Všichni víme, ¾e pivo je bo¾ský nápoj. Vlastnì se to ví u¾ staletí. Kdo pivo vynalezl, bohu¾el dnes u¾ nevím. Doèetl jsem se ale, ¾e ji¾ za starovìku pivo vaøili mniši, a ¾e páni rytíøi si pøihýbali tímto vzácným mokem, aby pak byli chrabøí bojovníci na rùzných bitevních polích. Dokonce jsem vidìl v Náprstkovì muzeu zvláštní, z kozí kù¾e vyrobený mìch, který prý ukrutní váleèníci mìli neustále plný piva. Kdy¾ pak bylo krveprolití v nejlepším, pánové se mohli posílit a v boji zdárnì pokraèovat. Husité, jak jsem se rovnì¾ dozvìdìl, se pivem hojnì napájeli tìsnì ne¾ došlo k potyèkám se Zikmundovými vojsky. A byli to zase udatní husitští bojovníci, kteøí pod pivním oparem pøicházeli na tak geniální vojenské strategie jako dát koním podkovy opaèným smìrem a tak zmást nepøítele.
O tìchto vìcech se zmiòuji, abych ukázal, jak velkou má pivo v Èesku tradici. To, ¾e je pivo úzce spojeno s kulturním vy¾itím národa, vám ani nemusím pøipomínat. Co jenom písní, básní a prózy opìvující pøednosti piva bylo napsáno. Jsem si jist, ¾e milovníci piva budou souhlasit, ¾e útulná, zakouøená hospùdka je mnohem krásnìjší ne¾ nìjaké Národní divadlo nebo koncertní síò. V hospodì se ledasèemu pøiuèíte, nemusíte se nikterak ¾inýrovat, mù¾ete si libovolnì øíhnout, nebo dát volný prùchod jiným tìlesným potøebám a nikdo vás nebude peskovat. Toto, zrovna tak jako kvìtnatá mateøština, patøí jaksi k dekóru.
A jak se krásnì v takové hospùdce paneèku èurá! To samozøejmì mohou patøiènì vychutnat jenom pánové. Nad ¾lábkem pisoáru si gentlemani vymìòují ¾ivotní zkušenosti, probírají kvalitu piva, politiku, sport a nìkdy i osoby slabšího pohlaví. Tam se také utu¾ují pøátelství na ¾ivot a na smrt. Ke stolùm se pak na další dvì minuty, ne¾ je nutné pøíjemný rituál opakovat, pánové vrací neskonale š»astní, ¾ízniví a laèní si dát další pùllitøík.
Milovníci piva také obohatili èeskou slovní zásobu. Vìtšinou nemluví o pivì nezdvoøile, ale zlatý mok nazývají tak líbeznými jmény jako “pivièko”, ”pivenko”, “pivko” nebo chlapsky “pivák” a poka¾dé se jim po vyslovení tohoto slova zaml¾í zrak. Pro slavné spisovatele, herce a jiné kulturní pilíøe národa jsou v hospodách rezervována jen ta nejlepší místa, kde piveèko chutná ještì více. Tam pak po desáté dvanáctce na umìlce pøijde inspirace, zapotøebí k tmelení kulturního jádra národa. Nìkteøí si láskyplnì pivo vtírají do vousù, vlasù a oboèí, aby jim vùnì ještì dlouho pøipomínala hospodu a v ní kulturní vy¾ití a aby jim inspirace vydr¾ela do pøíští návštìvy putyky, co¾ je obvykle následující den. Slavný spisovatel Hrabal, který i po odchodu z tohoto svìta má v hospodì U Tygra stále vyhrazeno místeèko, na kterém spoøádal hodnì soudkù plznièky, by bez pomoci piveèka sotva napsal takové literární skvosty jako napøíklad “Jak jsem obsluhoval anglického krále”.
Pití je rituál, k nìmu¾ tøeba patøí zpùsob uchopení pùllitru a to, co po loku následuje. Vousáèi si vìtšinou pozvolna moudøe uhladí bradu a vìtšina opilcù si nadšenì pomlaskne a utrousí tøeba takové inteligentní vìci jako: “ To má dneska paneèku øíz” nebo “ To tam ale zajelo” a podobnì. Jen barbaøi a duševní naháèi kazí pivo rumem nebo zahøejváèkem. Na tyto se hospoda dívá s neutuchajícím opovr¾ením. Na teplotì piva toti¾ nesmírnì zále¾í a milovníci dobøe vìdí, ¾e pivo má mít teplotu, jaká se nachází na sedmém schodu sklípku. A kdo teplotu svévolnì manipuluje, ten si zahrává s ohnìm. Politická strana pøátel pití piva by nikdy takový prohøešek samozøejmì nedovolila.
Kolik z nás si plnì uvìdomuje, ¾e pivaøi mohutnì podporují ekonomickou základnu zemì. Díky jim je zamìstnáno nepøedstavitelné mno¾ství lidí od sládkù a hospodských poèínaje a uklízeèkami konèe. Kolik jenom zedníkù u¾iví poèetné rodiny opravováním omítky na rozích èin¾ákù, obèurávaných veselými obèany klopýtajícími noèní Prahou. Kolik podnikatelù si pøi pivì pláclo na spolupráci pøi rùzných podfucích.
Ano, jsme bez ostychu a právem pyšní na to, ¾e jsme ze zemì piva. Zanícenì a s dávkou národní hrdosti oznamujeme australským pøátelùm, ¾e vedeme celosvìtový ¾ebøíèek co se týká spotøeby piva na osobu. Zeptá-li se nás nìkdo odkud pocházíme, neoháníme se Dvoøákem, Janáèkem, Dubèekem èi Havlem, ale pyšnì odvìtíme, ¾e jsme z té zemì, která pøinesla civilizaci plzeòské. Takto pak nedochází k trapným omylùm, kdy si nás nevzdìlanci pletou s Jugoši èi Rusíny. Ka¾dý bystrý èlovìk toti¾ ví, ¾e plzeòské je vùbec to nejlahodnìjší pivo na svìtì, které se ka¾dý dobrý pivovar sna¾í napodobit. A kdy¾ ne na chuti, tak na jménì. Kolikpak takzvaných “pilsen” piv èlovìk bláhovì okusil a pak strávil hodiny èetby v kadibudce. Proto pijeme jenom naše Pilsen Urguell, a kdy¾ není k mání nebo je pøedra¾ené, s chutí se vrháme na Kozlíka, Budvárek, Zlatopramen nebo Gambrinus.
S lítostí musím však pøiznat, ¾e ne všichni sdílí naši lásku k pivu. Mezi tyto pošetilce patøí bohu¾el vìtšinou naše ¾eny. Ty nám spílají do opilcù, stì¾ují si, ¾e to z nás táhne jako z krèmy, ¾e nehoráznì chrápeme, a ¾e je budíme neustálými návštìvami záchodu. Zcela pøi tom zapomínají, ¾e pivo nám pøináší dobrou náladu, ¾e v pivním rozpolo¾ení jsme man¾elkám ochotni pøistoupit na rozmaøilosti jako nákupy nepotøebných piškuntálijí, a ¾e støídmé po¾ití piva v nás probouzí velký cit a nì¾nì se na nì pak vrháme. To situaci ještì zhorší, a tak se sna¾íme man¾elky uchlácholit tím, ¾e chválíme jejich kypré postavy a k zemi nemilosrdnì smìøující prsní váèky. Teprve pak nám dovolí navštívit naši hospùdku. A vùbec to, ¾e se z vyzáblého man¾ela díky pití piva stane kus chlapa s poøádným pupkem, na to a¾ pøíliš lehce zapomínají.
Pivo se stalo mojí nerozluènou dru¾kou v Austrálii. ®ivot v dùchodu nyní pøevá¾nì trávím osvìtovou èinností. Vehementnì se sna¾ím, aby nám man¾elky porozumìly a v pití piva nás intenzivnì podporovaly. Dále se sna¾ím nauèit Australany lásce k èeskému pivu a myslím si, ¾e by toto mìl být vznešený a dlouhodobý úkol ka¾dého z nás. V neposlední øadì jsem si našel práci, abych ušetøil na letenku do rodné zemì. Chtìl bych si toti¾ v Mariánských lázních vyléèit cirhózu jater…
