Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdy¾ léta pøibývají, pøibývá i vzpomínek…
Je to asi stará známá pravda a zkušenost, ¾e jak èlovìk stárne, ubývá „akcí“ a pøibývá vzpomínek. Nevím, kde je ta vìková hranice, kdy se stále èastìji zaènete jakoby vracet a stále èastìji si „pøehrávat“ události ji¾ minulé a situace ji¾ od¾ité – prostì vzpomínat.
Jisté však je, ¾e mne to také postihlo. Nebráním se tomu, nestýskám si. Snad právì naopak, jsem tomu rád a „u¾ívám si to“. Obrazy a situace se vynoøují sami od sebe a k jejich o¾ivnutí jim napomáhá ledacos. Tøeba cesta lesem, kterou znám od svých klukovských let. Jdeme s man¾elkou nedìlní procházkou, bafám z dýmky, povídáme si a mnì najednou zaèínají v hlavì bì¾et obrázky… Tady jsme pøece nacházeli s klukama z ulice ty nìmecké pøilby z války nedávno skonèené. Na mne tenkrát zbyla jen ta s dírou po kulce. A tady v¾dy rostly køemenáèe…. Po chvíli se proberu a odpovídám ¾enì na její otázku, zda jí zítra na hlavní poštì pošlu dopis pro vnuèku do Anglie.
Jdu nakoupit do Plusu a oèi se sami otoèí ve smìru oken, kde bydlela maminka, která u¾ 9 let není s námi. A zase ty obrázky….tentokráte stále ještì bolavé, kdy¾ se mi vybaví, jak moc trpìla poté, co ve zdejší nemocnici nepoznali, ¾e má zlomenou nohu v krèku. Po týdnu, kdy jí nutili, aby „se hýbala a chodila“ jí pøevezli do ostrovské nemocnice, ale bylo ji¾ pozdì.
A objevuje se také jakási výèitka, kterou adresuji sám sobì. Kdy¾ maminka u¾ nebyla….napadalo mne a stále ještì napadá tolik vìcí, na které jsem se jí mìl zeptat a tím se dozvìdìt, ale u¾ to nejde.
Èas od èasu a zdá se, ¾e stále èastìji se probírám starými fotografiemi. U nìkterých se musím podívat na zadní stranu, abych si uvìdomil kdo, kdy a kde. Z tìch fotek se na mne usmívá má skvìlá babièka, které jsme pozdìji s bráchou øíkali babièka „Štorka“, proto¾e se jmenovala Štorkánová. A vedle ní ve vìtvích stromu sedí naše maminka, kdy¾ jí byly tak ètyøi roky. Ale mám i fotku, kde byla ještì úplný prcek. Jako dívka byla naše mamka velmi hezká a fotku z toho dívèího vìku, mám hodnì rád.
Ty staré fotografie jsme našli „v rodinném archivu“ kdy¾ maminka u¾ nebyla mezi námi. Nìkteré jsme pøed tím ani nevidìli. Vybral jsem ještì tu z Brna, kde jsme se s bratrem za války narodili. V zavinovaèce jsem opravdu jako vánoèka. A ta druhá, kde stojím na køesle s pøemýšlivým výrazem a nestydatì ukazuji svého „pimpáska“, jak jsme od maminky slýchali…
A ta poslední „archivní“ je s maminkou a bratrem na kolonádì v roce 1946.
A tak závìrem sice malé povzdechnutí…léta pøibývají a pøibývají i vzpomínky. Avšak zapla» pámbù za nì, v¾dy» doškobrtat ¾ivotem k tìmto létùm také není „¾ádná sranda“…no øeknìte…
Petr Norbert
Další èlánky autora: