Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Prázdniny
aneb vzpomínka na tábory
Léto klepe na dveře a za těmi dveřmi jsou prázdniny. Mládí je očekává s netrpělivostí, úlevou a svými představami. Někteří rodiče se rovněž teší, ale více je asi těch, kteří již nyní mají ty nejrůznější obavy. Jak zaplatit, kam odjet, kam dítě poslat, co mu dopřát. Jedním řešením jsou i různé letní tábory, které v dnešní době může organizovat kde, kdo. Také taxa za pobyt dítěte není žádná legrace. Tolik konstatování.
Vzpomenul jsem si na asi deset již dávno uplynulých let, kdy jsem vždy část své dovolené trávil jako vedoucí letních táborů tehdejšího ROH. Krindy pindy né, že bych tady nostalgicky vzpomínal na „staré dobré časy“ - fujtajksl. Prostě tehdejší podniky a instituce, letní tábory pro děti organizovaly prostřednictvím odborů. Měli k tomu svá zařízení, z nichž se některá dokonce zachovala do dnešních dnů.
Nejraději vzpomínám na jeden z mých prvních poblíž Sušice v Odolenově na Šumavě. Patřil tehdy Chemickým závodům n.p. Sokolov (nyní Hexion Specialty Chemicals, a.s. Sokolov). Tábor měl kapacitu okolo tří set dětí a k tomu patřičný počet oddílových vedoucí, Většinu z nich tvořili studentky PF v Plzni, ale o tato místa se také hlásili zaměstnanci chemičky. Všichni museli projít několika denním školením.
Jako hlavní vedoucí jsem vždy musel předem odevzdat „Plán činnosti“, kde samozřejmě všechno, co mohlo děti na táboře bavit, něčemu je naučit, otužit tělo, zasportovat si – vše se „balilo do ideologie“. Za ty léta jsem nepoznal jediného vedoucího, který by to tzv. „žral“. Právě naopak. Vzpomínám, jak jsem jednou „rozpracoval plán činnosti tábora“, ve skutečnosti skautské bobříky, do jednotlivých etap celotáborové hry pod názvem „Děti všech zemí spojte se!“ Součástí byla i veliká mapa světa, kde jednotlivé oddíly spolu soutěžily coby jednotlivé země. Nevím jak se to stalo, ale Sovětský svaz byl až na pátém místě.
Příhod, na které si ještě dnes vzpomenu, bylo nepočítaně. Na jednom letním táboru, bylo to na Berounce, jsme dělali s dětmi výcvik na lodičkách a učili je plavat. Byl tam takový dost velký jez. Natáhli jsme přes řeku provaz asi deset metrů před ním s tím, že za tuto hranici se s loďkou, ani plavat nesmí.
Stalo se však přesně to, co nikdo nechtěl. Loďka se převrhla a čtyři děcka se ocitla v řece. Nebyl jsem u toho, ale když pro mě jedna z oddílových vedoucí pološílená přiběhla, vyrozuměl jsem, že dvě děti strhl proud právě k tomu jezu. Doletěl jsem na místo a viděl jak ve vířivce proudu řeky vyskakují nahoru a dolu červené čepičky těch nešťastníků.
Utíkal jsem po břehu až do místa odkud se po hraně jezu dalo dostat doprostřed. Čepičky tam ale v tom víru už nebyly. Skočil jsem do toho vařícího kotle, ponořil se a začal děti pod vodou hledat.
Prvního klučinu jsem nahmátl téměř okamžitě a táhnul jej za vlasy ke břehu, kde jsem ho předal táborové zdravotnici. Ta byla chuděra celá bílá a mumlala něco, že „ten druhý kluk bude už stejně mrtvej“. Potopil jsem se podruhé a snažil se toho druhého najít. Neviděl jsem jej a měl jsem co dělat, abych se co chvíli vynořil k nadýchnutí. Šmátral jsem u dna, polykal andělíčky, ale nahmatal jsem ho až v úpatí jezu. Chtěl jsem se s ním vynořit, ale nešlo to.
Proud řeky mne znova a znova obracel směrem ke dnu. Byl to šílený pocit a v hlavě mi běžel film na jehož konci bylo nějaké divné světlo. Nakonec se mi podařilo odkopnout se od stěny jezu, nadýchnout se a pomalu se dohrabat s klukem ke břehu. „Šáhnul jsem si na dno, dalo by se říci“. Nikdy mne však nenapadlo, že bych to podruhé neudělal znovu i když jsem viděl ten „blbej bílej tunel“.
Anebo ta šílená bouřka, která nás zastihla na třídenním táboření s oddílem u jezera poblíž hradu Rábí. Jezeru se říkalo „Křešňák“, nevím proč. Přes den jsme se cákali a dováděli s dětmi ve vodě. K večeru se nad jezerem na skalní plošině postavilo několik malých stanů (ačka, jsme jim říkali). Jako vedoucí jsem měl stan velký, asi tak pro čtyři osoby, protože se do něho muselo složit ostatní nutné vybavení. Od kuchyňských zásob počínaje a lékárničkou konče. V noci přišla bouřka, jakou jsem snad později zažil jen na Šumavě při rodinné dovolené uprostřed cesty na některý z tamních vrcholů. Provazy deště se slévaly a na stanové plátno se lily litry vody. Jeden blesk stíhal další a další, venku bylo od nich světlo jako ve dne. Hromy třískaly, jakoby nad jezerem střílela dělostřelecká baterie salvami. Uslyšel jsem zoufalý dětský křik. Když jsem vystrčil hlavu ze svého stanu, viděl jsem, jak vichr právě odnáší ty čtyři zbylá áčka, ve kterých bylo dvanáct kluků a holek ve věku 10-12 let. Děcka křičela a brečela hrůzou. Pochytal jsem je jako rozeběhnutá kuřata a nacpal je všechny do svého stanu. Opravdu nacpal a to tak, že pro mne už místo nebylo. Lehl jsem si na holou zem a zatížil tak vchod do stanu, přetáhl přes sebe celtu z odchyceného áčka. Probudil jsem se brzo ráno šílenou zimou a také jsem se trochu dusil. Hlava se mi totiž přes noc v tom šíleném lijáku, zabořila do půli obličeje do bahna. Okolo osmé však vyšlo sluníčko a my se po vysušení pomalu vraceli do tábora. Až do jeho konce si ostatní vedoucí škodolibě vyprávěli, jak „hlavní“ nacpal dvanáct dětí do jednoho stanu. No jó, bylo to prima a je na co vzpomínat.
Petr Norbert
Další články autora: