Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zastavení v Izraeli - III.
 
Mercedes za dva konì s ¾ebøiòákem a slámou
Štáb dramaturgynì Èeské televize Ostrava Marty Svozilové nedávno natoèil pro poøad Babylon sedm dokumentù o moravských ®idech, ¾ijících pøes pùl století v Izraeli. Námìty èerpali z knihy Bøetislava Olšera ,,Pøe¾ili šest válek. Jeden z pøíbìhù, je¾ postupnì odvysílá ÈT2, se vìnuje rodákovi slavného ostravského jména Bedøichu Eli Bachnerovi.
,,Mùj dìdeèek mìl ètyøi syny a ètyøi dcery. Kdy¾ zemøel, byla z toho senzace, svùj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak øídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dùm, mùj otec, vyuèený øezník pøevzal øeznictví a uzenáøství, tøetí syn zdìdil textilní obchod, zatímco na toho ètvrtého nezùstalo nic, proto¾e se o¾enil s Nìmkou..."  
Historie hodná ostravského rodu Bachnerù. Vypráví mi ji jeden z vnukù bohatého dìdeèka - Bedøich Eli Bachner. Dnes ¾ije v izraelské osadì Moledet. Vystìhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se vojákem, potom pastevcem, pozdìji starostou a ekonomem. Osvìtimský vìzeò è. 1983.
V noci 14. bøezna 1939 obsadila nìmecká vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedøicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té dobì souèástí Polska. Mìl zprávy, ¾e ho chce nìmecká øeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkal musel i malý Bedøich.
,,Tenkrát mi bylo osm a vím, ¾e jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mì vzal nìjaký umounìný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali dùlní chodbou, a¾ jsme zase za hodinu vyšli ven a u¾ jsme byli za hranicí. Ten horník, který mì pøevedl, moc dobøe znal naši rodinu. Jako všichni ostravští havíøi, kteøí u nás nakupovali. Byli jsme toti¾ nejlevnìjší," pyšnì vzpomíná.
,,Mìli jsme velký osobní vùz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, proto¾e benzín v té dobì u¾ k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto vymìnili za dva konì a ¾ebøiòák se slámou, abychom mìli na èem spát. Blí¾ila se pøece zima..."
Chtìli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pìšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl u¾ konec roku 1940. V únoru 1942 zaèaly transporty do Terezína. Jeli v tom tøetím. Béïu s maminkou, proto¾e mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se stydìl. Hlavnì pøi pøevlékání.
Kdy¾ mu bylo dvanáct, zaèal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v nìm¾ pøednášeli mnozí slavní ¾idovští profesoøi. Umìlci i vìdci. Uvìznili je v ghettu. Místo pøednášek na univerzitách uèili školáky matematiku a dìjepis. Všechno Bedøichovo vìdìní, základ jeho vzdìlání, vzniklo v té dobì. Scházel jim papír a tu¾ky, tak se uèili deset a¾ dvanáct hodin dennì...
,,Všechno nazpamì». Ka¾dé uèivo jsme si zopakovali bezpoètukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedìlal, nic bych nevìdìl. ®ádné poznámky jsem nemìl. Jen to, co mi utkvìlo v hlavì z to neustálého opakování toho, co nám uèitelé povídali. Všechno jsme se uèili èesky, verše našich básníkù, hráli jsme i divadlo nebo operu. V Prodané nevìstì jsem hrál kluka, který bì¾í vydìšenì pøes náves. Dodnes umím vìtu, kterou jsem musel køièet: Spaste duši, medvìd se utrhl!" zasnìnì se zasmál.
Terezínské ghetto zaèalo praskat ve švech. ®idù z celé republiky pøibývalo. Bylo se jich tøeba zbavit. Proto zaèaly první transporty do koncentraèního tábora v Osvìtimi. Byl pøemístìn do Birkenau - Osvìtimi II, do sbìrného tábora pro lidské trosky, které zde èekaly, a¾ se uvolní místo v plynových komorách.
,,Bylo to ke konci ledna, støelba ruských tankù u¾ byla slyšet a¾ v Osvìtimi. Nìmci vìznì rychle nalo¾ili do vlaku, aby nás pøepravili dál od fronty. Aby Rusové nevidìli, jak ®idy zbídaèili. Ujeli jsme ani ne pìt set metrù, kdy¾ ruská stíhaèka zasáhla lokomotivu. Tak jsem šli pìšky a¾ do Buchenwaldu. Kdo nestaèil, byl zastøelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy...”
,,Chleba u¾ nebyl, tak jsme veèer dostávali hrst ¾ita. To jsme po zrníèku jedli celý den. Šetøili jsme si ho. Jedno zrnko jsme ¾výkali hodinu. Pak jsme šli tøi dny a dva starší spoluvìzni mi bìhem nich vyprávìli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastøelený," odkašlal si a zapáli si další cigaretu.
Podaøilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké svìtlo. Reflektory ozáøily mýtinu, na ní¾ spali. Mysleli si, ¾e je vypátrali Nìmci. Nevìdìli, kdo na nì svítí. Slyšeli ale jinou øeè ne¾ nìmèinu. Byli to ameriètí vojáci, kteøí mìli dojem, ¾e objevili nìmecké dezertéry. Mnoho vìzòù mìlo na sobì kradené uniformy esesákù. Tím pro Béïu Bachnera skonèila definitivnì válka i utrpení v lágrech.
,,Byl to tankový pluk americké armády, s ním¾ jsem se 11. kvìtna 1945 dostal a¾ do Berlína. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mnì americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v ní¾ bydlel vrchní velitel generál Eisenhower. Rád na nì vzpomínám, proto¾e to byli další lidé, kteøí mi zachránili ¾ivot," øíká dùraznì.
,,Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: A¾ se vrátíš, tak nezapomeò: bydlíme na Pivovarské ulici è. 21. kdy¾ uvidíš zelená vrata, to je náš dùm! Našel jsem ho. Matka ho pøed útìkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila...”
Bratr i maminka byli Nìmci umuèeni v Osvìtimi. Bedøich se pokoušel zapojit do pováleèného ¾ivota. Nešlo mu to. Jakmile nìkde uslyšel nìmèinu, hned by støílel. A musel dohánìt ztracený èas. Mìl za sebou jen dvì tøídy obecné školy v Ostravì. Chtìl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastnì umí; udìlal zkoušky bez potí¾í. Pozvolna v nìm uzrával plán vystìhovat se do Palestiny.
,,Za dvì stì tisíc korun strýc s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Anglièan John Brackley. Britové toti¾ povolili všem vojákùm, kteøí bojovali za královskou armádu proti Nìmcùm, ¾e se mohou usadit na tom místì Britského království, kde bojovali...”
Tak se dostal do Palestiny. Pár mìsícù se uèil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger.
,,Ka¾dý z nás mìl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistùm. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly u¾ také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odmìnu jsme vyfasovali ka¾dý polní lù¾ko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadì Moledet. Naši ,,osídlovací" akci jsme nazvali ŠEIFAH, co¾ bylo slovo slo¾ené z poèátkù našich jmen v hebrejštinì znamenající touhu," nostalgicky vzpomíná mùj hostitel.
V roce 1953 se o¾enil. Svoji ¾ivotní lásku Tovu, s ní¾ má ètyøi dìti, objevil, kdy¾ pøišla pomáhat jako pøíslušnice armády do jeho vsi. Ètyøiadvacet èlenù Bachnerova klanu je dnes mo¾ná v Izraeli nejvìtší ¾idovskou rodinou, ¾ijící pohromadì v jedné vesnici.
Moledet má dnes na 340 èlenù a pøes 120 dìtí, k tomu pìtaètyøicet  rodin, které sice ve vsi bydlí, ale nejsou èleny osady. Starají se o chov tøí tisíc kusù krav, jejich¾ telata vykrmují a prodávají. Dennì nadojí tøináct tisíc litrù mléka, z toho šest set litrù na sýr. Osada funguje i s pomocí stovky arabských pracovníkù z okolních palestinských vesnic. Bez vá¾nìjších problémù.
A nad tím vším poøád bdí hlavní ekonom Moledetu, zdatný osmdesátník Bedøich Eli Bachner. A obèas si zajede do Ostravy, aby si zašel nakoupit do obchodního domu Bachner. A zavzpomínat na svého dìdu i rodièe.
Bøetislav Olšer
 
Související èlánky:
Zastavení v Izraeli I.
Zastavení v Izraeli II.