Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O vzpomínání


Není to tak dávno, co mi Jisuch53 naznaèil "ne ¾e bych podezøíval..." jako¾e se do jednoho ¾ivota nemohlo vejít tolik pøíhod. Ale mohlo, Jirko - a taky vešlo. Základ toho mo¾ného je v tom, ¾e ten, kdo to všechno povídá je "povodeò", která se ¾ivotem valí a ¾ije ho naplno, do všeho se ¾ene po hlavì, dostává nabanèíno a pøece poøád má pocit, ¾e ¾ivot je fajn, která má navíc chu» a schopnost to všechno vnímat jako prima pøíbìh, hodný vyprávìní a odít to do slov – no, a která ¾ije u¾ tolik let, a¾ u¾ je statisticky "v pøesèasí" - jejda! to je námìtù na vzpomínání a vyprávìní.

A navíc, se vzpomínáním je to tak, ¾e jen èlovìk neopatrnì pootevøe dvíøka, vyhrnou se ty vzpomínky - jako ta povodeò a vyplaví ze všech dávno zapomenutých koutù vìci, o kterých èlovìk u¾ ani netušil, ¾e si je vùbec mù¾e pamatovat.


Ne¾ jsi mne tou poznámeèkou vyprovokoval, byla jsem poctivì pøesvìdèená, ¾e jsem nikdy nic neselhala a nevymyslela si - ale ouvej (!) pøece jen ... A tak pro èisté svìdomí pøidávám dnes jedno vzpomínání, které je sice pravdivé, ale pøece jen jedna jeho èást je dosnìnou fantazií. Prostì by to takhle bylo hezèí, romantiètìjší, kdyby se to bývalo opravdu stalo.


Ale pokud jsem nìkdy v obsáhlejších novelkách - ne tady v ST v tìch kratších vzpomínkách - pøece jen pøíbìh vyfabulovala, tak v ka¾dém z nich jsem vycházela z vlastních zá¾itkù a pocitù. No a abych to pøiznání k pravdì dovedla docela ke konci - ano, napsala jsem i pøíbìhy naprosto od A a¾ do Z vymyšlené. Sobì i ètenáøùm pro radost a obveselení a dokonce celou sérii - a tak vlastnì Jisuchovi dík! Nenapadlo by mi je vytáhnout ze šuplíkù a nabídnout vám je jako letní ètení a teï to udìlám, jen co vyhrábnu ten správný šanon. Tak¾e to a¾ za èásek...
...dneska ten tedy pøíbìh první, kde jedna - hádejte která - èást je vysnìná...

 

 

Úsmìv a never more


U¾ druhý týden projí¾díme v autobuse Anglií a Skotskem. Nohy sotva vleèu. Štìstí, ¾e tady u Windermeeru budeme tøi dny!


Nad schody hotelu se objevil chlapík. Nic moc svaly a mezi blonïatými vlasy poèínající pleš. Sebìhl pár schodù - aha, pospíchá a já zavazadlo po bolavých nohách vleèu pomalu a pøeká¾ím. Vtom mi beze slova bere kufr z ruky a nese nahoru. Nìco øíká. Krèím rameny, nerozumím. Ukazuji klíè s èíslem pokoje. Pokývne hlavou a vede mne dál. Staví kufr na zem a za celé to zdr¾ení mne odmìòuje úsmìvem. A¾ se mi zatajil dech. U¾ desítky let jsem nepotkala takový úsmìv. Upøímný, bezbranný, bezelstný.


Byla to pøíjemné tøi dny. Ostatní shlédli na výletì další katedrály a já si zùstala v mìsteèku u jezera a také v hale hotelu. Kdykoliv jsem zvedla oèi, nedošel mùj pohled a¾ k jezeru. Zarazil se o ten neuvìøitelný úsmìv. Ten èlovìk tam prostì byl. Všude a poøád. Nikdy se nedozvím, èím vlastnì byl. Stokrát v úpravném vydání prošel halou, stokrát pod okny ve staré bundì èistil terasu nebo sekal trávník. A dennì veèer v krásné sportovní bundì poslal úsmìv na dobrou noc. Po celou dobu byl viditelnì rád na svìtì, v ¾ivotì, v práci jakékoliv, kterou právì dìlal.


Poslední den jsem byla ve mìstì nakoupit a neodolala pùvabu jednoho chlupáèe. Stál v pøepoètu celé jmìní, ale byl jako ¾ivý a tak hebký a veselý. Jezevec. Badger. Doma jsem si ho postavila v hale u køesla a napadlo mne vymyslet mu jméno. A ¾e jsme byli v zemi plné šlechtických starodávností byl pojmenován Yossef Benjamin Badger of a from... A hned jsem mu napsala vizitku. Vtom se ozval smích. Srdeèný, veselý, hlasitý. Byl to mùj mu¾ s úsmìvem.


"Oh, D¾ousef, oh bjùtifl..." "End jú? D¾ousef?" "Nou, Stevn. End jù?! "Naïa." "Nadja, Nadja. Very, very bjùtifl...!" a dál nám slovní zásoba nestaèila. Ale celý zbytek dne jsme si povídali oèima. K veèeru se objevil v hale. Tentokrát zùstal zády ke mnì a usilovnì èetl nìjakou týdny starou vyhlášku. Zjistila jsem, ¾e nejen oèi umìjí mluvit. Umìla to i ta záda. Trochu mne to zbavilo dechu. Chtìla jsem toté¾, co mi vzkazovala ta váhající záda. Tichounce jsem øekla - helou - zbyteèek zábran ve mnì doufal, ¾e je to tak tichounké, aby to ani nemohl zaslechnout. Ale zaslechl. otoèil se. Vùbec se neusmíval. Napjatì se mi díval do oèí. Vyslala jsem - nìco ve mnì vyslalo - to rozhodující - ano. Se sevøeným oblièejem mne mlèky vzal za ruku, do druhé sebral ze stolku Yossefa, já tašku a vyšli jsme.


Šli jsme do jeho domku. Na terase mi nabídl meloun. Pak tichounce v tom pøítmí natáhl ruku a odnášel si prsty z mé tváøe tu melounovou vùni na špièku jazyka. Pak, vedena za ruku, jsem se v døezu opláchla. Kdy¾ jsem zvedla oèi z ruèníku, díval se na mne. Oèi a úsmìv dostaly novou dimenzi. Byla v nich nìha. Nekoneèná, modrá. Stejná, jako ta moje.


Tu noc jsme naplnili nìkolikrát. Uvìdomila jsem si, ¾e jsme øeè vùbec nepotøebovali. Mluvili jsme souhlasným rytmem pohybù, odpovídali na náznak, vyvrcholení doprovázela slova bez obsahu. Dávno pøed odjezdem jsme se rozlouèili posledním objetím a tichým "thanks". Sbalila jsem si vìci potmì a jako ve snách. Odjí¾dìli jsme smìrem k tomu jeho domku zázrakù. Nechtìla jsem se ani podívat, ale nìco mi zvedlo oèi. Stál tam se sekaèkou na trávu a jakoby zvedal ruku na rozlouèenou. Pohyb nedokonèil, jen zlehka si pøihladil vlasy. Zachytla jsem se prsty Youssefova ko¾íšku. Bylo to tak neèekané, neuvìøitelné - a tak koneèné.


Naïa Vencovská


Další èlánky autorky