Na světě je mnoho různých ostrovů, na většinu z nich se dnes jezdí nebo létá na dovolenou. Hledá se tam vzrušení, krásné ženy, diskotéky a jiné ohlušující zábavy, především ty, které pomalu ničí lidem sluch. Jezdí tam především ti, kteří musí mít nějaký „kick“,jinak to není dovolená. Ale já vím o ostrovech, kde se nic neděje, a kde může člověk jenom sedět a pozorovat svět kolem sebe a kde jediný zvuk je šumění moře, nějaké to ržání koní, bekotání ovcí a pokřik racků. Obloha splývá s mořem a všechno je jen zrcadlení a krása. Někdy to vše ještě doplňuje pořádný vítr a může být tak silný, že je lépe se něčeho přidržet. Pak je to vodní tříšť a příboj a nádhera živlů. Theodor Storm ostrovy nazval plovoucími sny.
Byl jsem tam mnohokrát s přítelem Felixem, který zdědil po strýčkovi pravou starou rybářskou bárku, kterou si opravil a upravil na obytnou loď a jezdil si s ní po moři na výlety i na dovolenou, z mateřského přístavu v Bremerhavenu. Často jsme s ním a s jeho dalšími kamarády pluli s manželkou po moři, zejména po Nordsee, čili Severním moři a Baltu.
Vím, že mnozí znají Rügen (Rujanu) či jiná místa, nyní zejména Mallorku a nebo exotické Bali a různé ostrovy v Řecku. Já bych chtěl čtenáře seznámit se zajímavým kouskem sousedního Německa, který uvidíte především z moře. Napsat jim o zajímavých ostrovech v Severním moři, které jsou tak vzácné, že jsou pro svojí specifickou biosféru pod ochranou UNESCA.
V tak zvaném Waddensee, ve Šlesviku - Holštýnsku je těchto pozoruhodných ostrovů deset a nazývají se Halligen, čili česky Haligy. Jsou to jakési vyvýšeniny, které nejsou chráněny hrázemi. Tyto ostrůvky jsou vlastně zbytkem pevniny, pobřeží, které je už po staletí postupně odplavováno vodou. Původně to tedy byla pevnina, ale roku 1362, (kdy je o tom také první záznam) obrovské bouře zaplavily celé pobřeží a odplavily mnoho země, zbyly jen některé nově vzniklé ostrovy. To se ještě nehovořilo o znečišťování ovzduší, nebylo docela určitě moc aut a tím pádem v nebyl Kyóto podepsán žádný protokol. Na připojené mapě je možno vidět, jak vypadala situace v roce 1650. Moře si ukusovalo stále více a více, až z roztrhaných velkých ostrovů zbylo skoro 100 malých ostrůvků. V roce 1858 se situace opět změnila, což je vidět na mapě vlevo. Je na ní zřetelné, že moře i dále slavně vítězilo. Vyvýšeniny, tedy ostrovy které moři odolávaly byly sice některé osídleny, ale měly tu nevýhodu, že na nich nebyla sladká voda. Převážně na nich bydleli námořníci a vysloužilí kapitáni, ale hlavně velrybáři. Mluví se na nich zvláštním dialektem, podivnou fríštinou, zvanou „halligers“. O pitnou vodu naštestí nebyla nouze, protože dešťová voda, které bylo vždy dost, se zachycovala do cisteren. Od roku 1959 je tento problém definitivně vyřešen, ostrovy jsou napojeny na vodovodní síť z pevniny. Při odlivu se na většinu ostrovů dá dojít pěšky, tedy za vedení průvodce, který zná cestu - a časy odlivu a přílivu, což je velice důležité. Voda může při přílivu rychle stoupnout až o dva metry, to záleží na větru, a pak už nikdo neuteče. Již mnohokrát se stalo, že neukáznění turisté bez průvodců toto nebezpečí podcenili a pak je pobřežní záchranná služba, vybavená speciálními čluny, které mohou plout v mělké vodě, musela zachránit z prekérní situace. Jelikož je celá tato oblast chráněná, jedná se totiž přírodní rezervaci, vyžaduje se od návštěvníků kázeň. Dříve byly ostrovy ve velké většině obydleny jenom přes léto, převážel se na ně dobytek, aby se tam pásl. Byly to jakési salaše v moři. Dnes bydlí celkově na deseti ostrovech 297 lidí. Ne na všechny je povolen přístup. Jsou tam totiž hnízdiště různých tažných ptáků, kteří potřebují klid. Na největší ostrovy jezdí dokonce malý nákladní vláček, který dováží zásoby pro obyvatele. Nejezdí stále, jen za klidného moře. Jinak rozváží poštu poštovní člun a většinou obstarává i zásobování. Jezdí denně k obydleným ostrovům, kterých je celkem šest. Na přiloženém snímku je vidět poštmistr na svém maličkatém vláčku. Na ostrovech Langeness, Hooge a Oland je možno prožít neobyčejně zajímavou dovolenou. Je to ale dovolená jen pro ty, kteří chtějí doopravdy užít klidu a odpočinout si. Nesmí jim vadit, že budou možná vystaveni nepřízni počasí. Ale stojí to za to, sami jsme to několikrát vyzkoušeli. Nikdy se nám odtud nechtělo.
Snažit se popsat, v čem spočívá kouzlo těch ostrovů, je nesmírně těžké, ale myslím, že to nejlépe vypoví připojené fotografie. Vzhledem k tomu, že je zde moře dost mělké a větší lodě mohou plout jenom v místech, kde je dostatečná hloubka, která se stále mění, vyžaduje to znalost mořských proudů a dna a také schopnost manévrovat rychle s lodí. Podzimní bouře způsobují, že je odplavována zem a na jiném místě opět naplavena, takže se některé ostrovy dokonce i na čas zvětšují. Pobřeží u těchto ostrovů není ničím ochraňováno a zpevňováno, jako je tomu pravidlem na severoholandském pobřeží. Na Halligech se jenom hranice vody vylepšuje vysazováním rákosu. Jinak je vše ponecháno přírodě.
Jak to vypadá, když je moře pořádně rozbouřené můžete vidět na přiloženém snímku z Halligu Südfall. Ten je také zajímavý tím, že na něm žila po dlouhá léta, od roku 1910 až do roku 1953, teta české hraběnky Cecilie Sternbergové. Mezi místním obyvatelstvem byla tato původem dánská šlechtična Diana von Reventlow-Criminil, kterou místní lidé nazývali Halliggräfin, velice oblíbena. Mimo ovcí a dvou krav měla na svém Halligu také koně, kteří žili a žijí dodnes také na ostatních ostrovech. Během války je složitě zachraňovala před zabavením německou armádou. Za dobrodružných a nebezpečných podmínek je za pomoci domorodců a převážně v noci přemisťovala na lodích, na jiné ostrovy. Byl to jakýsi dobře fungující kolotoč, takže na kterýkoliv na Hallig přišli němečtí vojáci rekvírovat koně, tak tam žádní pořádní a pro armádu použitelní nebyli, jen staří a nemocní a malá hříbata. Za války také pomohla mnoha různým lidem, především nacisty pronásledovaným, aby se dostali přes moře do Dánska. Když v 91 letech zemřela, sešlo se na jejím pohřbu mnoho těch, kteří jí přišli poděkovat. Jedním z nich byl rabín, který přijel až z Izraele. Za svého života si nepřála, aby jí někdo děkoval, nepřijímala žádné projevy vděčnosti.
Původně, kdysi dávno, měřil tento její ostrov 233 ha. Hraběnka Diana podporovala také výzkum na těch místech v moři, kde byla až do roku 1856 pevnina, a kde byly zbytky dřívější zástavby, města jménem Rungholt. Její šafář pracoval dokonce i po její smrti dále na vykopávkách zatopeného města. Ve své zajímavé knize vzpomínek, nazvané „Cesta“, se zmiňuje její neteř, nyní také již zesnulá hraběnka Cecilie Sternbergová o tom, jak se spolu s bratry vždy těšili na pobyt u tety Diany, a jak se krásně báli, když za bouře cákala voda až na okna jejího domu. Momentálně bydlí na ostrově už jenom strážce, který přes léto dohlíží na to, aby nebyla návštěvníky porušována přísná ekologická nařízení, která Halligy chrání. Zároveň je na Halligu Sudfall záchranná stanice pobřežní služby, kterou zmíněný strážce obsluhuje. Ostrov je už dávno obydlen jenom přes léto, ne celoročně. Ale Hallliggräfin dosud není zapomenuta.
Přírodní obranou před většími škodami jsou písečné banky, které vznikají samy od sebe západně od ostrovů. Tyto písčiny nejsou skoro vidět, ale stačí k tomu, aby zmirňovaly sílu vln. S oblibou je využívají tuleni, kteří se na nich vyhřívají. Mnohdy se stane, že nerozvážný kapitán nedbá varování a najede na mělčinu a pak musí čekat na příliv nebo na záchranou službu, která ho odvleče na větší hloubku. Pochopitelně ho to stojí peníze, protože je to neopatrnost a nedbání dopravních předpisů.
Když je větší příliv a klidné moře, pak zůstanou nad vodou jenom vyvýšené pahorky, které vypadají jako ve vodě rozházené dětské hračky. Zajímavé je, že mezitím co do roku 1960 bývalo každoročně, převážně v zimních měsících, kolem třiceti nebezpečných bouří, bývá jich nyní až sedmdesát. Vzhledem k tomu, že tyto ostrovy dokázaly vzdorovat moři přes 700 let, můžeme doufat, že vydrží i nějaké to další století. Bylo by jich škoda.
Na světě je mnoho různých ostrovů, na většinu z nich se dnes jezdí nebo létá na dovolenou. Hledá se tam vzrušení, krásné ženy, diskotéky a jiné ohlušující zábavy, především ty, které pomalu ničí lidem sluch. Jezdí tam především ti, kteří musí mít nějaký „kick“,jinak to není dovolená. Ale já vím o ostrovech, kde se nic neděje, a kde může člověk jenom sedět a pozorovat svět kolem sebe a kde jediný zvuk je šumění moře, nějaké to ržání koní, bekotání ovcí a pokřik racků. Obloha splývá s mořem a všechno je jen zrcadlení a krása. Někdy to vše ještě doplňuje pořádný vítr a může být tak silný, že je lépe se něčeho přidržet. Pak je to vodní tříšť a příboj a nádhera živlů. Theodor Storm ostrovy nazval plovoucími sny.
vzácné, že jsou pro svojí specifickou biosféru pod ochranou UNESCA. 
pevniny, pobřeží, které je už po staletí postupně odplavováno vodou. Původně to tedy byla pevnina, ale roku 1362, (kdy je o tom také první záznam) obrovské bouře zaplavily celé pobřeží a odplavily mnoho země, zbyly jen některé nově vzniklé ostrovy. To se ještě nehovořilo o znečišťování ovzduší, nebylo docela určitě moc aut a tím pádem v nebyl Kyóto podepsán žádný protokol. Na připojené mapě je možno vidět, jak vypadala situace v roce 1650. Moře si ukusovalo stále více a více, až z roztrhaných velkých ostrovů zbylo skoro 100 malých ostrůvků. V roce 1858 se situace opět změnila, což je vidět na mapě vlevo. Je na ní zřetelné, že moře i dále slavně vítězilo. Vyvýšeniny, tedy ostrovy
které moři odolávaly byly sice některé osídleny, ale měly tu nevýhodu, že na nich nebyla sladká voda. Převážně na nich bydleli námořníci a vysloužilí kapitáni, ale hlavně velrybáři. Mluví se na nich zvláštním dialektem, podivnou fríštinou, zvanou „halligers“. O pitnou vodu naštestí nebyla nouze, protože dešťová voda, které bylo vždy dost, se zachycovala do cisteren. Od roku 1959 je tento problém definitivně vyřešen, ostrovy jsou napojeny na vodovodní síť z pevniny. Při odlivu se na většinu ostrovů dá dojít pěšky, tedy za vedení průvodce, který zná cestu - a časy odlivu a přílivu, což je velice důležité. Voda může při přílivu rychle stoupnout až o dva metry, to záleží na větru, a pak už nikdo neuteče. Již mnohokrát se stalo, že neukáznění turisté bez průvodců toto nebezpečí podcenili a pak je pobřežní záchranná služba, vybavená speciálními čluny, které mohou plout v mělké vodě, musela zachránit z prekérní situace. Jelikož je celá tato oblast chráněná, jedná se totiž přírodní rezervaci, vyžaduje se od návštěvníků kázeň. Dříve byly ostrovy ve velké většině
obydleny jenom přes léto, převážel se na ně dobytek, aby se tam pásl. Byly to jakési salaše v moři. Dnes bydlí celkově na deseti ostrovech 297 lidí. Ne na všechny je povolen přístup. Jsou tam totiž hnízdiště různých tažných ptáků, kteří potřebují klid. Na největší ostrovy jezdí dokonce malý nákladní vláček, který dováží zásoby pro obyvatele. Nejezdí stále, jen za klidného moře. Jinak rozváží poštu poštovní člun a většinou obstarává i zásobování. Jezdí denně k obydleným ostrovům, kterých je celkem šest. Na přiloženém snímku je vidět poštmistr na svém maličkatém vláčku. Na ostrovech Langeness, Hooge a Oland je možno prožít neobyčejně zajímavou dovolenou. Je to ale dovolená jen pro ty, kteří chtějí doopravdy užít klidu a odpočinout si. Nesmí jim vadit, že budou možná vystaveni nepřízni počasí. Ale stojí to za to, sami jsme to několikrát vyzkoušeli. Nikdy se nám odtud nechtělo.
některé ostrovy dokonce i na čas zvětšují. Pobřeží u těchto ostrovů není ničím ochraňováno a zpevňováno, jako je tomu pravidlem na severoholandském pobřeží. Na Halligech se jenom hranice vody vylepšuje vysazováním rákosu. Jinak je vše ponecháno přírodě.
nepřála, aby jí někdo děkoval, nepřijímala žádné projevy vděčnosti.
Pochopitelně ho to stojí peníze, protože je to neopatrnost a nedbání dopravních předpisů.