Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Redakce
Prošla jsem jich pár, na každou mám vzpomínku - a vždycky krásnou, ale protože jeden z mých bývalých šéfů je mezi námi v ST - a ta vzpomínka je navíc komicky kouzelná - tak mi přišla chuť zavzpomínat.
Znali jsme se s Ivem nějaký čas, psávala jsem mu do jeho radničních novin Prahy 10 a tak, když se v Sokole přišlo na to, že tam už se přežil dočasný porevoluční čas a je namísto suchého Věstníku nutné vydávat opravdu čtivé sokolské noviny a mezi svými zdatnými sokolíky ho vyhmátli jako zkušeného redaktora - nastoupil v redakci svou "službu" Sokolu a protože věděl, že jsem pilná včelička, tak mne zlanařil taky. A uměl takticky zacházet s mou povahou "povodně" - nepřikazoval, ale nechal mi pocit volnosti a jen tiše "dirigoval". Uvědomovala jsem si to sice, ale oceňovala a tak pracovala "jako divá".
Byly to moc krásné noviny, kdepak byl konec suchopárného Věstníku! Jiskřily nápady, zprávami, dopisy a zájmem čtenářů. Měly ale jedno neštěstí, které si naneštěstí vedení Sokola neuvědomilo - a my zpočátku taky ne. Ty začátky Věstníku po revoluci - jako celé znovu vzkříšení Sokola - samozřejmě vzali do rukou bývalí staří členové a protože první porevoluční šéfredaktorka byla profesorka češtiny, padl návrh na jmenování šéfkou tisku samozřejmě na ni. Jenže byla vynikající češtinářka, ale o redakci neměla nejmenší představu a podle toho to taky vypadalo. To, že nakonec byl jmenován skutečně zkušený člověk bylo logické, ale neštěstí pro všechny bylo, že bývalou šéfredaktorku nechali v redakci (jaksi za zásluhy) v postavení běžné redaktorky. Což samo osobě není taktický tah. Člověk zvyklý být pánem - a naneštěstí si na tom dost zakládá - vždy hůř nese být v postavení podřízeného a ona byla navíc sice fantastická češtinářka, ale nebyla psavec v pravém slova smyslu. A tak byla opravdu na chvostě. A časem redakci rozložila a postarala se o konec toho krásného tvůrčího času a výměnu lidí.
Jediné, v čem excelovala - byly korektury. Tím nás Antušek trestal při každé uzávěrce. Pěkně, čeládko, do škamen a číst a pídit se po chybách. Já jsem ten typ, že se začtu do obsahu a přestanu vnímat překlepy, a musím se za chvíli vrátit zpět a stejně to nakonec dopadne jako předtím. Tím jsem jako korektor prakticky k nepotřebě. Šidila jsem to pokaždé tím, že jsem tajně mrkla k té vedle sedící bývalé šéfce a podle místa na stránce, kde jsme viděla její zásahy jsem odhadla, kde asi mám nějakou tu chybu hledat, abych nezůstala tak docela "bez nálezu" - nejspíš mi to procházelo - Anťo dodatečně: promiň!
V té redakci jsme měli u jedné stěny takovou otevřenou skříň s policemi a svislými předěly, takže to vypadalo jako včelí úl a tam měl každý své místečko podle toho, co za téma zpracovával. Tak tam jsem zase byla za hvězdu já. Těch nápadů! Reportáží, na které jsem jezdila k smrti ráda, rozhovory, to bylo odjakživa moje - a že všeho nejvíc jsem milovala dopisy čtenářů! Naše redakční sekretářka mi nadržovala a tak jsem vždycky v pátek od ní vyfasovala štos - vlastně prakticky skoro všechny dopisy za týden, nacpala si je do tašky a zakutala se s tím doma u počítače - a celý víkend psala. Odpovědi na dotazy, z některých dopisů zrovna čouhala inspirace namísto odpovědi napsat rovnou článek o něčem - joj! ty byl slastný čas. No a pak jsem v pondělí přenesla z diskety tu úrodu do redakčního počítače - vytiskla (svoji tiskárnu jsem tehdy ještě neměla) a nacpala do přihrádek v "úlu".
A kouzelná komika toho příběhu je v tom, že náš šéfredaktor s velkým oddechnutím, že pro tentokrát má to nejhorší za sebou, číslo krásně sestaveno a je "odfrk", sebral ze svého stolu pracnou přípravu všeho a že to zanese do tiskárny - otevřel dveře své kukaně a musel kolem "úlu" a když viděl, že Vencovská už zase ucpala prostor novými materiály a odfrk nebude - jen v komickém zděšení zvedl oči k nebi a hodil po mně mírně vyčítavým očkem. Nevím, jak on, ale na tuhle chvilku já jsem se těšila a nebyla bych si ji dala ujít ani za nic.
Naďa Vencovská