Deník paní uèitelky – 20
Culíky, copy a snìhuláci
Co mají slova v nadpisu spoleèného? Nìkdo z vás mo¾ná tuší – ano, dostali jsme se ve Slabikáøi k písmenku „c“.
Jaký je rozdíl mezi copem a culíkem? Holèièky mají jasno, kluci mi otrávenými pohledy dávají najevo, ¾e téma úèesù je vùbec nezajímá. Ale pøece jen se dopracujeme k výsledku – pøece v Mrazíku …“Nas»a má lepší cop…“ breèela Marfuša.
Pro jistotu jsem téma rozvinula i ve sborovnì, hledala jsem na internetu a do „diskuse“ jsem vtáhla i p.øeditele, který v dobré náladì vkroèil do sborovny – má dvì dcery, mìl by mít pøehled.
Ano, je to tak – copy jsou pletené, culíky jen svázané do gumièky. Dovedete si pøedstavit, kolik èasu stráví maminka pletením takových ozdobných copánkù své princeznièky? A vím to z vlastní zkušenosti- dìlají to moc rády a s láskou..
Kde¾to culík – dìvèátka u¾ sama doká¾í ladným pohybem – gestem nádhernì ¾enským- uhladit vlásky, v puse ¾moulajíc sponky… Sepnou a jdou.
A letmý pohled na holèièky v 1.A – všechny mají dlouhé vlasy, statistika dnešního dne: 5x copánky, 3x culík, 1x rozpuštìné vlasy. ®e je to nezajímavá blbost? No, nic objevného to není, ale dnes se to „událo“.
A proto¾e máme poslední hodinu tìlocvik a školní dvorek je plný snìhu – hurá stavìt snìhuláka !
Všechny culíky, copánky, krátké i dlouhé vlasy jsme schovali do teplých èepic, ruce do rukavic, v mírném zmatku jsme se v šatnì zahalili do oteplovaèek a bund. Naším cílem bylo postavit snìhuláka velikého pøevelikého, toho úplnì nejvìtšího.
Brzy se ukázalo, ¾e to nebude tak jednoduché. U¾ jenom dohodnout se, kdo bude „tvoøit“ koule, kdo je bude zvìtšovat, kdo mù¾e za to, ¾e hlava je šišatá a kdo za to, ¾e upadl nos. Musela jsem se stát smírèím soudcem, schylovalo se témìø k bitvì.
A tak jsme pøehodnotili své mo¾nosti, kluci i holky si postavili své minisnìhuláky, nastal klid zbraní. Ušetøený èas jsme pak svìdomitì vìnovali házení snìhu kamarádùm za krk, do èepic, válení ve snìhu, budování snìhových bungrù.
K tomu, abychom se mohli vyfotografovat u velkého snìhuláka, jsme si nakonec „vypùjèili“ snìhuláka paní školnice. Postavila ho úplnì sama den pøed námi a je pøekrásný.
A na samý závìr dnešního vyprávìní ještì jedna vzpomínka culíková. Bylo to nìkolik let po mém zaèátku, mezi prvòáèky byl tehdy jeden chlapeèek s dlouhými vlásky, obèas upravenými do culíku – tenkrát velmi nezvyklé. A tak spolu¾áky nenapadlo nic lepšího, ne¾ mu je zamotat do trubky u ¾idlièky a to tak, ¾e prostì nešly ven.
Snad 20 minut jsem vymotávala vlásek po vlásku, nepodaøilo se. Nakonec nezbylo ne¾ vzít nù¾ky a úèes tak o 3cm zkrátit. Asi 5 minut poté, co se chlapeèek vrátil ze školy domù, objevila se ve dveøích sborovny uplakaná babièka.
Její slova si pamatuji dodnes: „Kubík vás mìl, paní uèitelko, moc a moc rád. Ale ty vlásky vám nikdy neodpustí…“.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: