Deník paní uèitelky - 6
Vìtší nebo menší?
Ve své praxi jsem prošla nìkolika školami – pøesnìji øeèeno, zkusila jsem si uèit v malé jednotøídce i obrovské sídlištní škole.
Obèas se stoèí diskuse na téma, která z tìch škol je lepší. Co se týká pomùcek, vybavenosti, tìlocvièen øekla bych, ¾e ty vìtší. Ve vztazích a propojení mezi dìtmi a uèiteli na tom bude pravdìpodobnì lépe ta venkovská, kde ka¾dý ka¾dého zná. Uèitelé znají všechny ¾áky, i ty, které neuèí, vìdí i o rodinném zázemí dìtí, zkrátka „vidíme si do talíøe“ a to mù¾e – ale nemusí- pomoci mnohé pochopit.
Já bych øekla, ¾e úplnì nejlepší je to nìkde uprostøed. V podobné škole dnes uèím - nìco mezi 300 - 400 ¾áky, tøídy A a B, okolo dvaceti dìtí ve tøídì. Prostì tak akorát.
Teï u¾ s úsmìvem vzpomínám na jeden školní rok, který byl pro mì velmi nároèný. Uèila jsem tenkrát v malé škole v tzv. spojené tøídì, 14 druhákù a 14 pá»ákù dohromady, doma jsem mìla dvì malé dìti a mìla jsem pocit, ¾e to prostì nezvládnu.
Nakonec jsem vymyslela „geniální“ vìc – ka¾dý druhák si vylosoval jednoho pá»áka – svého patrona. Ten dostal za úkol pomáhat mu, starat se o nìj. A tak mi odpadlo oøezávání tu¾ek, sušení sešitù politých limonádou, hledání baèkor i zavazování tkanièek. Patron se postaral. Velmi to ten rùznorodý kolektiv stmelilo, starší dìti to braly zodpovìdnì a ty malé nedaly na toho svého dopustit.
Nezapomenu na jednu pøíhodu v té tøídì. Pøi slohu jsme se s vìtšími uèili, jak vyplòovat inzertní objednávku z novin èi letákù a malí mìli psaní. Propojili jsme to a vyhlásila jsem, ¾e pá»ák bude pøesnì radit, druhák bude psát a známku dostanou oba spoleènou. Dvojice se daly do práce.
To jste nevidìli ten šrumec. Výkøiky typu: „ Je¾íšmarjá, tam to nepiš!“ „V¾dy» jsem ti to ukazoval!“ „U jména velké písmeno. Velké !!!“ Pá»áci ve snaze získat hezkou známku zoufale navigovali, malé dìti se sna¾ily plnit jejich pøíkazy. Dopadlo to dobøe, známky jsem samozøejmì rozdala ty nejkrásnìjší. Odmìnou mi byl povzdech jednoho ze znièených pá»ákù: „ Teda paní uèitelko, jak to mù¾ete vydr¾et, já bych to nedìlal ani za milion a to jsem mìl na starost jen jednoho.“
Moje kolegynì zas spolehlivì odradila svou dceru od studia uèitelství tím, ¾e ji vzala s sebou na školní výlet své tøídy. Po dramatickém hledání jednoho zatoulaného ¾áèka dcera prohlásila: „U¾ nikdy, mami.“
Vèera pøi vyuèování rozbolelo Barunku bøíško. Rozplakala se, polo¾ila si hlavièku na lavici. Slíbila jsem, ¾e jdu zavolat rodièùm, aby si pro ni pøišli a ulo¾ili ji doma do postýlky. V tu chvíli polo¾ilo hlavu na lavici dalších 6 dìtí, taky je moc rozbolelo bøíško.
Jak jsem to vyøešila? No, jako správný kru»as. Barunce jsem zavolala maminku a ostatním dìtem jsem - samozøejmì se vší jemností - vynadala. Mùj odhad se ukázal jako správný. Pøi nejbli¾ší pøestávce u¾ nebylo nikomu nic. Dìtièky s chutí svaèily a vesele pobíhaly po tøídì. Bøíšková epidemie byla pryè.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: