MALOVÁNÍ v operaèním systému Windows XP,
aneb pojïte si s námi hrát!
8. lekce
Pastýøka a kominíèek
Vidìli jste u¾ nìkdy takovou hodnì starou døevìnou skøíò, celou zèernalou vìkem a s vyøezávanými závity a listovím? Právì taková stála v jednom obývacím pokoji. Byla dìdictvím po prababièce a zdobily jí odshora dolù vyøezávané ozdùbky, ale uprostøed skøínì byl vyøezán celý mu¾. Mìl kozí nohy, rù¾ky na èele, dlouhé vousy a smál se na celé kolo. Dìti v tom pokoji mu v¾dycky øíkaly nejvyšší císaøský polní a váleèný kozonohý nad- a podšikovatel. Takový titul má jen málokdo. Nu a teï tam tedy vìzel a oèima visel na stolku pod zrcadlem, proto¾e tam stála hezounká porcelánová malá pastýøka. Mìla pozlacené støevíèky, šaty pùvabnì podkasané èervenou rù¾í a mìla i zlatý klobouèek a pastýøskou hùl. Tìsnì vedle ní stál kominíèek, èerný jako úhel, ale taky jinak z porcelánu. Byl èis»ounký a upravený jako kdokoliv jiný.
Hezky tam stál, ¾ebøík pøes rameno, tváøièku krev a mléko jako dìvèátko. Stál docela blízko pastýøky, tak ho tam lidé postavili, a kdy¾ u¾ tak stáli vedle sebe, zasnoubili se. Hned u nich stála ještì jedna figurka, ale tøikrát tak velká, byl to starý Èíòan, který umìl kývat hlavou. Také byl z porcelánu a prohlašoval o sobì, ¾e je dìdeèkem malé pastýøky. Tvrdil, ¾e nad ní má poruènickou moc a proto kývl na souhlas, nejvyššímu císaøskému polnímu a váleènému kozonohému nad- a podšikovateli, který se o malou pastýøku ucházel.
„To dostaneš mu¾e jaksepatøí,“ øekl starý Èíòan, „skoro bych myslel, ¾e je z mahagonu a udìlá tì paní nejvyšší císaøskou polní a váleènou kozonohou nad- a podšikovatelovou. Skøíò má plnou støíbra a to ani nemluvím o tom, co všechno má v tajných skrýších!“
„Já nechci do té temné skøínì!“ odpovìdìla malá pastýøka, „prý tam má jedenáct porcelánových ¾en!“
„Tak mù¾eš být dvanáctá,“ prohlásil Èíòan. „Dnes v noci, jakmile ve staré skøíni zapraská, budete mít svatbu, jako ¾e jsem Èíòan!“ A zakýval hlavou a usnul.
Ale malá pastýøka plakala a dívala se na svého znejmilejšího, na porcelánového kominíèka. „U¾ to nevydr¾ím!“ øekla. „Musíme pryè“.
Ale kdy¾ seskoèili na podlahu a pohlédli na stolek, starý Èíòan u¾ byl vzhùru a kolébal celým tìlem - vespod by toti¾ jenom velikým kusem hlíny!
„Jde na nás starý Èíòan!“ vykøikla pastýøka a celá zoufalá padla na svoje porcelánová kolínka. „Skuteènì si troufáš, vydat se se mnou do širého svìta?“ zeptal se kominíèek. „Uvá¾ilas, jaký je svìt veliký a ¾e se sem u¾ nebudeme nikdy moci vrátit?“
„Ano uvá¾ila,“ odpovìdìla pastýøka. Kominíèek vedl tedy pastýøku ke kamnovým dvíøkùm. „To vypadá èernì,“ øekla, ale pøeci jen s ním stoupala bubínkem i rourou, kde byla tma jak za nejèernìjší noci.
„U¾ jsme v komínì,“ volal kominíèek, „podívej, jaká pøed námi svítí pøekrásná hvìzdièka! A tak se dostali a¾ na okraj komína, a tam se posadili, proto¾e byli velmi unavení. Nad nimi se klenulo nebe se všemi hvìzdami a pod nimi le¾elo mìsto se všemi støechami. Vidìli daleko kolem sebe, daleko do širého svìta.
Chudinka pastýøka si to takhle vùbec nepøedstavovala, opøela si hlavu kominíèkovi o rameno a plakala, a¾ jí odprýsklo pozlátko z pásku.
„To je pøíliš, vzlykala, „u¾ to nevydr¾ím! Ten svìt je tak hroznì veliký! Ké¾ bych zas stála na stolku pod zrcadlem! Šla jsem s tebou do svìta a teï mì zas ty doprovoï domù, jestli mì máš jen trochu rád!“
Zas namáhavì lezli komínem dolù, plazili se bubínkem a rourou, hrozná cesta. Ale pak u¾ stáli v temných kamnech, krèili se za dvíøky a poslouchali, aby zjistili, co se dìje v pokoji. Bylo tam úplné ticho, vykoukli z dvíøek a na podlaze uvidìli le¾et starého Èíòana. Spadl ze stolu, kdy¾ se chtìl pustit za nimi a rozbil se na tøi kusy.
„To je hrùza,“ øekla malá pastýøka, „dìdeèek se rozbil, a je to naše vina! Já to nepøe¾iju!“
A lomila malinkýma ruèkama.
„Ještì se dá spravit“, øekl kominíèek, „pùjde to, uvidíš, jen se nerozèiluj. Kdy¾ mu pøilepí záda a do krku dají novou svorku, bude jako nový a ještì nám poví ledacos nepøíjemného!“ „Myslíš?“ øekla a pak si vylezli zpátky na stolek, kde stáli døív.
„To jsme se dostali daleko!“ øekl kominíèek. „Všechnu tu námahu jsme si vìru mohli ušetøit.“
Dìdeèka opravdu spravili, rodina mu dala pøilepit záda, do krku dostal dobrou svorku a byl skoro jak nový, jenom¾e kývat hlavou u¾ nemohl.
„Vy jste se nìjak zpychl, po tom, co jste se rozbil,“ øekl nejvyšší císaøský polní a váleèný kozonohý nad- a podšikovatel.
„Jenom ¾e já vá¾nì nevím proè! Dostanu jí tedy nebo nedostanu,?“
A kominíèek s malou pastýøkou upírali na starého Èíòana úpìnlivý pohled. Strašnì se báli, ¾e pøikývne, ale on nemohl a bylo mu nepøíjemné, vykládat nìkomu cizímu, ¾e má natrvalo v krku svorku. A tak porcelánoví milenci zùstali spolu, blahoøeèili dìdeèkovì svorce, a mìli se rádi, dokud se nerozbili.
Ne, nespletla jsem si rubriky, ani se nezbláznila. Myslím, ¾e pøíkazù a zákazù, jak nìco kreslit èi nekreslit si ode mne u¾ijete za celý rok dost. Ale jsou Vánoce a i ve školách mají dìti prázdniny:-)
Vánoèní svátky - to je èas, který trávíme se svou rodinou a hlavnì se svými dìtmi a vnouèaty. A právì pro tyto chvíle jsem pro vás vybrala pùvabnou pohádku o lásce, od Hanse Christiana Andersena. Dnešní úkol zní: Ilustrovat pohádku o pastýøce a kominíèkovi.
Jak, jakým zpùsobem jí budete ilustrovat, nechám jen na vás. Tøeba jí pøeètìte svým pøátelùm nebo vnouèatùm a poproste je, a» vám pohádku pomohou ilustrovat. A tøeba si mù¾ete obrázek nechat nakreslit šikovným potomkem na papír a naskenovat a vlo¾it do soutì¾e jako obrázek ulo¾ený ve formátu JPEG. Vašim nápadùm se ¾ádné meze nekladou, jen ten výsledek musí být podle zadání a to je, ilustrace, která by námìtem odpovídala dìji pohádky.
Pøeji klidný zbytek vánoèních svátkù, š»astné vykroèení do nového roku a tìším se na vaše obrázky.
Pokud za vás bude kreslit obrázek vaše šikovné vnouèe (nebo nìkdo jiný) a vy ho pak vlo¾íte pod svým jménem, nezapomeòte uvést do popisu kdo ho opravdu kreslil a kolik mu je let.
Magdalena Vlachová
Práce kurzistù si prohlédnete ZDE