Trojice kvìtin, které rozkvétají v zimních mìsících a rozjasòují zamraèené dny. Trojice kvìtin, které se pro mne staly osobní symbolikou uplynulých let.
První byl bramboøík. Kam a¾ moje pamì» sahá, mívala maminka ka¾dou zimu nìkolik bramboøíkù umístìných v kuchyni mezi okny, a na Štìdrý veèer z nich dìlávala aran¾má na vánoèní stùl.
Bramboøík v mojí soukromé kvìtomluvì znamená vzpomínku na dìtství, na maminku jak nosí na stùl štìdroveèerní dobroty, obleèená do èerných spoleèenských šatù, pøepásaná bílou krajkovou zástìrkou do pasu a hluboký dekolt jí zdobí starodávná kamej. Maminka byla velmi krásná.
Druhá kvìtina je azalka. Je pro mne symbolem mého vlastního mateøství a man¾elství. Od té doby, co jsem se provdala, dostávala jsem pravidelnì azalku ke svým lednovým narozeninám. Nejprve od man¾ela, pozdìji od dcerky, která si na ten krásný dárek celoroènì šetøila do kasièky. Azalka v mojí soukromé kvìtomluvì znamená domov, pohodu a lásku.
Je to ¾ivot, který v plné síle teprve zaèíná.
Poslední kvìtinou je vánoèní hvìzda. Nikdy nikdo jí z naší rodiny nepìstoval, nikdo jí nemìl rád. Názory rodièù, tetièek a babièek, které mì ovlivòovaly, byly, ¾e je to kytka studená, nemilá a pohled na ní nic neøíkající. A pøeci i tato kvìtina došla v mojí domácnosti svého láskyplného uznání.
Ne¾ jsme se pøestìhovali sem do chaloupky, rozdala jsem všechny pokojové kvìtiny, co jsem v Praze pìstovala. Dílem proto, ¾e chaloupka má malá okénka, dílem proto, ¾e chaloupka je jaksi malá celá, a koneènì proto, ¾e chaloupka je zasazená do pøírody tak, ¾e mi vìtve stromù a keøù nakukují do sednice.
Tchán má narozeniny krátce pøed vánoci. Tak se to jednou nìjak všechno semlelo a nebyl èas jet do mìsta a vybírat tradièní flanelovou košili, i povídám man¾elovi: „A¾ pojedeš z práce, zajeï do Boleslavi a kup tam tatínkovi nìjakou pìknou pokojovou kytku!“
Man¾el pøivezl vánoèní hvìzdu. Postavila jsem jí do studené sínì, v dobré víøe, ¾e má stejné po¾adavky jako azalka nebo bramboøík a šla vyndat týdenní nákup z auta, zatímco mu¾ si otvíral vrata do gará¾e. Venku mrzlo a¾ praštìlo. A vánoèní hvìzda, nádherná, košatá, zelená a èervená, se tam klepala v prùvanu zimou a jisto jistì tichounce úpìla. Roztøídila a uklidila jsem všechny nákupy, snìdla veèeøi, koukla televizi, šla spát, a na kytku zapomnìla. Ta chudinka zùstala pøes noc v ledové síni. Ráno jsem se nestaèila divit; všechny listy mìla zplihlé a staèil jen malý dotek, aby je shodila. Zùstal tam pouze holý kmínek trèící z kvìtináèe, jako výèitka mojí surovosti. Nemìla jsem to srdce jí hned vyhodit a tak kvìtina do¾ívala svùj ¾ivot na oknì studené verandy a¾ do jara. Obèas dostala zálivku, ale to spíše z piety, ne¾ z víry, ¾e je to zapotøebí. Na jaøe pak byl ten holý klacek postaven i s kvìtináèem na zahradu za kùlnu a zcela zapomenut. Po nìjaké dobì jsem šla do tìch míst likvidovat kopøivový porost. Shledání s hvìzdou bylo dojemné. I mezi tìmi kopøivami obrazila a byla krásná.
Zkrátím to: mám jí dodnes. Opatøila jsem si odbornou literaturu a dozvìdìla se, co a proè s ní mám dìlat, aby se ka¾doroènì na Vánoce zaèervenala. Je pak celá rudá a listy podr¾í èervenou barvu a¾ do bøezna.
A tak i tato rostlina, u nás po celá desetiletí opomíjená, ba pøímo opovrhovaná, se stala právoplatným a milovaným èlenem rodiny. A v mojí soukromé kvìtomluvì mi vánoèní hvìzda pøipomíná, ¾e všechno má svùj èas i øád a vìci se dìjí pøesnì tak jak mají.
Bramboøík, azalka a vánoèní hvìzda
doby, co jsem se provdala, dostávala jsem pravidelnì azalku ke svým lednovým narozeninám. Nejprve od man¾ela, pozdìji od dcerky, která si na ten krásný dárek celoroènì šetøila do kasièky. Azalka v mojí soukromé kvìtomluvì znamená domov, pohodu a lásku. 
Tchán má narozeniny krátce pøed vánoci. Tak se to jednou nìjak všechno semlelo a nebyl èas jet do mìsta a vybírat tradièní flanelovou košili, i povídám man¾elovi: „A¾ pojedeš z práce, zajeï do Boleslavi a kup tam tatínkovi nìjakou pìknou pokojovou kytku!“