Deník paní učitelky – 24
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
„Učitelé mají pořád samé volno,“ utrousí občas někdo kolem mě. To volno je dětí a jmenuje se jarní prázdniny, i když pohled z okna mě 
utvrzuje v tom, že zatím moc jarní nejsou. Osobně si myslím, že pro udržení duševní rovnováhy to volno i my učitelé prostě potřebujeme- i tak je to někdy „na Bohnice“. Párkrát už jsem slyšela maminky si povzdychnout: „Už aby šel zas do školy, není to s ním k vydržení…“ A to mají doma jednoho, dva.
Učitelé nemají dovolenou, ten týden je na vyplňování papírů všeho druhu, katalogových listů, zpřesňování učebních plánů či výroby pomůcek, nebo na případné sebevzdělání. Ale přece jen – je bez 
dětského křiku a s „volnou“ pracovní dobou.
Když jsem dětem sdělila, že nebude žádný domácí úkol, pokud v hodině spočítají, co mají, viděli byste tu aktivitu. I počtáři běžně nepříliš rychlí se vypjali k vysokým výkonům. Takže náš odchod na prázdniny proběhl v přátelském duchu a se spokojeným úsměvem.
Tentokrát jsem úkol „sebevzdělání“ poctivě plnila. Vydala jsem se do Prahy podívat se na nově otevřený žižkovský památník, spojila jsem to s kulturou poněkud nenáročnou - operetou Polská krev v Karlínském divadle a s klasickou procházkou na Hrad.
Měla jsem s sebou velmi znalou průvodkyni a tak, přestože tuto památku člověk navštíví mockrát za život, dozvěděla jsem se nové zajímavosti. Věděli jste třeba, že chrám se správně jmenuje chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha? Že jen jedno jediné okno - to třetí zleva - není vitráží, ale že je to obraz malovaný na sklo Alfonsem Muchou? Nebo že na hrobku Jana Nepomuckého blízko hlavního oltáře byly použity 3 tuny stříbra z Kutné Hory? A spousty dalších informací.
V Národním památníku na Vítkově je možné prohlédnout si v expozici české státnosti takové zajímavosti jako orlí brk se zlatým perem, jímž podepisoval 26. října 1918 T. G. Masaryk ve Filadelfii deklaraci o vzniku ČSR, německy psanou kopii Mnichovské dohody, originál Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta či posmrtnou masku a několik osobních věcí Jana Palacha. Ovane vás tu stísněnost v podzemních prostorách „alchymistické laboratoře“, v níž se pečovalo o balzamované tělo K. Gottwalda, nad některými exponáty máte chuť se i rozbrečet.
Docela ráda jsem vyběhla z těch monumentálních prostor ven, pod největší jezdeckou sochu ve střední Evropě. Jan Žížka se tu kochá nádherným pohledem na Prahu už od roku1950.
Ale i poklidné krmení kachen na řece u nás a výlety se psem do zasněžených polí mají něco do sebe, a tak se na ty malé křiklouny v naší škole už zas docela těším, přestože jejich každodenní hašteření mně nijak nechybí. Vstupovat do dětských šarvátek je hodně ošidná záležitost. Dělám to velmi nerada a jen když je to zcela nezbytné. Vypadá to totiž asi takhle:
„Paní učitelko, Jirka brečí, on mu někdo nadával.“
„Ne, nenadával, strčil do něj.“
„Ne, hodil mu penál na zem.“
„Nemůžete křičet jeden přes druhého, vy jste to viděli?“
„Ne, neviděli. Říkal to Petr.“
„Já to neříkal, Jirka říkal, že mu dal někdo facku.“
„Nedal mi facku, Vašek mě bouchnul do břicha.“
„Trochu jsem ho bouchnul, protože nadával holkám.“
„Jenže ony mě honily.“
„No, honily jsme ho, protože vzal Janičce tužku.“
„Já ji nevzal, já jsem si ji jen půjčil.“
„Ale nevrátil.“
„Protože ji potřeboval ještě Tomáš.“
„Já ji nepotřeboval, on mi ji hodil na lavici….“ atd. atd.atd….
Cíl je v nedohlednu, hodina vesele utíká, nemáte šanci dostat se k bodu 1 celého sporu. Největší nepřátelé jsou už dávno zas nejlepšími kamarády a vám nezbývá, než zahučet něco všeobecného o tom, že spolužáci z jedné třídy si mají pomáhat a ne si ubližovat a dohlédnout, aby si všichni zúčastnění podali ruku. No řekněte, má to cenu ?
Tak tedy v pondělí zpátky do lavic. S hlavičkami doufám vyvětranými, možná s pár modřinami a boulemi ze sněhových radovánek. Se spoustou úžasných zážitků, jaké dokážou dát jen prázdniny…
Eva Procházková
Další články autorky: