a do mě se odrazí jeden ze střepů. Námořník zavrávorá, pak už to neustojí a upadne na podlahu. Otočí se na bok, pokouší se vstát, ale už to nedokáže. Cítím na sobě Tamařino tělo. A já si vzpomenu na Krakatit a mám okamžitý pocit, že Karel Čapek tu knihu nemohl jen napsat, ale určitě ji musel taky prožít. Setsakramentsky měl pravdu. Budu mít modřiny od zaťatých Tamařiných prstů, od její hlavy i kolen! A určitě budu mít z toho modřiny i v paměti. Některé okamžiky jsou i fyzicky nezapomenutelné. Paměť není jen záležitost mozku, ale i těla. Pak to tiché mezidobí naruší námořníkovo chrápání. Ten chlap chrápe, jako by byl doma v ložnici! Tohle se mi snad jenom zdá. To nemůže být pravda! Už začínáme pomalu vylézat zpoza sloupů, už se mě pouští i Tamara. Opouští mne pomalu. Jako bych byl stvořen z neprůstřelného materiálu. A já mám bláznivý pocit, že jí to na mých zádech i bavilo. To u mě vyhrává obyčejná chlapská ješitnost! A pak se ozve cinkot skla vyraženého z okna hospody, rozlétnou se dveře a řev černozelených zakuklenců se samopaly zaplní celou hospodu. A my, hosté a personál, ležíme na podlaze na svém vlastním břiše, živí a rozházeni v prostoru hospody. Jako kdybychom zde byli všichni jen sami za sebe a omylem. Každý máme svého zakuklence za zátylkem jako obrovskou chlupatou mouchu, ale jen námořník má ruce spoutané za zády a já mám pocit, že vůbec neví, co se po něm vlastně chce. Ani nás ti policajti moc nezpovídali. Byli jsme v téhle akci až ti úplně vzadu.

Od té doby už jsem do téhle hospody nikdy nezašel. A ani už nepůjdu. I kdyby to jejich prase v názvu nebylo jen ober, ale i celé gold. Jen ta Tamara mě nenechá v klidu a už asi pětkrát vzkazovala, že se zase bude určitě střílet a že nemá svého ochránce. Tak ať určitě přijdu. A já si setsakra uvědomuji, jaká že je ta Tamara hezká a hlavně profesionální žena a jak by mi nemusely vůbec stačit ty moje přidělené diety!Je to přece profesionální “masérka”. Drogou nemusí být jen drogy, ale i krásná žena…. A víte, co je na tomto příběhu největší legrace? Že se stal.

P.S. Nebojte se, všichni jsme živí a zdraví :o)

 
Jiří Suchánek