OKÉNKO DO 2.TØÍDY – záøí 2010
Tak u¾ jsme tu zas – my – 2.A v plné parádì. 18 klukù a holek, o pár milimetrù vìtších, o 2 mìsíce starších. ( ¾e by i rozumnìjších ???) Pøesto¾e mi bylo ze všech stran avizováno,¾e se moc netìší, vidím je, jak se radostnì potkávají, øeší strategické úkoly – kam a s kým zasednout do lavice,
nevypadají vùbec smutnì.
Dozvídám se, ¾e Terezce se narodil bratøíèek Martin a je na své miminko moc pyšná a taky spoustu jiných dùle¾itých informací. Pletou se mi pod nohama, køièí jeden pøes druhého, mròata sakramentská.. Na kterou stranu se motá klièka u velkého H, jak to udìlat, aby sešit nevypadával z obalu, jak si poznat baèkory, kdy¾ je mají tøi dìti úplnì stejné...
Ke zdolání organizaèních zále¾itostí, spojených se zaèátkem školního roku staèí dva dny a pak plynule navá¾eme tam, kde jsme skonèili. No, plynule.. nìkdy trochu škobrtavì, ale to bìhem pár dnù napravíme.
Historky z prázdnin, dolo¾ené pohlednicemi, škeblièkami, krásnì opálenými tváøièkami jsou u vìtšiny dìtí moøské, tøi z nich si moøe ještì u¾ívají i v prvních záøijových dnech – urèitì tam mají tepleji, ne¾ v naší upršené republice. S nostalgií vzpomínám, ¾e jsem své „první moøe“ vidìla, kdy¾ mi bylo nìco málo pøes tøicet.
Pro „zlobivce“ máme na nástìnce pøipravenou øíkanku:
Jde na tebe zlobení?
Utrhni si lupení.
Kdy¾ si ho dáš za klobouèek,
bude z tebe hodný klouèek.
Nevím, jestli to klukùm pomù¾e, ale zkusit to mù¾eme.
A ještì trochu legraèní vzpomínku na závìr. Kdysi zaèátkem školního roku pøišly do naší tøídy dìti kolotoèáøù. Chodívaly v¾dycky tak na 14 dní, ne¾ se s rodièi posunuli zas o pár kilometrù dál. Nemìla jsem tenkrát ještì dìti, mìla jsem relativnì volná odpoledne a byla jsem zvìdavá. A tak jsem si s nimi chodila povídat do jejich krásné maringotky, ukázali mi, jak se dìlají rù¾e do støelnice, vyprávìli o svých cestovatelských zá¾itcích. Byli velmi pøátelští a jejich vyprávìní se mi líbilo.
Dìtem to ve škole samozøejmì moc nešlo, ale slovní úlohy typu: jedna jízda kolotoèem stojí 3 Kè, kolik stojí 5 jízd? spoèítaly v¾dy první. Pak jsem odešla na mateøskou, tøi roky jsem je nepotkala a pak znova, ty samé dìti, opìt pøišly. „Vemte si je k sobì do tøídy, oni vás mají rádi,“ pøivedla je maminka k nám, do 2.tøídy.
„To nejde, oni u¾ patøí do 4.tøídy,“ vysvìtlovala jsem jí. „Ale, v¾dy» je to jedno, na tìch pár dní,“ usmála se ta maminka. Tak jsme jí vyhovìli, bylo to fakt jedno, a svými znalostmi ty malé druháky nijak nepøevyšovaly. A tenkrát jsem dostala svùj první- a taky jediný- úplatek (nebo sponzorský dar???) Domù jsem dìtem pøinesla pár ¾etonù na jízdu autíèkem, synové byli nadšeni.
Do naší tøídy se letos nikdo nepøistìhoval, ani se nikdo neodstìhoval, ani k nám nikdo nepropadl. Zùstáváme „na svém“.
PS: Chcete vidìt, jak jsme vyrostli? Takhle !
Eva Procházková
Další èlánky autorky: