Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Tramvajačkou v Praze
Když jsme se po šedesátém osmém roce začali protloukat světem jak to šlo, uchytila jsem se taky jeden čas na pražských tramvajích. Prahu mám od dětství ráda a jezdívali jsme tam celé léta každou chvíli, ale tohle bylo to vůbec poprvé, co jsem opravdu v ní bydlela trvale. Zprvu jsem z těch dřívějších návštěv znala tak Václavák, přirozeně Hrad, Zoo, Muzeum
a Bílou Labuť. A samozřejmě obě nádraží.
S těmi znalostmi jsem si v kurzu pro původčí zasedla do lavic. Hned první den nám dali jako příklad činnosti otázku - jak byste poradili cestujícímu, jak se dostane do Bráníka? A samozřejmě - ten trapas - tak třeba vy - ukázali na mne. Ále co, rozhodla jsem se pro léčbu šokem: to byste mi musel nejprve říct, kde je v Praze Bráník. Cože? vytřeštil instruktor oči - a s tímhle chcete dělat průvodčí? - Co by ne, však uvidíte nakonec kurzu!
A taky viděl. Úplně všechny stanice, co jich tehdy v Praze bylo, jsem uměla ze všech jediná. Zpaměti, dopředu i pozpátku, včetně všech přestupů. A musím se přiznat, že jsem na sebe byla náramně pyšná. Jo, já jsem tehdy mívala paměť! No a taky synka, který už tou dobou jako čtyřletý uměl číst a na zkoušky mne driloval neúprosně - trval na tom,
abych při vyjmenovávání nahlas řekla i každou čárku a tečku. Jeho
čtenářskému umění se to tak zdálo nutné.
Ale o tom vlastně nechci povídat. Pracovala jsem ve vozovně na Pankráci, bydleli jsme dole Na Jezerce. Takže jediná možná cesta z práce byla přes Květnici. A ta dokázala být v noci pěkně opuštěná. Protože ve vozovně v noci nefungovala pokladna, nosili jsme si všechny jízdenky i tržbu v tramvajácké kabeli pěkně domů. V noci tam, ráno za tmy do služby
zpět - několikrát týdně. Nevím, jestli jsem se se vůbec někdy něčeho v životě bála, ale těchhle nočních cest strašně. Ne tak ani o své bezpečí, ale toho, že mne někdo okrade a já nikdy nikomu nedokážu, že jsme nebyli domluveni a že část těch cizích peněz nemám.
Takže jsem chodívala obezřetně prostředkem ulice, aby byl přehled, v ruce třímala tramvajácký kovový klíč univerzál na vozové dveře bez klik, ale i na záchody na konečných - rozhodnutá na nic nečekat a nedat se. A jednou ten malér opravdu nastal. Nějaký pán s kufírkem hledal v ulici po příjezdu do Prahy své známé a měl tu smůlu, že se mne chtěl
zeptat na cestu. - No, nakonec jsme se domluvili, ale musel jít se mnou k nám, abych mu jeho tržnou ránu na hlavě poumejvala a zalepila pořádnou náplastí.
Můj muž Honza se tím vším probudil a byl zelený víc, než ten chudák cestovatel. Ještěže to byl chápavý rozumný člověk a víc než na mne nadával na vozovnu, že nám tam nezařídí nějaké odkládací trezorky, abychom nemuseli po nocích nosit peníze upuštěnými ulicemi. Ještě několik let jsme si pak vyměňovali přátelské pozdravy k vánocům.
Byl to na těch tramvajích vlastně docela družný život, party táhly spolu a když se jeden rok opět otevíral kurz pro řidiče - navrhli mi ve vozovně, abych se přihlásila také. To byly krásné tři měsíce! Prorejdili jsme vlastně celou Prahu - neměli jsem žádný jízdní řád a jeli kudy
instruktora napadlo. Nejraději jsme ale v polovině dopoledne zamířili do Strašnic - kde přímo proti vozovně bylo řeznictví a teta jednoho z naší party tam obsluhovala při stolečcích, kde se pojídala k svačince výtečná držková. Já tedy ty třaslavé držky z polívky nejím, ale to tekuté na talíři s křupavými rohlíčky byla přímo pohádka. Anebo jsme si - pokud to bylo hodně brzo po ránu - cvičnou tramvaj uklidili do "oblouku" na obracení nedaleko noční hospůdky "Na kovárně" a zaběhli si na snídani mezi ty, jimž tou dobou končila noční směna v okolí. A díky tomu všemu jsem jednak poznala Prahu opravdu z gruntu a objevila neuvěřitelné - jak jsem výrazně netechnický typ - vytvořila jsem pro lepší pochopení všech tajů elektrického a jiného vedení ve voze tak dokonalý nákres, že si to ode mne frekventanti obkreslovali. Ha! skrytý talent!
A přišel den zkoušek. Bylo to těsně před vánocemi. Prahou proudily koupěchtivé davy - a my byli vykulení už z komisařů, nejen z toho provozu, co se nám kmital před koly. Když kolega , nejlepší k kurzu, z nervozity jen co převzal kliku najel na kabely opravářů kolejiště
"chytla jsem nervy" i já.
A když jsme pak v Myslíkově ulici převzala tu kliku po něm, nastal neuvěřitelný okamžik. Hledali můj průvodní papír a samozřejmě se mne zeptali na jméno - a věřte nebo ne - já jsme si za boha nevzpomněla, jak se jmenuji. Ještě že to instruktor řekl za mne. A "smrt v oku" řítila jsem se pak Vodičkovou ulicí a cinkala na ty šílence, co nemohli počkat, až bude bezpečné přejít - no dopracovala jsem se až k Masaryčce, nikoho nepřejela a pak to utrpení skončilo. Odpolední teorie už pak byla legrace. Opět jsem byla navrčená - a byli jsme s tím nešťastníkem, co přejel kabely nejlepší.
A pak se dělo něco podivného. Zkouškami jsme prošli celá naše skupinka, kluci už dávno řidičovali, jen já jsem nadále seděla za kasou prvního modernějšího vozu. A ať jsem se ptala koho chtěla - podíval se na mne a nějak odpověď zamluvil. Až manželka mého parťáka řidiče mi to jednou řekla pod přísahou, že to na ni neprozradím - byla jsem politicky nepřípustná a sledovaná a byla jsem mezi těmi, co měli povolený limit výdělku - jako průvodčí jsem se do něj vešla, jako řidič už ne a jak by byli mohli vysvětlit, že mi dávají jen půlku platu, co
brali ostatní. A tak nejschůdnější bylo mi průkaz nevydat a nechat mne dál prodávat jízdenky.
Netřeba říkat, že jsem se naštvala a šla hledat štěstí v jiném zaměstnání. Bylo to vlastně podobné, jako je dodnes vzpomínka na pracovní úraz, který se mi stal vinou tehdejšího řidiče a na který mi nebylo uznáno odškodnění. On ten kolega byl na vozovně předseda stranické buňky a já rozvraceč republiky. A tak na tohohle mládence má upomínku dodnes - je to důvod toho, že k stáru se následky úrazu zhoršily tak, že chodím s tříkolovým chodítkem.
Naďa Vencovská
Další články autorky: