Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak metro strašilo
To bylo tak. Náš synek Kája poèal rozum brát právì v dobì, kdy se v Praze otvírala první linka metra. A proto¾e mu¾ byl zamìstnán v závodì, který se na budování pra¾ského metra podílí, toèil se kolem metra také ¾ivot naší malé rodiny – poèínaje víkendy bez hlavy rodiny, ponìvad¾ se právì „zapínala“ nová stanice metra, pøes neustálé „šoupání“ termíny dovolené, aby se nekryly se dny, kdy by zøejmì bez našeho tatínka metro nepøe¾ilo, a¾ po návštìvy Prahy, kdy pøestaly existovat tramvaje i autobusy, nebo» se muselo projet metro. Samozøejmì celé.
Mù¾ete se tedy divit, ¾e z našeho chlapeèka vyrùstal zapálený fanoušek metra? ®e znal popoøádku názvy všech stanic metra, to bylo samozøejmé. Zajímal se však i o technické parametry vlakových souprav, které v Praze jezdily, znal hloubku jednotlivých stanic a bùhvíco ještì.
O Kájovì posedlosti metrem vìdìlo celé jeho okolí, a tak se tato informace brzy pøenesla i do nové školy, kam Kája nastoupil do 2.tøídy. U èásti klukù si sice svými znalostmi vyslou¾il obdiv, ale zároveò noví spolu¾áci nevynechali ¾ádnou pøíle¾itost, kdy si z nìho mohli „utáhnout“. A tak došlo i na metro. Jednu pøíhodu, v ní¾ metro hrálo hlavní roli, mi vyprávìla tøídní uèitelka Kájovy tøídy:
„Máme hodinu ètení. První èást èlánku v èítance jsme si pøeèetli spoleènì nahlas a dìti si teï mají zbytek èlánku pøeèíst samostatnì potichu, abychom si mohli o pøeèteném povídat. Je ticho, jen chvílemi zašustí obracená stránka nebo zavr¾e ¾idlièka pod nìkterým neklidným ètenáøem. Náhle zpozorním. V poslední lavici prostøední øady, kde sedí dva „vejlupci“, zahlédnu jakýsi pohyb. Tváøím se však, ¾e jsem nic nepostøehla, a èekám, co bude dál. Kluci po mnì mrknou, a kdy¾ vidí, ¾e jsem zabraná do ètení, rychle ¾ïuchnou do pøed nimi sedící Dity, která je sice holèièka, ale je pro ka¾dou èertovinu, strèí jí nìjaký papírek a cosi jí tiše šeptnou. Dita, známý smíšek, vyprskne a zmizí pod lavicí. Podívám se tím smìrem, ale oba kluci se u¾ tváøí, ¾e nikdo neète pozornìji ne¾ oni dva. Dita se ji¾ také vynoøila zpod lavice, pøedstírá hluboké zamyšlení, ale pooèku èíhá, kdy zase skloním hlavu. Jen tak uèiním, bleskurychle tu¾kou píchne Marcelku, a kdy¾ se otoèí, pøedává jí štafetu i s šeptaným komentáøem. Marcelka pøedá papírek Luïkovi, ale v tu chvíli u¾ probìhne šum celou tøídou a já nemohu dále pøedstírat, ¾e nic nevidím a neslyším. Vstanu tedy a natáhnu ruku k Lence, k ní¾ papírek právì doputoval. Lenka se omluvnì podívá po spolu¾ácích a s provinilým výrazem mi podává nadvakrát pøelo¾ený papírek, na nìm¾ je velkými písmeny napsáno KÁJA . Otvírám ho se slovy: „Tak copak jste tak dùle¾itého chtìli Kájovi sdìlit, ¾e to nemohlo poèkat do pøestávky?“ Koukám na papírek a nahlas ètu: Kájo, metro nejezdí!!! Nechápavì se podívám na oba autory. Tøicet párù dìtských oèí na mnì visí s oèekáváním, co udìlám. „Martine, Petøe, a co to má znamenat?“sna¾ím se dobrat podstaty „trestného èinu“. Oba høíšníci stoupají a jeden pøes druhého mi vysvìtlují : „Ale to ne doopravdy! My jsme chtìli Káju jen tak postrašit!“ V tu chvíli tøída zabouøí smíchem. A nejvíc se øehtá Kája, který se pozdìji nechá slyšet, ¾e takovému nesmyslu by stejnì nevìøil, proto¾e na metro je spolehnutí.“
Jak vidíte, strašit se dá èímkoli-i pra¾ským metrem…
Míla Nová