Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


KUJEBINA

Kdy¾ jsem se poprvé na tomto svìtì nadýchla, otevøela oèi a pusu k øevu, nezjiš»ovala jsem, kde to vlastnì je. Mìla jsem jiné starosti, jako ka¾dý narozený tvor, v mém pøípadì, lidský. Dnes ji¾ ani nezjistím, v kolik hodin to bylo, zda byl den èi noc, jaké bylo poèasí a zda byl sníh. Do Vysokého Mýta, mìsteèka ve východních Èechách jsem se pøijela akorát narodit, po krátkém èase jsem se pøesunula do svého bydlištì v Praze na Pankráci, kde jsem pro¾ila èást svého ¾ivota do roku1968. Do svého rodného mìsta ke své babièce a dìdeèkovi jsem jako dítì zají¾dìla hodnì èasto a pozdìji zde i pohostinsky vystupovala na prùmyslové škole stavební, øeèené “Vodárna”, proto¾e zde byla tradice v oboru vodohospodáøském, který jsem studovala.

 

Po tomto suchopárném zaèátku budi¾ svìtlo, jsme v dobì, kdy sluníèko poctivì svítí, má ještì blahodárné paprsky, které zvýrazòovaly lesk vì¾í kostela svatého Vavøince, vzduch je prùzraèný, voda jiskøivá a lesy plné malin, jahod, borùvek, ostru¾in, brusinek a hub.

 

Vysoké Mýto, typické èeské malomìsto, svým ¾ivotem podobné ostatním malomìstùm, jen v jiných kulisách. I zde je místní honorace zastoupená paní doktorovou, lékárníkovou, starostovou, továrníkovou, zrovna jako opaèná skupina tìch nejchudších, místním bláznem, který byl snad dokonce mým vzdáleným pøíbuzným, koèujícími Cikány, nyní ji¾ v kamenných domech, apod. To všechno v raném budování socialismu, kdy se poctivì dbalo na stírání rozdílù mezi zavedenými skupinami a kdy bylo tìchto výsledkù dosahováno i kráde¾í a loupe¾í majetku majetných. Ti co nic nemìli, stáli v prvních øadách na funkce, které by je katapultovaly do vyšších pater a kde by se i oni stali novou honorací mìsteèka. A tak zde ¾ilo více skupin honorací, jedna bývalá a jedna soudobá. Byla to léta padesátá.

 

V tom všem mumraji, kdy lidi zapomínali kam svým vzdìláním, pracovitostí a lidskými hodnotami patøí, jsme my dìti pro¾ívaly své dìtství se vším všudy, ve zmatcích, které kolem nás kolotaly. Moje babièka chodila do kostela, uèila mì zpívat a øíkat básnièky, nauèila mì “Andìlíèku mùj strá¾níèku”, ale zároveò apelovala na moji dušièku, a» to nikomu neøíkám. ®ivot na malomìstì plynul sice v zabìhnuté koleji, ale zároveò se ty koleje køí¾ily s novì budovanými tratìmi, tak¾e se ještì stále pìstovaly nedìlní procházky po námìstí, by» v daleko omezenìjší formì, koncerty v parku - v Jungmannových sadech v altánu, kde mùj dìdeèek hrál na fagot, ale zároveò hesla, vylepená po mìstì dávala najevo, ¾e je zde nová doba, která s takovými pøe¾itky zatoèí, a kdy¾ koncerty, tak smìlé skladby smìlých autorù, nejlépe vhodných do pochodu.

 

®ivì si vybavuji své bílé perforované sandály s pøekøí¾enými pásky nad kotníky, zapínané na sponu, zelinkavé šaty s kanýrem nebo bledìmodrobílé se širokým obdélníkovým límcem. Celý týden bìhání v trenýrkách èi jednoduchých šatkách a plátìných støevíèkách a v nedìli pak slavnostní obleèení … Nedìle bývala èasem setkávání s pøíbuznými, slavnostnì prostøenou tabulí, èasem výletù do lesa nebo na místní Tyršovu plovárnu.

 

Na malém mìstì se témìø všechno o ka¾dém ví, v obchodech prodavaèi znají pøevá¾nou èást svých zákazníkù a ví co má kdo rád a co kdo nejí, kdo je škudlil, èi rozhazovaè. Všude se dojde pìšky, dùle¾ité zprávy se rozlétnou rychleji v ústním podání ne¾ rádiem, èi jinými zpravodajskými fantomy. Nevím, kolikrát týdnì jsme naveèer vzaly s babièkou kropicí konve a šly na høbitov zalévat osázené hroby, zrovna tak jako babièèiny kamarádky, které se po zalití a pletí kvìteny na hrobech, sešly u høbitovní zdi na lavièce, aby probraly to, co nestihly v jiné dny veèer na lavièkách pod “štátulí” na námìstí. Bùhví, co si mìly stále co povídat, dìdeèek trpìl, kdy¾ šli s babièkou nakupovat a potkali jednu èi více kamarádek, èasto to vypadalo, ¾e se ten den bude obìdvat a¾ odpoledne … Kdy¾ jsme potkali paní Koldovou, malinkou buclatou paní v šátku, na køivých nohách, u¾ z dálky se na nás smála a svoji øeè zaèínala: “Tak jak se máš, Maøko, já, to víš tak do švestek a dost”…

 

    

 

Jen¾e malomìsto v¾dy tak malebnì nepùsobí. Doká¾e být i kruté a» u¾ pomluvami nebo skuteèným škobrtnutím èlovìka, vyèlení jej bez milosti ze svého støedu a tento udìlá dobøe, kdy¾ zmìní adresu, jinak je ztracen. Zatajit man¾elskou nevìru je témìø nemo¾né, úspìch krásné a chytré ¾eny neodpouští témìø nikdy. Mo¾ná je u¾ všechno jinak. Jsme v úplnì jiném století, lidi i na malomìstì mají k sobì dál a nevìra pro nì není ¾ádné sousto …

 

Za mých studentských èasù se kolem páté hodiny odpolední mìsteèko vyprázdnilo, pøespolní odjeli a místní, a¾ na malé výjimky zalezli do svých domovù. Spoleèenský ¾ivot se ubíral ji¾ úplnì jinou cestou ne¾ ten pøed, a krátkou dobu i po - váleèný. Nejhorší bývaly soboty a nedìle, kdy se ospalým mìstem šíøila nuda a zápecnictví. Moji spolu¾áci a kamarádi èasto na víkend odjí¾dìli domù, do okolních mìsteèek èi vesnic, a já bloumala poloprázdným mìstem a nemohla se doèkat všedních dnù, by» jsem musela ráno brzy vstávat do školy.

 

®ivot se svým øádem a chodem na malomìstì se po válce zmìnil také proto, ¾e zmizely soukromé obchody ve mìstì dlouhodobì zafixované, proto¾e pøevá¾nì patøily ¾idovskému obyvatelstvu a jen málo z nich se vrátil z koncentrákù, a Ti, co by se mohli svých obchodù ujmout u¾ tak uèinit nemohli, proto¾e obchody pøevzal do své správy lid, všechno bylo všech a … nikoho. Tváø mìsteèka se pomalu mìnila, pøeci jen to nešlo ze dne na den zavelet a tak jsem ještì za¾ila i staré nápisy nad obchody, podloubí na Pra¾ském pøedmìstí, které bylo pozdìji zbouráno, váhu ve spoøitelnì na námìstí, kde jsem mo¾nost vá¾ení své dìtské osoby pova¾ovala za atrakci a útulnost malomìsta bez panelákù.

 

Ka¾dé malomìsto má své orientaèní body v podobì vì¾í kostela, námìstí, høbitova, škol, parkù, továren, obchodù, kde se prodává úplnì nìco jiného ne¾ kdysi, ale stále se tam øíká pùvodním jménem vlastníka, jako tøeba “U Dittrichù”, co byl pùvodnì hostinec a dnes je prodejna s hadrama.

 

Mé rodné malomìsto zalo¾il král Pøemysl Otakar II., a koho by zajímala historie, mù¾e nahlédnout na web Vysokého Mýta. O slavných rodácích, kterých je opravdu hodnì, napsal dost objemnou knihu Dr. Augustin Andrle a nazval ji „Osobnosti Vysokého Mýta 1310 – 2001“. Nìkteré z nich jsem dokonce znala.
Vysokému Mýtu se pøezdívá Kujebina, Mej»ákùm se øíká Kujebáci. Povìstí, jak tato pøezdívka vznikla, je nìkolik. Která je ta pravá u¾ asi nikdo nerozluští …

Naïa Dubcová