Šuplík plný pohlednic
Co praví legendy a pověsti...
Zbojník Ondráš
Je to skutečná postava z Janovic. Narodil se v rodině fojta Ondřeje Fucimana a jeho manželky Doroty v roce 1680. Rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantě a pak na gymnásium v Příboře. Jenže byl dosti divoký a odbojný a tak byl po šesti letech ze školy vyloučen. Ondráš žil v době,
kdy vrchnost utlačovala poddané a to opravdu zle, nejenom svojí vůlí, bylo to i nařízeními samotného císaře. Ondráš s kamarádem Jurášem a dalšími chlapci vyrazili na Lysou horu a založili zbojnickou družinu. Tím se zrodil legendární Ondráš, který bohatým bral a chudým dával.
Těšínský trh
Jednou se vydal Ondráš na těšínský trh. Tak procházel trhem, až se dostal k jednomu krámku, kde se hádala zlá hokynářka se starým hubeným staříčkem. Ondráš se do hádky zamíchal a zeptal se, o co vlastně jde. Hokynářka hned spustila lamento, že po ní chce vajíčka, ale peníze že nemá. Staříček jenom smutně odpověděl, že nemá dost, protože musí odvádět platby pánovi a moc mu nezbývá. Ondráš řekl hokynářce, že on sám peníze má a že vejce od ní koupí. Koupil od ní tři vajíčka a zavolal k sobě staříčka. S šibalským úsměvem mu řekl, že se ale musí přesvědčit, jestli jsou vejce čerstvá. A také to udělal. Klepl vajíčkem o okraj hrnce a pokaždé na dno něco cinklo. A ejhle, on to byl dukát. Staříček na to koukal jako na zázrak, měl v hrnci tři zlaté dukáty. Ondráš se jenom usmál a obrátil se na hokynářku s otázkou, kolik že by chtěla za všechny vejce, která má. Hokynářka se na něj podívala, podívala se do hrnce a uviděla opravdu zlaté dukáty. Řekla, že mu další vejce již neprodá, že si je nechá sama. Sama pak popadla další vajíčko a rozbila ho do staříčkova hrnce. Jenže...tohle vajíčko v sobě dukát neschovávalo. Hokynářku popadla chtivost a tak netrvalo dlouho a rozbila do hrnce všechny svoje vajíčka, ale dukáty už v žádném nenašla. Hokynářka byla zmatená a pak začala zuřit. Sbalila si svoje věci a zmizela z trhu. No a lidé, kteří u toho byli, se radovali, jak chytře pomohl staříčkovi.
Těšínský trh podruhé
Jednoho dne potkala v lese u Těšína chudá žena, která šla na trh, vůdce zbojníků Ondráše. Zbojník je hezky pozdravil a ptal se jí, kam jde. Žena mu dala na pozdrav odpověď a řekla, že se vypravila do Těšína na trh, kde chce prodat trochu toho, co jim zbylo z úrody na poli. Že potřebuje za stržené peníze koupit oblečení pro své děti. Zbojník se na ni chvíli díval a pak se jí zeptal, jestli zná Ondráše. Prý, že slyšela a chválila ho, že chudým dává a pomáhá, že by ho chtěla jednou potkat a poděkovat mu za to. Zbojník ji řekl, ať si na chvíli sedne, odpočine si od nůše, že jí na ošacení dětí něco přidá. Ondráš vzal štůček sukna a začal měřit. Ale ne normální mírou, ale pěkně od buku k buku a ještě jí k té míře sukna přidal i štůček plátna, prý na košile. Žena mu děkovala se slzami v očích. Ondráš jí na to ale řekl, že nemusí děkovat, jenom se občas pomodlit za jeho, Ondrášovu, duši v kostele. Žena s díky odešla a zbojník se natáhl do trávy, hleděl na oblohu a pozoroval mráčky. Po chvíli tudy šla znovu žena, tentokrát to byla bohatá paní. Ondráš ji zastavil a opakovalo se to, co bylo s chudou ženou. Jenom s malým rozdílem. Na otázku, zda zná Ondráše, žena se začala zlobit a vykřikovat, že je to hrozný člověk, že by ho měli čerti sebrat. Ondráš ji chvíli poslouchal a pak ji pěkně poprosil, zdy by mu nemohla v Těšíně na trhu koupit dvacet cvočků, takových, kterými se kdysi přibíjela kůže k podešvi bot. Žena se sice trochu zdráhala, viděla mladého zdravého muže, ale nakonec svolila a Ondráš jí dal peníze dopředu. Ondráš si opět lehl do trávy a čekal na návrat ženy. Žena se po dlouhé době vracela a Ondrášovi opravdu ty cvočky koupila. Ten je začal počítat, vzal cvočky a začal je ukládat na pařez ostrými konci nahoru. Když skončil, popadl milou ženu a posadil ji na ten pařez s cvočky, až začala křičet bolestí. Ondráš se na ni jenom krátce znovu podíval a řekl jí, že je možné, že až zase jednou půjde kolem do Těšína, že zde potká toho zlého zbojníka Ondráše a odešel.
Pověstí o Ondrášovi se vypráví mnoho, vybrala jsem jenom tyhle dvě.
Ondráš měl svého nejlepšího kamaráda zbojníka Juráše. Oba prý byli malí a tak se jim začalo říkat Ondrášek a Jurášek. Všem nástrahám, které jim byli kladeny, dokázali vždycky uniknout. Až jednoho dne přemohla Juráše lakota a také závist. Záviděl Ondrášovi jeho sílu, obratnost a vedení v družině a lakota? To tehdy byla na Ondráše vypsaná odměna 100 florenů, to bylo tehdy mnoho peněz. Tomu Juráš neoddolal a tak v roce 1715 v Horákově hospodě při tancovačce a kartách, kde bylo celkem sedm zbojníků, Ondráše zabil jeho kouzelným obuškem. Slíbenou odměnu nedostal, dostal jinou. Byl uvězněn v Těšíně a o dva roky později v něm i zemřel. Ondrášovo tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly pověšeny na stromy, na pospas krkavcům.
Skutečnost ale byla, že část zbojníků se vrátila k normálnímu životu, dostali slib beztrestnosti a vysokou odměnu. Ondráš byl opravdu již jako mrtvý rozčtvrcen a jeho tělo bylo rozvěšeno po stromech. V zápise ze soudního jednání z roku 1716 je napsáno, že byl zbojník Juráš se svými kumpány pozván do Těšína pro dekret o udělení císařské milosti a měla mu být vyplacena odměna za usmrcení Ondráše. Juráš se k soudu dostavil, spolu s dalšími. Byli to Jiří Polenda, Ondra Chlopčík, Bartek Pavlošek a Jiří Vojtek. Jenže tady padli do léčky, která jim byla nastražena a po předvedení před těšínského fojta jim bylo oznámeno, že půjdou do žaláře. Juráš se nechtěl dát spoutat, rozpoutal bitku, ze které nakonec zbojníci vyšli poraženi. Juráš sám byl odsouzem pro výstrahu k tresti smrti lámáním okutého kola.