Øeka mých dìtských let
Rieka Nitra patrí medzi najzneèistenejšie rieky nielen na Slovensku, ale aj v Európe. Ocitla sa v poslednej, piatej kategórii zneèistenosti ...(Pravda, 16.4.2007).
Takové alarmující zprávy se dají èítat na internetu. V¾dy tomu tak nebylo, naopak, v mých dìtských vzpomínkách patøí Nitra k tìm nejkrásnìjším. Asi jste k ní nikdy nezabloudili, ale mo¾ná pøesto uvítáte malý výlet do minulosti, vidìný oèima malého kluka.
Svìt v dobì, o ní¾ hovoøím, ve tøicátých, ètyøicátých letech minulého století byl zcela jiný, ne¾ dnes. Voda ještì byla vodou, tou prùzraènou, osvì¾ující, nièím nenapodobitelnou ¾ivotodárnou tekutinou, vzduch vzduchem, na mezích a nekosených lukách kromì š»avnaté trávy rostly kvìtiny a bylinky, na lánech obilí jen pro ozdobu kvetlo nìco polního kvítí, modrá chrpa, fialový koukol, nádhernì èervený mák. Mléko a vejce se nevyrábìly v tìch dnešních „fabrikách“, slepièí maso se transportovalo pøímou cestou z kurníku do kuchynì. Podél naší dìdiny tekla Nitra, byla to skuteèná ¾ivotodárná ØEKA, tok hodný tohoto jména. Po nìkolika desítkách kilometrù od pramene u¾ v mu¾né síle, nabrala dostatek vody, vinula se pozvolnými i prudšími zákrutami mezi poli a loukami.
Tìsnì pøed naší obcí se rozdvojila, rozlila do dvou samostatných ramen, která své vody opìt snad po jednom – dvou kilometrech slila do spoleèného toku. Vedlejší rameno vytvoøilo nìkolik pøekrásných zákoutí, tolik vhodných pro nekoneèné toulky, koupání, dìtské hry.
Jedno ze zákoutí vedlejšího ramene øeky
Pohotový mlynáø pøed mnoha léty obì ramena pøehradil. Jedno z nich vytvoøilo pùvodnì mlýnský, pozdìji elektrárenský náhon, druhé, pøehrazené na samém zaèátku odvádìlo pøebyteènou vodu, jez na jeho poèátku odchyloval pomìrnì mohutný tok smìrem na mlýn. Prostá betonová konstrukce jezu o nìkolika polích dovolovala pomocí mohutných fošen, spouštìných mezi betonovou konstrukci regulovat vedlejší rameno a v pøípadì „velké vody“ odpouštìt pøebyteènou vodu.
Øeka èasto i v letním období oplývala dostatkem pøítoku, z její hladiny nad horní hranou fošen i mezerami mezi nimi se po ladné køivce odvíjel chladivý vodopád, který bylo mo¾no podlézt a okolní svìt pozorovat pøes vodní clonu valící se nad našimi hlavami. Nebo se mohutným proudem nechat masírovat. Voda dopadala na šikmou betonovou plotnu, po ní¾ odtékala v rovnomìrné vrstvì; pohyblivé vodní lo¾e bylo ideálním místem lenivého osvì¾ení i milosrdné masá¾e.
Jez na zaèátku vedlejšího ramene. Po letních bouøích voda valila pøes horní hranu fošen a vytváøela nenapodobitelný vodopád (bratr, já a kamarádi)
Nìkdejší mlýn se díky technickému pokroku po letech pøestìhoval na místo daleko strategiètìjší, køi¾ovatku obchodních cest a na jeho místì majitel postavil vodní elektrárnu. Dnes by se svým výkonem øadila mezi malé vodní elektrárny, výkon jejích dvou turbín, celkem 120 kilowattù budil na svoji dobu respekt.
Celé okolí naší vodní elektrárny bylo ideálním místem letního osvì¾ení, nenároèného sportu, dìtských her. Ostrov, který obì ramena vytvoøily, nesl vzrostlou lu¾ní vegetaci, zejména vnitøní bøehy vedlejšího ramene byly posety desítkami mohutných vrb. Vnitøní strany jeho zákrut nesly prostorné usazeniny nádhernì èistého øíèního písku a poskytovaly nevelké, ale ideální plá¾e. V protìjších bøezích, na vnìjší stranì zákrut mohutné jarní proudy vody vyhlodaly strmé bøehy, èasto s nìkolika stupni, které byly ideálním odrazištìm pro skoky do vody. Uprostøed vedlejšího ramene se místy vytvoøily písèité ostrùvky porostlé š»avnatou vegetací, vèetnì nízkých porostù vrb – ideální místa pro prolézaèky, schovávaèku, dìtské bojové hry.
U našeho „akvaparku“ kolem roku 1940
Zvláštì rozsáhlá plá¾ vznikla tìsnì pøed místem, kde se obì ramena opìt spojila, kde pod výtokem vody z elektrárny, odbornì øeèeno pod „vývarem“ vznikla rozlehlá vodní plocha.
Ideální místo pro vodní sporty tvoøilo bezprostøední okolí elektrárny. Nad jezem, který vodu hlavního ramene hnal na její turbíny mohutná betonová konstrukce vytýèila nìkolik set (mo¾ná jen desítek) metrù dlouhou plaveckou dráhu, která jen velmi vzácnì trpìla nedostatkem vody. Pomìrnì mohutný vývar byl z obou stran ohranièen 2-3 m vysokými strmými betonovými stìnami, pro nás ideální „skokanskou vì¾í“.
Proud vody pøímo pod elektrárnou dovolil vyzkoušet si plavecké síly, plavecký um. Uprostøed parného léta zpravidla jela obvykle jen jedna z obou turbín, podle vodnosti ta menší nebo vìtší. I slabší nebo prùmìrný plavec v nìm dokázal doplavat proti proudu a¾ k elektrárenské budovì. Jestli¾e však proud vody, napøíklad po letních bouøkách zmohutnìl a rozjely se obì turbíny, pøišla ta pravá pøíle¾itost vyzkoušet si zdatnost, ovìøit síly. I ten nejlepší plavec dokázal vzdorovat mohutnému proudu jen nìkolik minut, pro vìtšinu bylo nedosa¾itelnou metou udr¾et se alespoò na místì. Ale po minutách mobilizace sil jsme se obvykle polo¾ili na záda a nechali stovky metrù unášet a laskat svì¾ím proudem, abychom se opìt a opìt pokusili zmìøit své síly s nezkrotným ¾ivlem.
Nedá mi, abych se nezmínil o nìkterých zcela ojedinìlých a poutavých èinnostech, které s existencí tohoto vodního dílka souvisely. Vodní stavby pod elektrárnou dosti trpìly náporem vodního ¾ivlu, jejich nezanedbatelná èást byla postavena na døevìných pilotech. Jejich obnova, to byl nezapomenutelný zá¾itek. Na øeku byl spuštìn rozmìrný vor, nesoucí mohutné beranidlo. Nìkolika metrákový kovový odlitek, jezdící mezi ocelovými vodítky visel na kladce, na silném lanì, na které byly napojeny snad dvì desítky lan slabších. Na vor nastoupil pøedák s tuctem ošlehaných chlapù, z nich¾ ka¾dý uchopil jedno ze zmínìných lan; pøedák dr¾el symbolicky v rukou lano nejsilnìjší. Nad øekou znìly rytmické písnì pøedáka. V rytmu jeho zpìvu se odvíjela podivuhodná píseò práce, u lichých slok dvanáct chlapù zatáhlo za lano, beranidlo se vyšvihlo do výšky, na ty sudé se beranidlo zøítilo na pilotu, zará¾enou do dna øeky.
Turbíny elektrárny po celé dny bì¾ely v podstatì bez obsluhy. Jen spojka mohutného, snad metr širokého øemenového pøevodu ze setrvaèníku na generátor rytmicky klapala, její píseò bylo slyšet na dálku. Místní ji otextovali, prý zpívala „koruna, koruna, koruna…“, tak jak podle jejich názorù plynuly pøíjmy za elektøinu do majitelovy kapsy. Jednou do roka dùmyslné ozubené pøevody hnací síly z turbín na setrvaèník musely projít generální opravou. Z litinových vìncù se povyrá¾ely opotøebované døevìné zuby (!), na cirkulárce se naøezaly nové, zarazily do vìnce a oprava byla hotová. Obdivuhodné strojní zaøízení tohoto dílka je prý ještì k vidìní v nìkterém slovenském technickém muzeu.
Svìt v dobì, o ní¾ hovoøím, ve tøicátých, ètyøicátých letech byl zcela jiný, ne¾ dnes, voda ještì byla vodou, tou prùzraènou, osvì¾ující, nièím nenapodobitelnou ¾ivotodárnou tekutinou, vzduch vzduchem…takto jsem zaèal své vyprávìní. Zde dodávám: léto bylo létem, zima zimou, po nádherných prázdninách plných sluníèka, které jsme mohli strávit u vody zaèátkem zimy pøišly poøádné mrazy… Tak se stávalo, ¾e i celá øeka, v místech kde proud vody byl pomalý, na elektrárenském náhonu, zamrzla, pokryla se silnou vrstvou ledu.
Nitra v zime
Pro nás kluky to byla jedineèná pøíle¾itost pøipnout si primitivní brusle, „kvintaèky“ (našroubovaly se na bì¾nou zimní obuv) a vydat se na jedineèné výlety po zamrznuté øece. Nejednou se poèátkem zimy øeka rozlila do širokého okolí, zatopila pøilehlé louky a naše kluzištì se rozšíøilo kilometry daleko.
Pro místní to byla jedineèná pracovní pøíle¾itost, na øece se „ledovalo“. Za místní dru¾stevní hospodou, na dvoøe našeho kulturòáku se nacházela „ledovna“, jakýsi speciální sklep, který se v prùbìhu zimy naplnil desítkami kubikù ledu, nalámaného èi naøezaného z vrstvy, která se na øece utvoøila. Slou¾il pøedevším k chlazení piva a sody v místní hospodì; byl to tehdy jediná mo¾nost, jak nápoje udr¾et v pøijatelné teplotì. Ledovna byl pokrytá silnou vrstvou slámy, která obstarávala primitivní tepelnou izolaci, tak¾e led vydr¾el pøes celé léto. Za korunu èi dvì jsme si mohli led nalámat i pro soukromé úèely, napøíklad pro primitivné domácí strojky na zmrzlinu.
Naše øeka mìla pro obyvatele pøilehlé vesnice další nemalý hospodáøský význam. ®ivila nepoèetnou skupinu rybáøù. Byl bohatá na kapry a štiky, obèas se v ní objevil sumec – drobné plevelné ryby nepoèítám. Rybáøi z povolání smìli na lov sítìmi. Málokterý si z nich mohl dovolit loïku. Její vlastník je naveèer rozvezl po øece, vyzbrojené kromì ètyøhranných ponorných sítí na dlouhém ráhnu malými ètyøhrannými stolièkami na nìkolik metrù vysokých nohách. Nohy stolièky se uprostøed øeky zabodly do dna a na nepatrné plošce snad ètvrtiny ètvereèného metru rybáø celou noc postával a sna¾il se zachytit do své sítì nìco ryb.
Rybáøi na øece
Rozlehlý prostor stovky metrù pod elektrárnou s pomìrnì mìlkou vodou a dobøe pøístupnými bøehy poslou¾il na sklonku léta pìstitelùm konopí. Ano, konopí není jenom droga, byla to a je významná hospodáøská plodina. Svazky jeho vyzrálých tvrdých stonkù se po sklizni dlouhé týdny máèely pod vodou, seskupené uvnitø jednoduché døevìné konstrukce, aby se pozdìji pøestìhovaly na louky nad øekou, kde se sušily v úhledných panácích, aby se pozdìji mohly rozdrtit a vyèesat z nich konopné vlákno. Máèidla konopí pro nás kluky pøedstavovaly zvláštní pøita¾livost, kvùli mladým selkám, které je obhospodaøovaly, zakládaly, upravovaly. Musely toti¾ do vody. Podprsenka a dokonce ani kalhotky ještì do vesnické módy nedorazily, do vody musely „nahoøe bez“, odìné pouze v prkenné sukni z hrubé konopné tkaniny. I tu obèas voda nadzvedla a my jsme se zatajeným dechem vnímaly ten èerný trojúhelník, rýsující se tìsnì pod vodou. Hnaly nás, prý v našem zájmu, ten pohled nám prý mohl vypálit oèi! Marnì. Rozlehlý vodní prostor po celé léto sdílely s námi hejna hus. 
Nevìøte rèení o hloupé huse. Po dvou nebo tøech ukázkových pochodech, kdy je nìkdo z majitelù hnal z hospodáøského dvora na øeku a naveèer jim pomohl s návratem do „rodného domu“ si tento denní obøad ji¾ dokonale zapamatovaly. Staèilo vypustit je ráno na ulici, rozvá¾ným krokem odpochodovaly k øece na své ustálené místo, naveèer pøed západem slunce se to obrovské drùbe¾í spoleèenství, èítající stovky hejn samo zvedlo a vesnický náves se promìnil v husí promenádu. Jedno hejno za druhým prošlo ve spoøádané øadì vymìøenou trasu a neomylnì zamíøilo do správných pootevøených vrátek. Nutno dodat, ¾e v té dobì jim na této cestì ¾ádné nebezpeèí nehrozilo, v celé vesnici byl jeden jediný automobil, Aerovka majitele mlýna; línì se loudající selské vozy, ta¾ené koòmi nebo dokonce kravkami èi voly pro nì ¾ádné nebezpeèí nepøedstavovaly.
Naše vesnice le¾ela na jinak fádní rovinì v údolí dolního toku øeky Nitry. Ale øeka dodávala našemu tehdejšímu prostøedí nezapomenutelnou atmosféru protkanou desítkami pøekrásných výtvarných kompozicí, které dovede zformovat pouze pøíroda.
Po létech jsem k ní zavedl moje vnouèata. Byla to chyba. Lidská ruka dovedla ten nádherný pøírodní výtvor dokonale zdevastovat. Tok øeky Nitry u¾ v prvních pováleèných létech prošel tzv. regulací. Pùvodní lehce meandrující tok byl nahrazen novým korytem, byl nesmyslnì napøímen, okolní lu¾ní les vìtšinou vykácen, fádní bøehy vydlá¾dìny kamennými kvádry. Industrializace se podepsala na jejím dalším osudu. Namísto prùzraènì èisté øeky mého mládí jsem našel smrdutou stoku fádnì postupující od jednoho horizontu k druhému. V nìkdejším vývaru elektrárny, která byla nahrazena jinde jinou, výkonnìjší, mohutná skládka odpadu, smetištì. Okolí zarostlo nekoneèným lesem plevelù.
Mám tak trochu špatné svìdomí, k té zkáze jsem i osobnì pøispìl. O prázdninách roku 1944 jsem byl figurantem geodeta projekèního ústavu, který pøipravoval úpravu øíèního toku. Asi tak po padesáti metrech jsme zamìøovaly øíèní profily, poèítali, kolik zeminy se kde bude muset odtì¾it, kolik kam navézt. O rok pozdìji jsem v podobné funkci u¾ obèas asistoval na stavbì, na výkopu který zapoèal…
Poznámkami z internetu jsem zaèal, podobnými skonèím. Nìkteré slibují dùsledné vybudování èistièek odpadních vod a obnovení nìkdejší èistoty toku. V okolí øeky vznikla nová vegetace a tam, kde se bøehy a okolí udr¾ují, pùsobí trochu umìlým, ale pøece jen pøíznivým dojmem. Jsem optimista, ¾e její návštìvníci budou moci èasem sdílet obdivnou vìtu dalšího autora z netu „„Ani som nevedel, ¾e naša rieka Nitra je taká krásna.“
Imrich Lencz
Fotografie: Archív autora a Ondreja Synaka
Další èlánky autora: