Deník paní uèitelky – 14
Naše prvouka
Prvouka je uèební pøedmìt o pøírodì a spoleènosti. Uèíme ji v 1. -3. tøídì pøed pøírodovìdou a vlastivìdou. Nìkterých témat se v¾dy tak trochu obávám.
Kdy¾ neznáte, jak to v které rodinì chodí, pak napø. pøi vyprávìní o zdravém ¾ivotním stylu mù¾ete lehce narazit. Povídáte si tøeba s dìtmi o tom, jak je kouøení èi pití alkoholu nezdravé a mù¾e se vám stát – tak jako kdysi mnì- ¾e dìti zcela upøímnì souhlasí a se slovy: „Náš táta chodí domù o¾ralej“ vám pøipraví 
velmi perné chvilky.
Pøiznám se, dnes u¾ je to dávno promlèené, jednou jsem taky pøišla do tøídy lehce „pod vlivem“. To bylo tak. Tìsnì pøed ranním odchodem do školy zaèal syn usilovnì hledat klíèe od bytu. „ Kam jsi je vèera polo¾il?“ zeptala jsem se trochu naštvanì. „ Nevím, u¾ vèera jsem je nemohl najít,“ znìla odpovìï. „ A jak ses dostal vèera domù?“ zpozornìla jsem. „No, po ¾ebøíku, pøes balkón,“ pípl mùj 8letý synek.
Kolena se mi podlomila hrùzou, nebyl èas u¾ nic øešit, to jsem
odlo¾ila na veèer. Do školy jsem pøišla bledá jak stìna, rozklepaná, ubreèená, nepou¾itelná. „Kopni do sebe panáka,“ podala mi sklenièku kolegynì s pochopením, kdy¾ jsem vše pøevyprávìla. Dokonce i øeditelka pøimhouøila oko. Poslechla jsem, den se tím povzbuzením trochu projasnil…
Ani téma „Rodina“ nebývá zcela jednoduché, na druhé stranì dìti dnes berou rozvody èi jiné „neklasické“ modely rodiny tak samozøejmì, ¾e nìkdy a¾ zamrazí. Vzpomínám, jak mi mùj dìda vyprávìl o svém stigmatu neman¾elského dítìte, které si nesl celým dìtstvím, dnes to nikoho nezarazí.
Ale trochu veseleji. Køestní jména svých rodièù øekly vèera dìti úplnì správnì - samozøejmì po svém: „Maminka je Lucka - po mnì“ èi „Já mám maminku Ivetku, Petrušku, Janièku…“ Nejhezèí odpovìï jsem dostala pøed lety.
Prvòáèek si nemohl vzpomenout na jméno maminky a byl z toho.jpg)
smutný. Chtìla jsem mu napovìdìt a tak jsem se zeptala: „No, jak volá na maminku táta?“ Tváø se rozjasnila, odpovìï byla hned tu. „Tatínek volá na mamku miláèku a nìkdy… prdelinko…“
Dalším „komplikovaným“ tématem bývá Je¾íšek. Nìkteré dìti vìdí, nìkteré tuší, nìkteré ¾ijí ještì v té nádherné iluzi, kterou je škoda jim pøedèasnì brát. A tak musím „našlapovat“ velmi opatrnì. Psaníèka ale malují pro jistotu všechny a starostlivì si sdìlují, jestli si ho za oknem Je¾íšek u¾ vyzvedl.
Pøedloni, kdy¾ jsem se ptala, co si dìti pøejí najít pod stromeèkem, se jeden druháèek rozplakal. „Já nedostanu nic, mùj dopis je u¾ týden poøád na svém místì. Asi jsem moc zlobil a on ho nechce.“ Naštìstí jsem brzy potkala maminku a u¾ za dva dny hned ve dveøích køièel: „Vzal si ho, Je¾íšek si ho odnesl, psaníèko u¾ za oknem není…“
Ale do Štìdrého dne je ještì daleko a nás teï èekají bì¾né „starosti“ - za týden první tøídní schùzka, hned zítra nové písmenko „J“ a s ním tahle krásná øíkanka: „Jéje jeèí Ane¾ka, já jsem šlápla na je¾ka.“
Eva Procházková
Další èlánky autorky: