Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
To bylo tak
Pøed nìkolik dny jsme na chatu slavili narození vnouèátka a tak mi to pøipomnìlo, ¾e bych k tomuhle tématu mìla tak pár vzpomínek - tohle sice bude, myslím, téma k poètení spíš pro ¾eny, ale co! Zvláš» teï, v dobì, kdy se mu¾ští toho všeho èasto úèastní pøímo v porodnici...
Jak se rodí
Kdy¾ jsme po uplynutí jen nìkolika nezbytných mìsícù od narození první dcery èekali dítì druhé, nedìlala se v rodinì z porodu u¾ ¾ádná senzace. Akorát babièka slíbila, ¾e nìjaký èas pøed porodem pøijede hlídat Janinku. A aby si na sebe zvykly, ohlásila se asi tak mìsíc dopøedu. Já se po tom oznámení rozhlídla po bytì kritickým okem. To zas bude øeèí! A dala jsem se do gruntování. Nìjak jsem to pøehnala. Kdy¾ jsem naveèer ulo¾ila Janu do postýlky, cítila jsem se nìjak divnì. A opravdu - k ránu mi odtekla plodová voda.
Zacloumala jsem mu¾em - vstávej a rychle bì¾ k telefonu, budu rodit!
Vytøeštil na mne oèi a tak jak byl v py¾amu vylítl a pryè. Pak uplynula pùlhodina a mu¾ nikde. Zatím se vzbudila malá a do¾adovala se pozornosti. Já se bála vstát, ale nakonec se nedalo nic dìlat a tak jsem pomalým pøecházením zaèala den. Vtom se otevøou dveøe a v docela volném tempu se mu¾ zaèíná oblékat. Uvìdomila jsem si, ¾e je docela suchý,
aèkoliv venku lije. Kdes proboha byl u toho telefonu? - Zeptala jsem se. - U jakého telefonu, prosím tì, tam pøece teprve pùjdu. - A kde jsi byl takovou dobu? - zvýšila jsem mírnì hlas - No kde, na záchodì. Tak jsem se lekl, ¾e jsem musel… Protoèily se mi panenky. No nic, i tu sanitu jsme stihli a dokonce se ukázalo, ¾e opravdu nebylo tak naspìch.
Le¾ela jsem na hekárnì a sna¾ila se. Vtom pøijde sestra a ¾e mne volá man¾el k telefonu. Proboha, lekla jsem se.
„Prosím tì, kde je oblíkání, potøebuji pøevléct Janu“ – øekla jsem kde vše najde. Sotva jsem se opìt zaèala vìnovat svému porodu - znovu telefon.
„Proboha, co jí mám dát k snídani, øve mi tu jako tur“. Opìt jsem øekla. Do tøetice jsem byla volána k zodpovìzení dotazu, kdy¾eto (sakra) pøijede ta babièka. A tak jsem mu¾e po¾ádala, aby dítì (proboha!) svìøil jakékoliv odpovìdné bytosti ¾enského pohlaví a mne nechal odrodit.
Uèinil tak a dobøe udìlal, proto¾e babièka pøijela a¾ další den a to u¾ byla babièkou vnuèek dvou.
Povìry? Nikdy! - aneb Dobrou chu»!
Kdy¾ jsem se stávala ¾enou, zaøekla jsem se, ¾e "ty babský povìry" na mne nebudou platit. V nièem. Tedy ani v tìhotenských chutích. To tak! Škrábat omítku ze zdi, nebo dokonce jíst uhlí! Fuj!
No a pak jsem èekala první dceru. Uhlí ani omítku jsem sice nejedla, ale staèilo kolem mne pøejet auto a zaèoudit z výfuku - dostala jsem nepøekonatelný hlad - na vajíèka. Nepokouším se to vysvìtlit, prostì to tak bylo. Po mnoha letech jsem èekala na témìø stará kolena tøetí a ètvrté dítì. Copak Majdalenka, ta byla ve znamení kláskù. Starší holky, tehdy, desetileté, pilnì bìhaly na nedaleká pole a pabìrkovaly, aby maminka mohla chrupkat zrníèka. Zuby zaplakaly, ale ani zdaleka tolik, jako pøed narozením syna.
Tuto kapitolu bych smìle mohla nazvat – „Proè mùj mu¾ nadosmrti nenávidìl kmín“. Drtila jsem ho celé dny na kila. Místo bonbónù, vlastnì místo kdeèeho. Dokonce ještì v kufírku do porodnice jsem si pøibalila pìt balíèkù. Sama jsem pak byla pøekvapena, kdy¾ jsem je domù donesla netknuté. Porodem potøeba kmínu naèisto pøešla. S trochou starostlivosti jsem pak sledovala vývoj synka, proto¾e tìsnì pøed odchodem do porodnice jsem v televizi zahlídla pøírodopisný poøad, kde se pravilo, ¾e pro nìkteré ptáky je kmín mírnì jedovatý. A já jsem ho tomu ubohému dítìti poslala ještì bezmocnému - nenarozenému - takové mno¾ství! Ale kluk zùstal bez úhony. Akorát moje zuby to dorazilo docela. Od té doby - no tak, co budu na sebe prozrazovat vzhledové nedostatky...
Já vím - v duchu poèítáte a øíkáte si - v¾dy» má ty dìti ètyøi a o chutích mluvila jen tøikrát. Ale to já schválnì! Nemohu se pøipravit o potìšení, ¾e tím posledním líèením vám pøipravím pìkný šok.
To bylo tak
Evièku jsme èekali, kdy¾ Janinì nebyl ještì zdaleka rok. A já si ji strojila jako panenku - no vlastnì jsem k rozumu sotva opeøené maminky nemìla k hraní s panenkou zase tak daleko. A tak samozøejmì nosila k zulíbání krásné bílounké botièky - capáèky. A ty
bylo potøeba dennì cídit. Zakoupila jsem bílý krém na boty a asi ve tøetím mìsíci opìtného tìhotenství nastalo trápení. Jakmile jsem otevøela krabièku s krémem, zaèala jsem slinit jako Pavlovùv pes a pøes všechno varování a vìdomí, ¾e je to nepo¾ivatelné, jsem se neubránila a spucovala tu krabièku a¾ do okam¾iku, kdy jsem vylizovala dno. Tak¾e nakonec nezbylo, ne¾ aby se Janiny obuvi ujal otec a já jsem pøi té akci radìji opouštìla byt.
Tohle povídání jsem napsala v dobì, kdy jsem na dané téma doplòovala poøad Pro ¾eny v rozhlase a taky to tam sama èetla. Vìtšinou jsme museli natáèení zarazit a znova navazovat z mé viny, proto¾e "mluvím rukama" a tak jsem obèas bouchla do stolu a zpùsobila tak pøíšernou ránu ve zvuku - tentokrát ale jsme pøerušili natáèení z viny technika zvukaøe, tak se té pochoutce smál, a¾ zkazil zvuk...
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: