Dovolte, abych se pøedstavila…
Jsem uèitelka. Uèitelka malých dìtí. Jako jedné z mála se mi splnilo mé dìtské pøání. Dr¾elo mì dlouho – snad od doby, co jsme si s kamarádkami hrály na školu. Pocházím z Prahy, ale nejspíš vlivem èetby Káji Maøíka, Gabry a Málinky a „podpolštáøovì“ i dívèích románkù, pøála jsem si stát se uèitelkou venkovskou. I to se mi splnilo.
A tak teï – u¾ po osmadvacáté (je to vùbec mo¾né?) vyhlí¾ím nový školní rok. Letos s prvòáky- pøesnìji s 18 èi 20 ¾áèky budoucí tøídy 1.A. Ne, ¾e bych obèas nebrblala a nevzhlí¾ela s nadìjí k prázdninám, ale jiné zamìstnání si pro sebe nedovedu pøedstavit.
Znám se – pár dní pøed dnem „D“ ( letos to bude úterý) budu chodit po obýváku a s pøednesem odøíkávat: „Dobrý den, milé dìti, vá¾ení rodièe, babièky a dìdeèkové. Dnes je ten slavnostní den, na který jste se urèitì tìšili, mnozí mo¾ná ani nemohli dospat…atd, atd….“ Rodina se mi bude smát, ale já…nepovolím. Znáte to, tì¾ko na cvièišti..
Není to tak úplnì jednoduché mluvit pøed tøídou plnou lidí - dospìlých i dìtí - plynule, klidnì, suverénnì se usmívat a vidìt, ¾e vás bedlivì sledují oèi ¾áèkù, rodièù, babièek, kamery i fotoaparáty. Té trémy se nezbavím asi nikdy. Èasto pøemýšlím, v kolika domácnostech si následnì ze mì dìlají legraci, kdy¾ ta videa prohlí¾ejí.
Jak probìhne to letošní 1.záøí, kolikrát zakopnu a kolikrát se pøeøeknu- ráda se o to s vámi podìlím, pokud budete mít chu». Dobøe vím, ¾e mì i dìti èeká v prùbìhu školního roku hodnì zá¾itkù - pøíjemných, roztomilých, nìkdy i dramatických, budeme se spoleènì smát, obèas budu utírat dìtské slzièky. Budu milá, ale i protivná, budu pøíjemnì pøekvapena, jak jim to jde i naštvaná, jak jim to nejde.
Pro sebe i pro vás otevírám první stránku svého Deníku uèitelky prvòáèkù…
Pøed startem
Ještì pár dnù bude škola tichá, naplnìná jen pobíháním nás, uèitelù, uklízeèek a naší paní školnice. Jedna nástìnka, druhá nástìnka, sem o lavici víc a tady ještì pøitlouct polièku. Mnì osobnì, kdy¾ zatloukám høebík, podaøí se to vìtšinou a¾ na druhý, tøetí pokus a vzniklé díry zakrývám obrázkem.
Sna¾ím se vytvoøit dìtem ve tøídì pøíjemné a veselé prostøedí, i kdy¾ vím, ¾e nejeden obrázek, nejedna hraèka èi vázièka vezme za své pøi pøestávkových bojích (…já nerad, paní uèitelko..)
Letos se bude na nástìnce skvìt i roztomilý veršík pana R. Kukaèky, který ho vloni zveøejnil na blogu Lidovek a dovolil mi ho pou¾ít:
Poprvé…
Jak ptáèeti
ne¾ opustí dlaò hnízda
ti srdce bije
a v ruce svíráš kvìt.
Ještì mašli do copánku
… a vykroè levou
otvírá se svìt…
No uznejte, není to krásné? Nìkteré maminky mo¾ná zaslzí…
®e mù¾e být ve škole opravdu veselo dolo¾ím jednou pøíhodou. Stala se mi jako mladé zaèínající uèitelce pøi hodinì matematiky, do ní¾ neèekanì vstoupil pan inspektor. Klepal se mi hlas i kolena, kdy¾ jsme pøi slovní úloze sèítali dìtské èasopisy: 10 Mateøídoušek + 5 Ohníèkù + 7 Ètyølístkù… Abych se pøedvedla, zavedla jsem s dìtmi hovor na noviny a èasopisy, které mají doma, nìkdo zmínil i Vlastu.
Mìla jsem velkou radost, jak dìti ¾ivì reagují a vyvolala Jirku, který se hlásil, div se nepøetrhl, ¾e umí o Vlastì básnièku. Na druháka Jirku a jeho báseò citlivì pøednesenou pro pana inspektora nikdy nezapomenu.
Znìla takto:
Vlasta pasta
pivo chlastá
a knedlíky polyká,
aby byla veliká.
Eva Procházková