Deník paní učitelky – 41
Prvňáci v pyžamu
Blížící se konec školního roku se snažíme ulehčit a vyšperkovat dětem i různými netradičními akcemi. Takže zatímco včera jsme z plných sil fandili v každoročním volejbalovém zápase mezi učiteli a deváťáky, ( přízeň mnoha prvňáčků se přelévala podle momentální situace na hřišti ), pátek byl vyhlášen v naší škole poprvé pyžamovým dnem přátelství.
Budeme se sice učit, ale v oblečení naprosto netradičním. „No nazdar, to abych šla koupit pyžamo,“ zaslechla jsem jednu maminku, která se svěřovala druhé s tím, že její synáček spí doma v triku a trenkách.
Děti jásaly. Navrhly jsme sice, ať si přinesou pyžama v tašce a před vyučováním si je hodí přes oblečení, pár odvážlivců však vyrazilo takto „vyparáděných“ už z domova. Některé podezírám, že vystartovali rovnou z postele.
„Když už, tak už…,“ řekly jsme si s kolegyněmi a narychlo jsme si od jedné ochotné maminky nechaly ušít i spací čepičky, takové ty křemílkovské. Vhodnou noční košili jsem vybírala dlouho a pečlivě. Nemám odvahu vložit sem naši fotografii (nedostala bych určitě svolení), ale vypadaly jsme…úchvatně. Děti z nás byly hotové. Prohýbaly se smíchy a pištěly radostí. „Co je vám tak smíchu?“ ptala jsem se udiveně.. Můžete si mě prohlédnout alespoň na dětských výtvorech, a to byly ještě milosrdné.. A tak za všeobecného veselí celý první stupeň pobíhal chodbami v negližé. Pravda, učení jsme moc nedali, ale legrace byla.
Na programu bylo i vyhlášení výsledků výtvarné soutěže s tématem „Škola budoucnosti“. Ta vítězná vypadá opravdu fantasticky. Její autoři by si přáli učit se ve větvích stromu obklopeni bazény, počítači, zoologickou zahradou. Kdoví, třeba jednou... Vyhlášení proběhlo v tělocvičně a tam jsme také vyfotografovali nejpočetnější skupinu pyžamáků. Byli to ti s žirafou na nočních košilkách - žiraf se nám sešlo celkem 17.
.jpg)
A protože jsme to celé pojali i jako den přátelství – mezi dětmi z různých tříd a chtěli jsme povzbudit i pocit sounáležitosti k naší škole, zkusili jsme - celý první stupeň - jít a naši školu obejmout. Udělali jsme řetěz – dítě vedle dítěte, pyžamák vedle pyžamáka. 160 školáků od 1. do 5.třídy se chytlo za ruce. Celou budovu se nám obkroužit nepovedlo, ale hádek to byl pěkně dlouhý. Přivolali jsme „na pomoc“ děti z mateřské školy a udělali jsme alespoň pevný kruh - spíš šišku - okolo našeho školního hřiště. A kolem dokola putoval malý žlutý míček přátelství - každý se dotkl..
A pak jsme vystřihli z velikánské čtvrtky kruh a všechny děti tam otiskly svůj paleček. Patříme k sobě. Myslím, že dětem zůstane dnešní den dlouho v paměti. A nejen dětem. I my učitelé jsme byli spokojeni, jako vždycky, když máte dobrý pocit, že se něco bezvadně povedlo.
Eva Procházková
Další články autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Pověst i místě zvaném Točivý vír