Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Soužití s mužem

Tak se tu od rána pochechtávám a jsem v dobrém rozmaru, navzdory pravému dušičkovému počasí. Včera jsem sice začala psát něco nového, ale toto nesnese odkladu. Pokud euforie vyprchá, nelze se dočkat kýženého výsledku. A tohle odkladu nesnese.

Než se dostanu k podstatě věci, musím podotknout, že když jsem žila v domě rodičů, bylo vždy vše na svém místě, nebylo třeba nic hledat. Tatínek, jinak učitel na Učňovské škole elektrotechnické, se snažil do svých žáků nahustit matematiku a technické kreslení. Každý je poznamenán svou profesí. Ani nevíte, co pohlavků jsem od něj dostala, snažíce dosáhnout jeho dokonalosti v hodinách geometrie a později na zdravotní škole, při rýsování zubů, případně jiných technických výkresů. Občas jeho lamentování, co to říkám – jeho řev a moje brečení pohnulo maminku k různým neúspěšným snahám a zmírnění jeho výlevů, při kterých říkala:„proboha Vojtěchu, nekřič na Irenku, mírni se, co tomu řeknou sousedé?“ Vždy jsem měla pocit, že jí o mne vůbec nejde, když větu dokončovala „praskne ti v hlavě cévka a já budu vdova a co já si bez tebe počnu?“

A vůbec, moji rodiče byli na neštěstí ve své výchově jednotní tak, že když jeden řekl ne, tak to bylo ne a basta. Když si vzpomenu, jak se mě na stará kolena ptával (tedy na jeho stará kolena, já jsem byla tehdy ještě 45leté děvče v rozpuku, s 24letou praxí vaření) „umíš uvařit bramborovou polévku ? Ano dědečku, umím.
Určitě neumíš! Dones kuchařku a já ti přečtu, jak se vaří! (Moje děti měly z mé poslušnosti náramnou legraci) Donesla jsem tedy kuchařku –„tu nééé, tu druhou“ a zavelel „sednout!“ Bez reptání jsem usedla ke stolu, tatínek nalistoval příslušnou stať a začal předčítat co a jak. Moje mysl bloudila v dálkách, skelný pohled tupě civěl z okna. „Posloucháš?, Ano dědečku, poslouchám…“ Dočetl, zaklapl knížku a řekl:„tak, teď můžeš jít vařit“. Poslušně jsem se zvedla a stejně jsem si to uvařila po svém. Byl spokojen s výsledkem svého snažení, i s tou polévkou. „Vidíš, když si člověk řádně přečte návod, pak se dílo podaří.“

Vystudovala jsem mimo jiné čtyřletou Zdravotní školu, obor zubní laborantka. Ač jsem tuto profesi nikdy nevykonávala, každému člověku hledím nenápadně do pusy a hodnotím ho podle chrupu. Dnes, sama potrefená částečným umělým chrupem již tak kritická nejsem. Dávno vím, že málokterému stomatologovi se podaří vtisknou člověku jeho původní vizáž.

Když jsem se provdala, bláhově jsem se domnívala, že všichni muži budou určitě stejně šikovní jako můj tatínek a že budou svým manželkám celoživotní oporou. Moje zklamání bylo značné a skutečnost děsivá.

Nebudu tu popisovat tu ponožku, tam ponožku, ani špinavé prádlo, které jsem ze svého muže na rozdíl od mého tatínka nemusela strhávat. Odjakživa byl velmi úzkostlivý na svoji vizáž, bílé košile si měnil několikrát za den. Stejně to byl paradox. Když chtěla moje maminka, aby si tatínek vzal do školy čisté kalhoty, byl z toho vždy mezinárodní konflikt. Pamatuji si, že jednou mu ze zcela ještě zánovních kalhot udělala kraťasy, aby byl nucen si vzít ty nové kalhoty.
Můj manžel, který jezdil s koňským potahem a zásoboval farmu krmením pro dobytek, chodil denně jako manekýn na přehlídku a já mu vyhrožovala, že spálím všechny bílé košile (a že jich měl, určitě aspoň třicet), že nehodlám stále jen prát jeho parádu. Ale to pořád není to, proč jsem se ráno smála. Jednou jsem svého…. (babo raď koho vlastně? To už jsme byli dávno rozvedeni a pantáta s námi nebydlel).
Tatínek už nežil a já jsem se starala o svoji maminku. Potřebovala jsem tenkrát udělat ve skříni police, abych si měla kam ukládat prádlo a požádala jsem svého exmanžela, zda by mně tu skříň mohl upravit. Že by překypoval horlivostí, to se zrovna říct nedalo a tak abych urychlila celý proces, rozkreslila jsem příslušnou úpravu na výkres s přesnými rozměry všech polic. Podíval se na to, pohoršeně odfrkl a řekl: „To je vidět, že jsi obyčejný městský spratek, který nemá o životě ani páru. Určitě jsi to změřila špatně, to se musí po hornicku.“

Ježišmarjá, naskočila mně husí kůže . V té době jsem už dávno věděla, co je to po hornicku a nebyla jsem tomuto postupu příliš nakloněna. To se vezmou dvě tyčky, které se strčí do příslušného prostoru a roztahují se od sebe. Po vytažení se to změří a mělo by se dosáhnout skutečné hodnoty. Mělo by se. Jenže nejspíš by jednomu nemělo být 65 let, neměly by se mu třást ruce a neměl by se řídit heslem “centimetr žádná míra“. Příslušné desky nařezal na zahradě a když je dovezl a strčil do skříně, každá byla o patnáct až dvacet centimetrů kratší, na šířku. Chtělo se mně brečet.
„Nebuď malicherná, dyť se z toho nestřílí. Stejně budeš mít převážně zavřené dveře, tak nebude vidět, jak to nastavím.“ A tak to nastavil.

Tragedii z toho nedělám, jen si bolestně uvědomuji, že jablko nepadá daleko od stromu. Kdysi můj syn říkával, obyčejně když jsem pronikavě ječela ať si okamžitě uklidí ten binec kolem sebe: „Uklizené je to, co není vidět.“
Když jsem otevřela dveře jeho skříně, vyvalilo se na mne úplně všechno. Prádlo, knížky, nesnězené jídlo, různé hračky, lístky do divadla, na které jsme měli všichni jít a děti nechtěly. Pořad byly na viditelném místě a když nastal den „D“ rázem se ztratily. Našla jsem je až za velmi dlouhou dobu.
A pak přijde Jana s nápadem: „Napište, co si ze všeho nejvíc přejete.“ Před týdnem jsem to nevěděla, teď už to vím úplně přesně. Chtěla bych se dočkat dne, kdy všechno najdu na svém místě, kdy každá práce bude udělaná s příslušnou přesností a precizností, kdy nebudu muset neustále něco hledat. Už dávno nemám v sobě sílu řídit se heslem, že: „Opakování je matka moudrosti“.
A pak že není ten život jedna velká legrace.

Ještě pro úplnost, můj manžel je vyučený horník a deset let fáral. Po hornicku se prý měřila výška výdřevy jednotlivých štol.

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.

Paměti III.
Paměti IV.

Paměti V.

Paměti VI.

Paměti VII.

Brodce

Brodce - II.

Brodce - III.