Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Karlovarské lázeňské lesy a okolí

Nejkrásnější jsou na jaře a v létě. Ovšem i zima jim dává své kouzlo. Ale barvy podzimu se nadají zapomenout. Miluji je v každém období, zastávám názor, že každá krajina bez lesa je velice chudá.

Když jsou rozpálené ulice města a úporné vedro nás již zmáhá, stín lesa dává osvěžení. Jak do lesa vstoupíš, můžeš si představit, že jsi vstoupil, do chrámu, kde stromy, pnoucí se k nebesům, připomínají obrovské varhany, ptáci v korunách dodávají líbezné tóny, mysl je zase čilá. Stezky jsou velice dobře schůdné, ale komu by se líbilo poznat les víc, může se vydat i mimo ně. Pokud ovšem ctíš lesní ticho i jeho řád.

S rodiči jsme se do Karlových Varů přistěhovali v roce 1946 – v zimě a teprve jsme se rozhlíželi kolem. Jednak všude byly následky bombardování z posledních válečných dní a pak byla velká zima. Ovšem již na jaře jsme s maminkou i tatínkem, chodili nejdříve na louku a „Sokolák“, ale potom jsem se již odvážila sama i do lesa. Poprvé jsem došla až k „Obrazu“, ale pak jsem pelášila zpátky na louku. Tenkrát jsme byli varováni, že pobyt v lese může být i nebezpečný. Přeci jen bylo krátce po válce. Náš táta, který les také miloval, s námi často chodil. Bylo to bezpečnější a zejména mne poučoval, abych se dívala na místa, kde rostou houby, a ne kde co lítá.

Nějak vedle sebe ve vzpomínkách nevidím bratra – staršího o pět let, ani mladší sestřičku. Bratr si našel nové kamarády a s nimi trávil většinu času (tenkrát mi bylo 5 let). Později jsem již šlapala sama až na Jelení skok, na Dianu, a na druhou stranu k Linhartu a zpátky přes les domů. To jsme bydleli v Janáčkově ulici (dnes Poděbradova), takže to byl opravdu kus cesty. A vždy byl návrat doprovázen velkým domlouváním. Když jsem začala chodit do školy, měla jsem možnosti menší. Pak jsme se přestěhovali do Tuhnic, které se doslova vryly do mého srdce. Les byl ale opět na dosah.

Často jsme chodili do hájovny, kde kraloval pan Vlček, později správce a ředitel Lázeňských lesů. Jak ten uměl o lesu vyprávět, to se nedá zapomenout. Měla jsem tam již i svá zamilovaná místa, kam jsem chodila s naším psem. To místo jsem nazývala „Na skalce“. Určitě se to krásné místo jmenovalo oficiálně jinak - možná na Vyhlídce. Ale bylo tam krásně. Stál tam altán, odtud byl nádherný výhled až do Dvorů, dokonce jsem mohla sledovat, co se děje na závodišti. Jednou jsme se tam v červenci 1956 schovali s Vendou – mou první, platonickou láskou - než mne rodiče poslali k babičce mimo „dostřel“.

Když jsem šla do lesa, míjela jsem rašeliniště. Jak mne později rodiče informovali – vyváželi tam rašelinu používanou při lázeňských procedurách. Tenkrát to ale byl NÁŠ ráj. Správně a přesně to popsal spolužák Petr Chalupa.ve své knize Kluci z ulice. Těch bojů, co se tam odehrálo mezi Pošťáky (tam patřil Petr a spol.) a Gorkáky (tam já a naše ulice). Na kraji byl malý háječek břízek, a houští, které v létě a na podzim bylo rájem pro všechny ptáky. Ostatně, nedovedu si představit les, kde jsou pouze jehličnaté stromy, protože listnaté dávají lesu své kouzlo a zvířatům zde žijícím hodně potravy. Buky, duby, akáty, jilmy a další dokáží hlavně na podzim zbarvit les neobvyklou krásou.
V lese stálo několik dřevěných triangulačních bodů – pro nás to byly rozhledny a byli jsme určitě na všech. A z té výšky jak les voněl. Tuhnický les s jeho stezkami je jistě dodnes krásný.

Když jsme postoupili do 6. třídy, chodili jsme do školy Dukelských hrdinů. Tenkrát jedině pěšky. Zpátky vždy přes Jízdárenskou ulici, kde tenkrát bývala nádherná jízdárna i koně, pak dál cestou kolem studánky, kam si všichni chodili pro pramenitou a velice dobrou vodu, až k velké louce, dolů k trati a byla jsem doma.

Chodila jsem do lesa i sbírat spadané šišky borovic, a jednou jsem si vypadlá semínka zasadila do květináče a pak povyrostlé maličké stromečky jsem v lese na mém oblíbeném místě zasadila. Pokud jsme bydleli v Tuhnicích, chodila jsem se dívat na jednu borovičku, která odolala, a rostla dál. Později jsem ji již nenašla, to bylo asi za 20 let a stromů hodně přibylo, hlavně vyrostlo a zestárlo. Ale našla jsem borovici, která stojí snad ještě dnes u staré vodárny, a kde na ní bylo srdíčko co vyryla má první školní láska. To nám bylo asi 11 let. Ale to srdíčko už hodně vyrostlo, jako strom, nám i stromu je už hodně let. Později jsem se do tohoto lesa vydávala vždy na Štědrý den. Nosila jsem tam chleba, mrkev a jablíčka a dávala k jesličkám zvířátkům na přilepšenou.

Provázela jsem hodně turistů i lesem. To jsme se vydali od přehradní hráze v Březové, stezkou až na cestu směrem k Linhartu (tenkrát se jmenovala Elisabetweg, jak zněl nápis na jednom z kamenů). Když jsme došli k Linhartu, kam dle lidových pramenů i písemných, chodila anglická královna na mléko, nasbírali jsme houby a v restauraci nám z nich udělali báječnou odpolední přesnídávku – kastrol houbové smaženice a bochník chleba.
Pak jsme se vydali do kopce a došli až na Gottwaldovu vyhlídku (dnešní název Aberg), kde jsme již zmoženi vyšlapali schody a rozhlédli se po okolí – opět bylo vidět krásně až na závodiště, ale i dál, kde nad Tašovicemi se tyčí stále bývalá sopka Hoznaberg. A dole se leskla hladina řeky Ohře. Jindy jsme šli z Doubí přes les až do Lokte, podél Ohře a Svatošských skal. Vzpomínali jsme kdo všechno tudy chodil, tedy i na J. W. Goetha. Kdybychom sešli až na břeh řeky, viděli bychom jeskyně, kde prý žijí skřítci, kteří pomáhali při tavení cínu. Ale pověstí kolem řeky je mnohem víc, nejznámější je o vodní víle Ohře, která svatbu zrádného milence zkameněla. Takže jsme se mohli podívat na protější stranu a představovat si celý svatební průvod.

Hezká procházka, jistě stále, je k vyhlídkové věži Karla IV., nebo na druhé straně ke Goethově vyhlídce. Tam jsme chodili z Drahovic přes Tři kříže, odkud je krásný výhled na lázeňskou část města, pak jsme pokračovali dál, vyhnuli se hluku ulice Na vyhlídce. Objímalo nás kouzelné ticho, obvykle to bylo odpoledne. Mohli jsme dojít až ke troskám na Andělské hoře, jenže tenkrát byla osada velice zanedbaná. Jen pár domků bylo upravených. Pak sejít dolů a přes silnici se dostat až k letišti, přejít přes Olšová Vrata a pokračovat dál do nádherného a vonícího lesa, a zpátky pak z Kolové do Březové přes skalnatou cestu.

Kousek od silnice na Prahu bývala i malá zoologická zahrada, kterou obhospodařoval, vlastně i založil, báječný myslivec. Chodila jsem tam s turisty, i dětmi, protože mohli všichni vidět, co v Karlovarských lesích žije za zvířata i ptáky. Srnec milující cigarety, lišky, jezevci, ptáci – dnes již opravdu velice vzácně se vyskytující a chráněni, zajíci – ale těch tenkrát ještě bylo docela dost i v přírodě, dnes už vzácně. Škoda, že tato malá poučná Zoo, musela po čase ustoupit stavbě rekreačních chat a zmizel tak i kousek přírody, kterou nahradila nelítostná civilizace.

Jiná procházka naši rodiny vedla z Doubí směrem na Bečov. Samozřejmě podél lesa, kam jsme odbíhali a sbírali houby. Nad Cihelnami jich bylo opravdu hodně, ovšem ne mnou nalezené. Jak mi pak tatínek s maminkou vytýkali, že v korunách stromů houby nerostou. Ano moc ráda jsem se dívala na stromy, kam až dorostly a kdo všechno v jejich korunách zpívá, kudy proudí slunce – a pod nohama mne zajímaly moc různé kameny, přes které jsem padala, tráva a podobně. Přesto houby na jakýkoliv způsob připravené mi moc chutnaly a chutnají.
Za Cihelnami na druhé straně jsme mohli lesem stoupat až směrem ke Stanovicícím, kde byl doslova houbařský ráj. Kousek dál se dalo zase sejít až k Tepličce a cestou vidět les prý vysázený pro Marii Terezii, a to tak, že některé stromy měly jinou barvu a shora byly viděny iniciály MT – prý v tom bylo i kus lásky.

Ale to je již mimo Lázeňské lesy, které těch lásek viděly požehnaně. Proto jsou zde četné altánky, lavičky, i kamenné, ale také na hygienu je pamatováno, protože díky karlovarským lázeňským pramenům, to byla doslova nutnost. Ale lázeňské lásky většinou měly jepičí trvání.
Nemohu zapomenout i všechny květiny, které zde a v blízkém okolí rostou. Z bylinek ze zdejší oblasti (hřebíčku, skořice, vinný destilát, a další) se vyrábí báječná Becherovka. Dříve se jí říkalo 13. karlovarský léčivý pramen. Vynikající, mající trochu přihořklou, ale báječnou chuť, když je správně vychlazená. Tu si někteří pacienti přidávali do lázeňských kelímku k minerální vodě. Becherovku nebo Plzeňské pivo. Becherovku proto, že to je bylinný likér posilující zažívání a pivo - to je ostatně známé, že léčí všechno, co chceme.
Karlovarští lékaři nejdříve přikazovali vypít tolik minerální vody, kolik sami váží, nebo se v ní koupat, než jim popraskala kůže. Později se léčba dostala do mírnější podoby, ale součástí byly procházky v okolních lesích. O lékařích se každý může dočíst v publikacích, které o tom hovoří jasněji a odborněji. Na krásné historické budově Lázních I. (ta je dnes v zoufalém stavu) nebo také se jí říkalo Císařské lázně, snad ještě dnes jsou pamětní desky tří význačných osobností, které ovlivnily významně lázeňskou péči i další rozvoj lázní ( Dr. V. Payer, Dr. D. Becher a Jean de Caro).

Lázeňskou část jsme s rodinou prošli mnohokrát. Pamatuji, jak zejména s maminkou jsme chodily k hornímu Zámeckému pramenu, který měl příznivý vliv na průdušky – sestra trpěla astmatickými záchvaty a tento pramen ji pomáhal. To jsme vždy také navštívily dolní Zámecký pramen, a od té doby, když jsem četla o Krakonošovi, vždy jsem před sebou viděla vládce pramenů, který tam je určitě ještě i dnes vytesán. Chodili jsme všichni procházkou až ke GH Moskva, před válkou a po revoluci Pupp a samozřejmě pak lanovkou na Dianu a tamní rozhlednu. Tenkrát se na ni šlapalo po schodech. Pak pěšky k Ruskému kostelu a domů. Na Dianu jsem chodila velice často s turisty i s rodinou. Naposledy jsem tam byla v roce 2000 s holí a kamarádkou z Tallinnu. Když jsme ale vystoupily z výtahu na věži, chytla se jednoho sloupu s hrůzou, že musí dolů, že má z výšek hroznou fobii. Dostala jsem ji zpět k výtahu za pomoci dalších turistů a sama hrozně zmožená, protože balancovat s holí a ještě někoho zahraňovat, bylo trochu nad mé síly. Pamatuji na časté návštěvy obchodů, které později byly zbořeny, aby uvolnily prostor pro výstavbu hotelu Thermál.

Celá naše rodina často trávila čas u řeky Ohře. Hlavní zásluhu na tom měl tatínek, vášnivý rybář. Jak mi bratr připomněl, často jsme dorazili až k Hubertusu, chodil s námi malíř F. Samec a Boček – spíš boxer než výtvarník. S těmi se náš táta se hodně přátelil. V baráku u Hubertusu nám ale nedali ani napít vody, jak vzpomíná bratr. Napili jsme se z nějakého pramene, který vyvěral v blízkosti dnešní čistírny odpadních vod.
Lidé tam chodili pro údajně pramenitou a dobrou vodu, ale my jsme to tak ohodnotit prý nemohli, protože nám po ní bylo velice zle. Pak bratr zjistil, že to byla odpadní voda ze Stavebního podniku.

Ještě si vzpomínám na krásné procházky přírodou, která začínala za porcelánkou v Březové. Vždy jsme přemluvili vrátného, ten nás pustil přes továrnu. Tu jsem také milovala. Jak jsme šli kolem budovy, kde se porcelán maloval zlatem, nadechli jsme vždy typické vůně, charakteristické pro zlato ředěné toluenem.

Za ní bylo údolí skoro zapomenutého světa, vysoká tráva, plno keřů „lískáčů“ vždy bohatě obsypaných, a louka s krásnými a vonícími krásnými lučními květy, nad nimiž poletovalo velké množství barevných motýlů.
Vlevo les, ale dost neschůdný. Vpravo, asi uprostřed, byl nějaký objekt, prý to byl mlýn, jak se to místo nazývalo, již bohužel nevím. Údolí končilo stezkou do skal podél Lomnického potoka. Ve skalách byly i jeskyně a jedna pověst říkala, že se tam ukrýval i loupežník Babinský. Celé to místo mělo své kouzlo a bylo v šeru stromů velice tajemné. Jako v pohádce. Je možná správné, že žije dále v mých vzpomínkách, jak si ho pamatuji, určitě ho ruka civilizace hodně změnila k horšímu.

Karlovy Vary jsou v klínu Slavkovského lesa a obklopené kolem dokola zelení. J.W. Goete přirovnával naše lázeňské město rubínu, zasazenému do smaragdu. Z okolních kopců je dolů krásný pohled, který to plně potvrzuje. Z Diany, ale také z vyhlídky Petra Velikého.

Nyní žiji jinde, také bych měla do lesa blízko, ovšem má pohyblivost je velice omezená, tak se pouze dívám na kopce kolem, na každé svítání, na mraky, které tvoří nádherné obrazce a snažím se to všechno alespoň vyfotografovat. Cítím se provinile, když mé výtvory nabízím, vlastně spíš opovážlivě, protože znám své chyby.

V posledních letech se některé části města tak změnily, že už některá místa ani neznám. Přímo ve městě jsou stavby necitelné k historii města – a i našemu mládí, které již také zde nenalezneme. Mizí louky z okolí, co jsou dnes lukrativními staveními parcelami a nahrazuje je beton. Ale tam nerostou květiny co rostly na lukách, mizí motýli a i čmeláků je méně. Zato jsou střechy domů obsazeny holuby. Vlastně nejen střechy, ale i okna a balkony, nejvíce v zimě.

Ještěže les nás stále obklopuje a jeho vůně bojuje s pachem města. Když jsme se do Karlových Varů přistěhovali, a pak bydleli v Tuhnicích, jezdili zde jen tři autobusy A, B, C. Ovšem my jsme raději chodili pěšky - a lesem. Nyní jsou ulice plné aut, samozřejmě i s typickým „ozonem“, takže zajít do lesa je doslova osvěžení.

Můj lese – vlastně náš - dodávej nám sílu svou vůní, svým zpěvem, svými plody a dovol nám projevit svou pokoru, když do tebe vstoupíme. Dovol nám vyslovit svou modlitbu a přání, i poděkování za vše, co nám dáváš nesobecky s otevřenou dlaní i náručí. A braň se tam, kde nám síly již nestačí.

Jarmila Vojtěchová