Cesta po Španìlském království
Madrid-Prado
Není èas. Skoro na nic není èas. Ani naèas není èas na èas. Máte sedm minut na katedrálu. Není èas na královský palác, a stejnì tam nic moc není. U Prada bude rozchod a pak budete mít svùj èas. Na èas. Jsme momentálnì na Plaza de Oriente, co¾ zase tak úplnì není plaza, ale spíš park. Sochy králù shlí¾ejí na odpoèívající Madriïany a neodpoèívající turisty. Královský palác, který je po Ermitá¾i druhým nejvìtším královským sídlem v Evropì, se k nám staví celkem nenápadnou krátkou fasádou, jako by se stydìl za svoji velikost. Sám král ho neobývá. Plnì mu vìøím, ¾e 
v té jeho gigantické velikosti je mu tam neútulno a ¾e utekl jinam. Katedrála Nuestra Seòora de Almudena byla postavena jaksi proto, aby se Madrid zaøadil a nelišil. Staletí se o tom jen mluvilo a mluvilo a pak kdy¾ se “to” splnilo, nebylo “to” u¾ moc potøeba, proto¾e u¾ ta doba katedrály nepotøebovala. Spíš ocelárny a automobilky. A tak si vlastnì “ta” budova na katedrálu jen hraje. Je vlastnì jen plná ozdob, ale jinak úplnì “vyprázdnìná“. Bùh ani vìøící ji jaksi nenavštìvují.
Kdy¾ u¾ budete kráèet Madridem, urèitì dokráèejte na Plaza Mayor. Není nejvìtší na svìtì, ale z tìch nejvìtších na svìte je jedním z nejmilejších. Na nic si nehraje. Kolem dokola jednotná barokní architektura s typicky okrovými fasádami a kavárnièkami a asi uprostøed jezdecká socha Filipa II. od Velázqueze. Autora ani krále nezapøe a ani se o to nesna¾í. Na námìstí je mile a velkolepì zároveò, kolem celého námìstí jsou kavárenské stolky, které se cudnì schovávají pøed pálícím sluncem pod sluneèníky. Obèas to udìlá tsss a vodní mlha ochladí prostor nad stoly a obìdvajícími hladovci. Opìt na nic není èas. Jdeme na Plaza de la Puerta del Sol. Zde je støed Španìlska. Celkem nenápadná znaèka s nultým kilometrovníkem. Ono mezi námi, ti Španìlé jsou doopravdy hodnì svébytní. Èas si prostì zvolili. Mají ten náš, aèkoliv by mìli mít ten londýnský. Prostì na zbytek svìta kašlou a kdy¾ my máme šest, oni je mají také a na Kanárských ostrovech o hodinu ménì. Takto se tam hlásí èas v rozhlase. A¾ budete nìkomu ve Španìlsku pøát do Nového roku všechno nejlepší, nemusíte pøemýšlet a pøejte mu po našem. Hodiny jim bijí stejnì.
Kousek od Prada zaèíná umìní. V jednom domì nedaleko od nìj na vás z balkonu shlí¾í nìkolik soch v barokním a¾ rokokovém stylu. Nad nápisem Toledo mávají a vyklánìjí se z balkónù elegantní kamenní èi sádroví mladíci a mladice z 
dávného století. Nikde na svìte neexistuje to co v Madridu. Nazývá se to Zlatá míle (èi zlatý trojúhelník) výtvarného umìní. Zhruba v této vzdálenosti toti¾ stojí tøi z nejvýznamnìjších svìtových muzeí svìta. Centro De Arte Reina Sofia, kde se nachází Picassùv monumentální obraz Guernica. Asi nejvìtší kubistické dílo svìta o rozmìrech 3,5x7,8m je nìco, co jednou prov¾dy zmìnilo svìt výtvarného umìní. Je symbolem budoucího prùmyslového vyvra¾ïování lidstva, a to symbolem vpravdì prùmyslovým. Nehledejte tváøe a nehledejte tìla. Jen vnímejte tu bezmoc a dìs. Asi o tom ten obraz je. V tomto muzeu je mnoho dìl Miroových, Picassových a Daliho, ale také Moorových a Kandinského. Dalším muzeem je Museo Thyssen-Bornemisza. Sofia je muzeem hlavnì španìlských modernistù. Thyssen-Bornemisza je o posledních sedmi stoletích. Italové, Nìmci, Francouzi, Vlámové, Španìlé. Tizián, El Greco, Holbein ml., Caravaggio. Èasto jen jeden obraz, ale ú¾asná šíøka autorù. Van Gogh, Schiele, Griss, Klee, Chagall, Pollock, Rothko, Gaugin, Monet, Munch. No prostì všichni! No a vidíte. Není èas!!!!!!!! Musím si vybrat a èiním to s tì¾kým srdcem….
PRADO
U nìj máme rozchod a máme se u nìj po konzumaci estetických zá¾itkù opìt sejít. Moje volba byla jasná, i kdy¾ trochu smutná. V Paøí¾i nemám na impresionisty èas a neudìlám si ho ani tady. Ale mám jen jeden ¾ivot. Pýcha u mì pøedchází pád. Jsem “pyšný” na to, ¾e mám nejvìtší zá¾itky spíš z umìní ne¾ z pití a jídla. Ale pak se vìtšinou nestaèím ani najíst a trochu trpím. Takové sebemrskaèství. Ale kdy¾ já nejdøív vše vidím jen v reprodukcích a na sklonku ¾ivota v originále. A vìtšinou tím pádem poprvé a naposledy. Èert vem ¾aludek. Tohle tedy socialismu doopravdy vyèítám. Mo¾ná i nejvíc ze všeho. ®e mi nedal šanci u¾ zamlada. Ale dost u¾ slz a náøkù a jdeme na to. Prado bylo dokonèeno roku 1785. V letech1808-1813 slou¾ilo jako konírna Napoleonovým vojskùm. Oni ti Francouzi tedy doopravdy tìm Španìlùm neudìlali nikdy nic dobrého. Osud Prada pak zlomil Ferdinand VII. Byl sice despota, ale umìní rozumìl. Vrátil dávný penì¾itý dluh Goyovi a hned do nové a zpøístupnìné obrazárny povìsil jeho obrazy. Taky obrazy Velázqueze, El Greca, Tiziána, Zurbarána, Murilla a další. 311 obrazù to zaèalo. Dneska je jich samozøejmì o mnoho víc, ale vìzte ¾e ta nejvyšší kvalita tam je doopravdy u¾ od zaèátku. Pøed vchody jsou sochy dvou nejvìtších španìlských velikánù malíøství. U severního vchodu Goya a u ji¾ního Velázquez. Oba smutní. U Goy to nepøekvapuje. Ještì jsem nevidìl veselého Goyu. Ale u Velázque to trochu mrzí. On byl hlavnì filosofická vznešenost sama. A ne smutek.
Kupuji si lístek u¾ sám a vstupuji dovnitø. Trochu jako v Louvru. Velká vstupní hala a rozbíhající se chodby. Beru si letáèek, koukám do nìj a pøesnì v duchu své ¾ivelnosti ho strkám do kapsy. Prostì jdu. Nìco jsem si dopøedu nastudoval, ale stejnì není nad ¾ivelnost. Sály jsou jednoduché, stropy pomìrnì vysoko a velikost místností rùzná. Skvìlé je osvìtlení obrazù. Není ani agresivní, ale ani slabé. Obrazy zbyteènì “nevypichuje” ze stìny a zanechává jim vlastní prostor a intimitu. Co obraz, to slavné jméno a z mé strany ne v¾dy nadšení. Tìšil jsem se tøeba na Hieronyma Bosche a jeho Zahradu rozkoší. Pøátelé, zklamán. Hluboce. Asi za to mù¾e Goya. Ale vedle nìj mi Bosch pøipadá pøípadì jako dobrý, ale jen øemeslnì zruèný výrobce komiksù. A¾ pøíliš jednotný styl, a¾ pøíliš jednotný formát, a¾ pøíliš jednotná perspektiva i barvy. Jako by si vyrobil mustr a ten jen obtahoval v rùzných variantách na plátno. Jsem k nìmu zlý, ale doopravdy se mi po tom mém oèekávání hrubì nelíbil. To Rubens i pøes nechutnou tlouš»ku svých modelek mì zaujal podstatnì víc. Barva, prostor, napìtí a znaèná smyslnost z jeho obrazù pøímo prýští. Ten èlovìk moc dobøe vìdìl, co je to ¾ivot. A urèitì si ho i nále¾itì u¾íval. Ale èas se mi krátí a musím vyndat ten zpropadený plakátek s vyobrazením rozmístìní obrazù. Koukám, otáèím plánkem, znovu otáèím a pak mì teprve napadne se podívat na nenápadné èíslo na stìnì. To abych vìdìl kde vlastnì jsem. 29. Támhle na stìnì u dalších dveøí je dvacet osm. Otáèím, natáèím a vím. Ne Velazqueze a Goyu ještì ne. Nebo jo. Ale nejdøív obrazy temné! Poznej slabost, abys pochopil sílu. Tedy slabost... Být upøímný není slabost. To je pøece síla. Síla zoufalství. Goya býval na dnì. Dost èasto. Ale v¾dycky vyplaval. A s sebou si na hladinu bral svého èerného a ïábelského genia.
Tak¾e pøenesené obrazy z Casa del Sordo jsou dole v pøízemí èíslo 45! Jdeme. Tedy jdi, Jirko, jdi. Jsi pøece sám. Scházím, vcházím do 44, kde na mì z konì shlí¾í zle se dívající Ferdinand VII., zaboèím a strnu. Ne! Ano! Ne! To není mo¾né! No to je úúúú¾asné! Je mi zase jednou rozházenì. Ale, Jirko, no tak… Je! Doopravdy je mi do breku. Jako kdysi v noèní Paøí¾i pøi pohledu od divadla na ozáøenou Eifelovku, tak jako na námìstíèku u sousoší Davida se sochami ètyø denních období Michalangela nad Florencií. Tak jako tøeba kdysi dávno pøi narození mých dìtí. Obrazy jsou neèekanì velké, jen pøimìøenì slabì osvìtlené a hlavnì neskuteènì jiné ne¾ tìch ostatních. ®ádná, ani ta nejdokonalejší reprodukce nenahradí genius loci. Jeden èas, jedno místo, jeden èlovìk. Ano, bratøe Goyo, to jsi ty a tohle jsem i já. Mé mo¾né i nemo¾né noèní mùry, má bezmoc, mùj vztek a má únava. Chodím u¾ asi po desáté kolem dokola, od obrazu k obrazu, mìním vzdálenosti a mùj mozek a smysly pøijímají a¾ na svùj doraz. Toto zde ale není ani trochu o øemesle. I kdy¾ ho na tom obrazu je urèitì fùra. Toto je obraz znièené a zoufale volající duše. Zdevastované beznadìjí. Toto je pláè a strach z nekoneèné samoty a nelásky. Tohle je upøímnost, která bolí. Dlouho, doopravdy dlouho jsem chodil od obrazu k obrazu netušíc, ¾e mi bude za chvíli zase do radosti. Z tìch obrazù mnì trnulo v zátylku, byla v tom èerná magie, byl v tom i ¾ivot støedovìku a také srdce a mozek. Vzbudil jsem svým zájmem i obavy a profesionální ostra¾itost hlídaèe, který ze mì nespustil oèi. U¾ dlouho asi takhle uhranutého blázna nevidìl.
Ten èas tak šílenì utíká! Musím dál. Jdu o patro výš. Tady u¾ jsem pøece byl. Kouknu se zase do plánku. Hele támhle, Las Meninas. Velazquezùv skvost není tak velkým obrazem, jak jsem si pøedstavoval. Myslím rozmìry. Ale jinak je. Zase pøed ním dlouho trèím. Mìním vzdálenosti a úhly. Troje oèi mì neustále sledují. Obou Velázquezù a královské šaškynì. No jak se øekne ¾ena - šašek? Nevím. Klaunka je pøece nìco úplnì jiného. Malá infantka má obrovskou radost z šatièek a asi i z toho ¾e ji malíø maluje. Dvorní dámy jsou správnì úslu¾né a královský pár v zrcadle hroznì nepatrný. A malíø? Se zvláštním, osobitým a ironickým výrazem. Ještì jsem takový u nikoho nevidìl. Obraz sám má doopravdy neobyèejnou perspektivu, je¾ se mìní s vaší vzdáleností a úhlem pohledu. Je to obraz v obrazu a vy máte dojem, ¾e jste vstoupil. Jako byste omylem otevøel cizí dveøe a ocitl se v cizím ¾ivotì. Jinak se mi vùbec nelíbí u Velázqueze konì. Kritika ty jeho jezdecké portréty moc chválí, ale v tomhle na Goyu urèitì nemá. Asi se za ta léta, co dìlí Goyu a Velázqueze, zmìnili jak konì, tak malíøství. No a teï se ty dvì místnosti vrátím a tìším se na staré dobré známé. Rodina Carlose IV. a obì Maji.
Jsou to trochu obrazy mého ¾ivota. U¾ jsem o nich nedávno psal. Rozhlí¾ím se po stìnách. Tady? Ano, tady. Královská rodina stojící v královsky spoøádaném houfu je pro mì nìjak vìtší ne¾ na té dávné reprodukci. A dost jiná. Hlavnì vznešeností! Burboni vpravo, Parmští vlevo. Královna není krásná. Nikdo vlastnì na tom obrazu není vylo¾enì krásný. Dokonce ani sympatický. Mo¾ná sám král se trochu otøel o lidskost a je cítit vztah královny k nejmenším a trochu vyjeveným dìtem. Budoucí Ferdinand VII. je u¾ i tady pyšný. Ale stejnì k tìm osobám musíte cítit zvláštní úctu. To zavinil Goya ve své genialitì. Pøi správném odstupu vás do oèí náhle uhodí tøpyt vyznamenání na Carlosovì hrudi. Pøesnì tak, jak o tom píše Lion Feuchtwanger. Ale stejnì jste nadšeni z toho, ¾e to tak funguje. Zase jsem tam chodil a stál dlouho. Pøedlouho. A pak jdu na to, na co se tìším nejvíc. Za starou a dobrou známou. Moji Nahou Majou. Jdu a pak stojím zcela neschopný pohybu. Tohle pøece není ona! Takhle ji vùbec neznám. Je úplnì jiná. Tohle je ¾ivá, krásná i kdy¾ neobyèejnì obyèejná ¾ena, která na mì pøátelsky, cudnì a neokázale shlí¾í. Hlavnì pøátelsky. Ne neshlí¾í. To zní nadøazenì. Ona není nadøazená. ®ádná vévodkynì z Alby. Tohle je ¾ena, která s vámi chce pro¾ít celý dlouhý ¾ivot. Tohle je ¾ena, která vás má ráda. ®ádná tajemnost Mony Lísy. Celé její tìlo záøí ¾ivoèišným teplem, není nijak sexy, ale není ani bo¾ské. Je z masa a krve. Hned vedle je Maja obleèená. Párkrát pøejdu od nahé k obleèené a zpìt. Pøátelé musím doopravdy konstatovat ¾e ty Maji jsou dvì rùzné ¾eny. Osoba je asi stejná, ale ¾eny jsou to rùzné. Nahá je v pøímém pøenosu a vlastní. Obleèená je vyvolaná z pamìti a hlavnì cizí. Ta obleèená se zlobí, ¾e…..Ale to je vlastnì jedno proè. Ta nahá u¾ všechno ví. Ale ne, není to o panenství. Spíš o panství.
Tak pro tohle se navštìvují muzea. Ne pro ohromení ze zlata a z dokonalosti. Ne pro sílu století. Pro ty neobyèejné obyèejnosti, které nejste schopen vidìt ve vlastním ¾ivotì a které vám musí ukázat genialita výjimeèných. Chodím, stojím, chodím a je mi nádhernì. Nahá, obleèená, jiné obrazy od Goy. Všechny jsou úplnì jiné ne¾ v knihách. A¾ tady si uvìdomíte, jak musel být malíø odvá¾ný. Toho, koho nemìl rád, namaloval tak, ¾e to z obrazu okam¾itì cítíte. A koho miloval, tak ten k vám sestupuje, jeho portréty vyzaøují zvláštní svìtlo a vy je milujete s ním. Goya byl asi nejpravdomluvnìjší malíø všech dob. Ne slovy, ale svými obrazy. A návštìvníci i dávní ctitelé, ale i jeho nepøátelé to vidìli a vìdìli. Mám mnoho krásných zá¾itkù z cest, ale tento byl urèitì jedním z nejsilnìjších. Francisco, moc a moc ti dìkuji.
A na závìr odskoèím úplnì jinam a vzdám hold Madridu. A to cizími texty, které mì doopravdy hodnì oslovily. Jsou to dvì ukázky z knihy Španìlsko od Lonely Planet. Myslím, ¾e nemù¾e být nic vhodnìjšího pro pochopení Madridu a mo¾ná celého Španìlska.
La movida Madrileòa
Po chmurných letech diktatury a konzervativního katolicismu se Madriïané chovali s veškerým elánem bývalých chovanek klášterní školy. Chlast, drogy a sex, nic pro nì nebylo tabu. La movida probíhala pod záštitou Enrica Tiera Galvanna, stárnoucího universitního profesora a dlouholetého odpùrce Franca. Ten jako starosta veøejnì prohlásil:”A colosarce y ponese al loro"-co¾ se volnì pøelo¾ilo a pochopilo jako “zhulit se a dìlat si, co se zlíbí” Tohle nastartovalo ten obrovský kulturní rozmach Madridu i celého Španìlska. Na pohøbu profesora se sešlo milión lidí. Stal se symbolem a posmrtnou modlou své doby…...
11. bøezen 2004 - Zvláštní ticho Antony Ham (psáno volnì)
V Madridu nebyl ještì nikdy tak tichý den….Ticho pøerušovaly jen sirény vozù lékaøské první pomoci a vrèení helikoptér. Proto¾e tìla obìtí le¾ela podél kolejí na madridském nádra¾í Atocha, trnulo mnoho pracovníkù záchranné slu¾by strachem, ¾e budou muset zvednou drnèící telefony obìtí a odpovìdìt.
A pak najednou zaznìl zvuk miliónu mobilù, které se chtìly dovolat rodinám a pøátelùm. Vyzvánìly v prázdných barech a kavárnách, ulicích plných úplnì tichých lidí. Mnoho lidí ztratilo hlas ze zdrcující zprávy o smrti man¾ela, dítìte èi snoubenky.
V pátek veèer se do ulic vydal celý Madrid. Lidé skandovali: “Vidíte to, cítíte to, Madrid je tu.” Kdy¾ se rozzuøený a rozhoøèený dav, jeho¾ pochod pøipomínal svatou pou», dostal do místa,kde došlo k výbuchùm bomb, zaèal spontánnì tleskat. A ještì pøed tím, ne¾ se mezi Madrileòos znovu rozhostilo znepokojivé, dìsivé ticho, zvedl se poslední mocný køik: MY VŠICHNI JSME BYLI V TOM VLAKU!!!!!!!
A to je vše z ú¾asného mìsta ú¾asných lidí…….
Jiøí Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial