Jak jsme emigrovali - X.
Moje nová práce mi šla dobře, ale asi proto, abych měla příležitost poznat, že jsou lidé všude stejní, začala fungovat obyčejná lidská závist. Docela nenápadně. Kolegové z litografie se na mně chodili stále častěji dívat, co že to tam vlastně dělám. Ptali se přehnaně starostlivě, kdy přijdu zase k nim dolů. Manžela litovali, že mne už nemá vedle sebe v oddělení. Odpovídala jsem vyhýbavě, že doopravdy nevím, zdali se k nim ještě kdy vrátím. To byla pravda. Pak, opět po delší době, se jeden kolega zeptal už přímo, zdali byla ta moje nová funkce veřejně vypsána, aby se o ni mohl každý ucházet. Po pravdě jsem mu řekla, že ne, a poradila, aby se šel zeptat pana Harryho., jestli chce vědět proč ne. To se mu moc nelíbilo. Nelíbily se těm malým dušičkám také různé drobné detaily, například to, že dívka, která nosila kávu vysoce postaveným osobám, sídlícím ve druhém poschodí podniku, přinášela kávu i mně. Takže se od této chvíle rozdělili na ty, kteří mi fandili a na ty, kteří mi záviděli. Co závidí, to přesně nevěděli. Bylo možné je chápat: cizinka, která tu bude , jak se říká „za čtrnáct dnů tejden“ , ještě k tomu ženská, holandsky mluví stále s chybami a najednou má funkci, kterou měl předtím bratranec pana Smeetse. Na toho měli sice také pifku, protože nic nedělal a bral za to peníze, ale byl to přece jen jejich vlastní člověk.
Jenže na druhé straně na mne bylo zase tolik lidí hodných, že se to vyrovnalo. Mimoto mám naštěstí zvláštní dar od Boha : ohavnosti tohoto druhu prostě neberu osobně. Dokážu je přehlížet. Čím primitivnější útoky, tím méně mi vadí.
Mými přáteli se stali především výtvarníci z tak zvaného studia, kteří dělali reklamní návrhy a jiné věci pro firmu i zákazníky, sekretářka pana Harryho, Viviane, která si se mnou chodila povídat a zasvěcovala mne do chodu podniku a informovala mne o různých důležitých lidech a věcech, o drobnostech, které bylo dobré vědět. Takže když ji její šéf hledal, telefonoval rovnou ke mně.“ Vera, je tam u tebe Vivian, potřebuji novou tužku “, kvílel do aparátu.
Všichni mne znali jen křestním jménem, příjmení prý nedokázali vyslovit. Ani se o to nepokoušeli. Byla jsem ostatně jediná Věra široko daleko. Mijheer Harry začal mému archivu říkat : Schatkamer van Vera, čili „Věřina síň pokladů“ , napsal na toto téma dokonce vtipný oběžník, který dostali v koncernu všichni vyšší funkcionáři, kteří nějakým způsobem mohli můj archiv propagovat dál, či ho nějak využít. Zapomněla jsem vám totiž sdělit, že mezitím celá firma fusovala s dalšími nizozemskými tiskárnami a vydavatelstvími a byl vytvořen koncern, zvaný VNU. Sjednocená nizozemská vydavatelství. Pan Harry dobře věděl, že 
jeho jediný syn by podnik dovedl leda k úspěšnému zániku.
Také náš život mimo zaměstnání nám přinášel různé novinky. Jedna z nich byl karneval. Znali jsme z domova maškarní plesy, šibřinky a podobné radovánky a víme, že na venkově chodívaly kdysi v průvodu roztomilé maškary v tradičních maskách. Ale tady, na jihu Holandska, v Brabantu a v Limburku, kde jsou převážně katolíci, se karneval udržel a slaví se dodnes ohromně. Už od 11.11., od 11 hodin a 11 minut, což prý je bláznovské datum, to začíná. Páté roční období nám nastalo, říkají. Různé karnevalové spolky, většinou velmi staré a tradiční, se scházejí a připravují se na průvod. Staví především alegorické vozy, které pak v průvodu soutěží o ten nejvtipnější a nejhezčí. Na obrázku nahoře vidíte, že to musí dát práci, taková velká věc. Osobně si myslím, že si především při tom užijí spoustu legrace. Znají se všichni už odmalička, chodili stavět vozy už s rodiči a mají tedy jakýsi základ. My jsme mohli vždycky jen přihlížet. Mají v těch spolcích také tak zvané „bonte avonden“, čili pestré večery a to je zabaví až do té chvíle, kdy přijde karneval skutečný. Ten se stěhuje v kalendáři, každý rok, jak víte, podle církevních svátků. Volí se také princ karnevalu, (svého prince karnevalu mají i děti) který po dobu karnevalu vládne ve městě, starosta mu symbolicky předá klíče. Má po svém boku princeznu a stojí ho to všechno hodně peněz. Proto je to většinou nějaký mohovitý majitel podniku, či obchodník. Povinně obchází všechny městské hospody, které se tady kupodivu jmenují „café“, nebo „cafetaria“a musí všade všechny přítomné zvát na skleničku.
Jeden z nejstarších spolků ve Weertu, který mívá i nejkrásnější alegorické vozy (nic o politice, jako je tomu v Německu, třeba v Kolíně nad Rýnem a nebo v Mainzu, ale prostě jen různé legrace, týkající se místních záležitostí a událostí), se jmenuje De Rogstekers. Rog (rejnok) je velká mořská ryba, podivuhodného tvaru, jak vidíte na obrázku. I takový jakýsi obličejíček má. Rogstekery, tedy „Šťouchači do rejnoka“ , jsou zváni dodnes všichni weertští obyvatelé, tedy nejen potomci těch, kteří tuto rybu kdysi slavně přemohli. Prý ji tenkrát skoro zapíchli vidlemi. To bylo takhle : před mnoha a mnoha lety vezl jeden rybář ze severu Holandska celý vůz ryb na prodej, dolů na jih, do města Roermondu. Drkotal po hrbolatých cestách, až dojel za ranního svítání do městečka Weertu. A tam mu z vozu nepozorovaně sjela jedna velikánská kluzká ryba, právě ten zmíněný rog. Weertští obyvatelé, kteří v ranním šeru pomalu vycházeli ze svých obydlí za prací, uviděli na ulici zmítající se obludu, divě mávající ocasem a docela zkameněli. Takového tvora ještě nikdy neviděli. Monstrum to bylo, docela jistě ďábel sám. Rychle poslali pro starostu a pro faráře a obecní sluha, který se zvoncem vždycky oznamoval ouřední vyhlášky, pobíhal po městě a svolával statečné muže. A ti přišli. Se všech stran se sbíhali, ozbrojeni vidlemi, rýči a hráběmi, někteří z nich našli doma i starou halapartnu či kopí. Jistý Henrik Vos, vypráví se dodnes, dokonce osedlal svého vola a hrnul se směrem k místu , kde se sešli stateční muži. Zvon, který vždy varoval před blížícím se nebezpečím, zoufale vyzváněl. Seskupili se všichni opatrně za tamborem s velikým bubnem, za kostelníkem s vědrem svěcené vody a za farářem. Jistota je jistota. Farář se rozhodl, že celé místo i s netvorem pro všechny případy vysvětí. 
V první řadě mužů stál Jan, zvaný Buchta, s kopím v ruce. „ Zapíchni ho, Jene, zapíchni ho konečně, jinak budeme všichni jeho obětí“, nabádala ho sousedka bojovně. Ale Líze, ženě Janově, se to nezdálo a začala na sousedku ječet: „ Kdyby tvůj Jan stál tam, kde teď stojí můj Jan, neřekla bys svému Janovi to, co teďka mému Janovi říkáš“. A vzala svého muže za límec a odtáhla ho z prvé řady hrdinů. Když si svou statečností proslulý Jan Buchta netroufl, netroufal si nikdo. Dlouho se nic nedělo, weertští hrdinové stáli, koukali na zmítající se nestvůru a sem tam do ní dloubli. Ale pak se přece jen něco začalo dít. Od Roermondu sem rychle hrkotal vůz, ten samý, který několik hodin před tím projížděl spícím městem s nákladem ryb. Rybář, který mezitím postrádal svoji velkou a jistě drahou rybu, slyšel už zdáli zvonění a rámus, harašení zbraní a věděl, kolik uhodilo. Dospěl ke skupině obránců města, rozhrnul jejich sevřené řady, a když uviděl na zemi svoje drahocenné zboží, radostně zvolal: „Aha, tady jsi“. Bránili mu sice a volali, že oni jsou zodpovědní i za jeho duši, ale rybář byl silný chlap, odstrčil je a rybu naložil na vůz. „Hlupáci weertští, to, co vás tak vyděsilo, není žádný ďábel, ale zvíře, obyčejná ryba“, řekl jim na rozloučenou. Pochopitelně, že to rozkecal po celém Holandsku, všade, kde prodával své ryby.
A víte, že si ve Weertu občané ještě dnes sami ze sebe dělají kvůli této příhodě legraci? Vůbec jim to nevadí. Každému o tom vyprávějí, zejména okolo karnevalu. I ten rog je v mnoha podobách dodnes ve městě vidět. Má i malý bronzový pomníček, spolu s karnevalovým sdružením. Největší je ale před radnicí na chodníku, pěkně vyvedený z dlažebních kostek. Dá se říci, že je v životní velikosti.
Veselí pánové na fotografii vlevo, to je ten karnevalový spolek potomků hrdinů, kteří ubránili město, proslulí „De Rogstekers“. Nevím, který je potomkem Jana, zvaného Buchta, ale jsou to všichni pěkní kluci. Ten v první řadě uprostřed, jejich předseda, má na klopě rejnoka, vypadá to, že sušeného.My jsme se karnevalu zúčastňovali zejména v prvních letech pobytu také, chodili několik dnů i nocí z café do cafeterie a tančili a bavili se. Každý si na to bral dovolenou, my také. Teď už se chodíme jen dívat na průvod, zejména na průvod dětí, který je vždy v pondělí, bývá velmi pěkný. Spousta šašků všech velikostí, medvědů a různých jiných zvířátek, někteří z nich ještě v kočárcích vezení, zaručuje dorost pro Rogstekery.
Ještě jednu zvláštnost mají ty masky u nás : není jim dovoleno zakrývat si obličej. Mohou být přestrojeni, ale musí být stále vidět, kdo to je. Tak kdysi rozhodla protestantská vrchnost. Jak by to bylo praktické, kdyby ani v obyčejném životě lidé nesměli nosit masky, že?
Na popeleční středu se ještě jednou všichni sejdou, naposledy, na tak zvané „haring happen“, to znamená, že pojídají slanečky a určitě, docela určitě k tomu pijí pivo. Však jim to Pánbůh odpustí. Oni budou zase celý rok hodní. Možná.
Věra Pokorná
