Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


O mnohém…

Mé povídání je reakcí na zahájení akce „Úsvit“, kterou ve spolupráci s vedením mìsta Mostu pøedstavil ministr vnitra Martin Pecina. Je to projekt, který slibuje zlepšit bydlení, vzdìlání i vztahy okolí k Romùm. Všechno, co nabízejí - nápady tohoto projektu se má prakticky vyzkoušet na mnohaletém synonymu pro romská gheta - Chánovì. Ve mìstech, kde je velký poèet "menšinového" obyvatelstva je ten problém poci»ovaný výraznìji, ne¾ tam, kde je tìch lidí celkem nepatrnì a tak právì tady je nejspíš vhodné s nìjakým rozumným øešením koneènì zaèít. Rozumným! A mluvit hlavnì o vzdìlání je, myslím, vùbec nejrozumnìjší cesta, která k nìjakému výsledku vede. A hlavnì nelze oèekávat, ¾e jedinou akcí se dosáhne okam¾itého výsledku - je to nejménì dvì generace.


Já jsem se s cikány setkávala od dìtství a a¾ na náhodné výjimky s nimi mám dobré zkušenosti a napadlo mi se k zahájení „Úsvitu“ na ty své vzpomínky podívat a vzpomenout. Pro dnešek posílám tedy tu nejrannìjší. I pøes to, ¾e tím mo¾ná probudím nevùli.
Také tím odejdu od své "imiè" bavitele, ale ne všechny mé pøíspìvky do STipu mohou být jen úsmìvné povídání. A toto téma je náhodou jedno z tìch, která mne zajímají u¾ hodnì dlouho a stejnì dlouho mne popouzí, ¾e vina a špatnost se vidí jen u té tmavší kù¾e. Já se alkoholu, agrese a nevzdìlanosti bojím stejnì u cikána jako u gád¾i, nebo tøeba u puntíkovaného, kdyby takový byl.


Kdy¾ Romové ještì byli cikáni
Objevovali se se svými vozy, dokulata krytými plachtou, plnými hluku a dìcek. Bydlela jsem tehdy na malém trojúhelníkovém námìstí pod olomouckou nemocnicí. Pøímo proti nám byl hostinec pana Bednáøíka, který kupodivu ten pestrý houfec nijak nevyhánìl. Naopak, smìli si k nìmu chodit nabírat vodu a nejspíš i nakupovali drobné zásoby. Snad proto k nám pod okna zají¾dìli èastìji, ne¾ jinam. Pro mne to bylo významné odpoledne, kdy¾ èernovlasé cikánky zavlály pestrými suknicemi, ztepilí mu¾ští houkali hluènými hlasy a dìcka kmitala v nepøehledné smìsici z vozù a na nì zpìt a kolem nich. Ten den jsem nesmìla ani na krok - a po pravdì ani jsem se tuze neodva¾ovala. A pøece. Stávala jsem na balkonì, schovaná za máminými pelargoniemi - které jsme mìli nejhezèí a nejbujnìjší z celého okolí - a bojovala poka¾dé znovu a znovu s obrovským pokušením. Nejoblíbenìjší hrozbou mých rodièù toti¾ bylo "budeš-li zlobit, dáme tì cikánùm, a¾ zase pøijedou". Bála jsem se tìch èerných uhranèivých oèí cikánských maminek a souèasnì - ach, kdyby to bývali naši tušili - souèasnì jsem jen tak tak nepodlehla pokušení, abych nìjak strašnì, ale strašlivì nezazlobila, neprovedla nìco opravdu velikého, aby mne koneènì tìm cikánùm dali.


V duchu jsem zalézala do tajemného a nikdy nevidìného prostoru pod plachtou, snìdý koèiš zapráská bièem, konì zabírají, vùz se rozjí¾dí... Okatá dìcka, která se s námi, místními, nikdy nedala do hovoru a tváøila se povznesenì, ¾ila v nìjakém nedostupném tajuplnu, jsou natlaèena v koutì pohupujícího se vozu, pak se najednou rozzáøí úsmìvy - umìjí se tak krásnì bezprostøednì smát - a berou mne za ruce a mezi sebe. Jsem jejich. To tajuplné bude napøíštì i mým tajuplnem, uvidím dálky, lesy, u potùèkù budu s nimi sedat u ohòù a poslouchat jejich pøíbìhy. A nauèím se hádat z ruky a s upøeným, a¾ do duše vnikajícím pohledem se budu naklánìt k bílým paním a tlumeným hlasem jim budu øíkat strašná i krásná slova slov ...


Souèasnì jsem se bála i tou¾ila, aby se to stalo. Naši své hrozby nikdy nesplnili - a ¾e jsem zlobila nemálo. Pár let po válce jsem ¾ila v Novém Boru a na Mostecku, kde se romská populace usadila v hojném poètu. Ale u¾ to nebyli cikáni, zaèínali to být Romové. Lidé zbavení svého pøirozeného prostøedí, své svobody, svého trochu tajemného pùvabu. Zaèal nesnadný, pro nás i pro nì nepøita¾livý pøerod na obèany odlité do kadlubu "normálna". Na dlouhé desítky let jim ale bylo odepøeno to, co k té pøemìnì potøebovali nejvíc - solidní základ školního vzdìlání. V¾dy» všude je samozøejmé nejprve, anebo aspoò souèasnì, s výukou uèit pøistìhovalce jazyku. Aby mìli šanci se vùbec vzdìlat. A dát jim na to vzdìlání i šanci - a romské dìti takøka automaticky byla zaøazována do zvláštních škol.


Poznala jsem tehdy i pozdìji mezi nimi hodnì krásných a zajímavých lidí. Jen jedno mi zùstalo - øíct "Rom" mi pøipadá, jako bych se bála, aby mne nìkdo nepodezíral ze skrytého rasismu. Nedovolené "Cikán" mi pøipadá jako slovo zvukomalebné, upøímné. Ostatnì - zkuste si naplno zazpívat "joj, cikán, joj, cikán" a pak dosaïte to oficiální Rom.  Uvidíte výsledek…

Naïa Vencovská

 

 

Další èlánky autorky:

Babièka a error

Èupr ¾enská

Ztracena v cizinì

Psí kusy

Moje máma

Já a nìmèina

Jak se neotrávit

Smìšnosti

Setkání s tajemnem