Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Jenom na chvílí


Tak tu u¾ hodnou chvíli dumám, jak nazvat povídání o zvíøatech, které mým ¾ivotem procházely jenom náhodnì a nevím, zdali tento název bude ten pravý. Ale uvidíme……
Øíkám si, ¾e prozøetelnost pøipraví èlovìku nejedno pøekvapení a nechá na jeho vùli, jak s tím nalo¾í.


Abych nauèila své dìti lásce ke zvíøatùm, øíkala jsem jim v¾dy, ¾e i ony, stejnì jako my, mají svou maminku a tatínka, který nad nimi bdí a uèí je veškerému umìní. Jak pøe¾ít v pøírodì, jak sehnat potravu, jak si najít bezpeèný úkryt, co jíst a èemu se vyhnout apod. Øíkala jsem jim, ¾e i zvíøecí rodièe mají svá mláïátka rádi, a ¾e kdybychom jim ubli¾ovali, byli by smutní a plakali by nad jejich ztrátou, stejnì jako lidé. Proto kdykoliv jsme si nìjaké divoké zvíøátko donesli domù, hned ten den, nanejvýš druhý den jsme je nesli na stejné místo, kde jsme ho sebrali.


®ivoèichové, kteøí u nás na urèitou dobu byli…
To jsme šli jednou celá rodina na výlet na Øíèky. Tenkrát jsme mìli s sebou našeho prvního psa Bucka, kterého jsme si pøivezli z pohranièí. Rodinné výlety naší rodiny bývaly v¾dy jako malé procesí, nebo» velice ¾ivé a ukecané dìti, Irenka a Rišánek pøivádìly mé rodièe na pokraj nervového zhroucení. Proto v¾dy moje maminka øíkala:“Bì¾te všichni hodný kus pøed námi, nebo za námi, a» si od vás aspoò chvilku odpoèinem. Kdo vás má poøád poslouchat. Aspoò v nedìli byste mohli dát pokoj.“


A tak naši šli obyèejnì hodnì vpøedu, já s Ríšou kus za nimi a dìcka… ty byly všude a nikde. Buck byl z tìchto výletù nesmírnì nadøený, nebo» jako správný strá¾ce stáda neustále bìhal od pøedu do zadu a zase zpátky a zjiš»oval, zda-li se nìkdo nezabìhl, nebo se pøíliš necourá, nebo se nedej bo¾e neztratil.


Dìcka mìla v¾dy plné kapsy sáèkù, špagátkù, sklenièek, gumièek, špinavých kapesníkù a všelijakých (jak to jenom honem øíct slušnì, neèistot). Tenkrát, bylo to z jara, neustále šmejdily kolem potoka a hledaly ¾í¾aly, brouky, lelky a všechno, co zajímá zvídavé malé dìti. Mohlo jim být tak osm a šest. Najednou narazily na malé, jakoby gelové kulièky. Nasbíraly toho tenkrát plnou sklínku a tìšili se, co ¾e se z toho vyklube. Já nevím jak je to mo¾né, ale donesly to domù a vysypaly to babièce do jezírka. Babièka tenkrát dovolila, ¾e jedno, dvì èi tøi kulièky mohou vzít, ale nikdo z nás netušil, ¾e toho bude tolik. Pak chodily ka¾dý den pozorovat, co se bude dít. A za pár dnù jsme za¾ili pravou invazi malých ¾abièek. Byly všude. U nás, u sousedù, no bodej», èlovìk nemá být lakomec a má se podìlit. Byly nejen na skalce, ale i v chodbì, v kuchyni, ve sklepì a sousedé hroznì nadávali, ¾e mají plné zahrádky té fujtajblové havìti. Ale pøe¾ili jsme to všichni ve zdraví a za pár dní jsme se opìt vrhali do dalších dobrodru¾ství.


Dalším tzv. pùjèeným zvíøetem byl jeden sysel, kterého jsem v pøírodì vidìla jenom tenkrát a pak u¾ nikdy ne. Nebylo ¾ádné sídlištì Vinohrady a kam a¾ oko dohlédlo bylo poseèené obilné pole, s rovnými, jakoby naèepýøenými øádky slámy. Dìti byly ještì malé a tak jsme vyu¾ívali ka¾dého slunného dne k dlouhým procházkám do pøírody. Na tìchto toulkách nás provázel i Buck, který s rozkoší rozrýval nosem naèechranou slámu a za rozpustilého výskotu dìtí bìhal sem a tam jako o ¾ivot. Nebe bylo azurovì modré, nikde ani mráèku, takový horký letní den. Krátké stvoly stébel nás píchaly do nohou obutých do sandálù, zbytky osin ulpívaly na šatech i srsti psa. Buck najednou strnul a jako vycvièený honící pes stavìl nìjaké zvíøe. Kdy¾ jsme k nìmu došli, všimli jsme si, ¾e do krku v srsti byl zakousnut nìjaký ¾ivoèich. Byl pìknì baculatý a za ¾ádnou cenu se nechtìl pustit.
„Maminko, mamineèko, my si to zvíøe chceme vzít domù, musíme ho pøece donést ukázat dìdeèkovi a babièce.“
Kdy¾ musíme, tak musíme. Hbitì jsem sundala bundu, zavázala oba rukávy a milého sysla strèila do bundy. Opatrnì jsme ho nesli domù. Kdy¾ jsme ho v kuchyni rozbalili na stole.
Dìti se zvíøátkem bavili celý zbytek dne a dalo mi tenkrát hodnì práce vysvìtlit jim, ¾e zítra musíme zvíøátko odnést zpìt.
„To je jistì maminka nebo tatínek, kteøí chystají svým dìtièkám zásoby na zimu a my ho musíme odnést zpátky, proto¾e by mìli v zimì hlad.“
A tak druhý den jsme ho opìt dali pøibli¾nì na stejné místo, kde jsme si ho vypùjèili.


S dalšími zvíøecími kamarády jsem se setkala na zahradì, v dobì, kdy se trhal rybíz. Dìti s námi nebyly, nejspíš byly na pionýrském táboøe, kam ka¾dý rok pravidelnì jezdily. Na zahradu šla se mnou moje dobrá kamarádka, moji rodièe a Buck. Kdy¾ jsme otevøeli vstupní bránu, zaèal pes radostnì bìhat po zahradì a najednou opìt vìtøil a ohlašoval nìco v trávì. Honem jsme se bì¾eli podívat, co našel a uvidìli jsme ba¾antí slepici s hejnem malých kuøátek jak rozèilenì bìhá kolem psa, tahajíce po zemi tu levé, tu pravé køídlo. Nakonec s hlasitým køikem ulétla do další zahrady. Psa jsme odvolali a tatínek øíkal, a» necháme kuøata na pokoji, ¾e se pro nì slepice vrátí. Pes si ještì velmi dobøe pamatoval nelidský výprask, který ode mne dostal v Ondøejovicích, kdy¾ mi jako štìnì zardousil patnáct krù»at. Dostal tenkrát pìkný výprask. Nyní staèilo øíci „fuj“ a pes od pøedmìtu odešel nevšímavì pryè, i kdy¾ se urèitì celý tetelil zvìdavostí.


Odešli jsme do chaty, uvaøili si kafe a sedli si na lavièku. A ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo, najednou postupnì pøišlo dvanáct kuøátek a rozlo¾ily se v poklidu kolem lavièky. Pøi odchodu pro košíky a stolièky jsme museli dávat pozor abychom nìjaké nezašlápli. Chodily za námi celý den, jako malí pejskové a usadily se v¾dy co nejtìsnìji k nám, abychom jim náhodou zase nìkam neutekly. Ba¾antí slepice z povzdálí sledovala ka¾dé naše hnutí, ale pøece jenom jí ten pobíhající pes vadil a tak na zahradu neslétla. Mìla jsem starost, zda se po našem odchodu slepice pro své dìtièky vrátí, ale tatínek mne ujistil, ¾e je bezpeènì najde. Do ruky jsme je nebrali, jenom jim poskytovali pro ten den pocit bezpeèí a teplo domova. Domù jsme odcházeli asi v pìt hodin, pìknì potichu. Kousek pod zahradou jsme slyšeli, jak ba¾antice svolává své hejno pod ochranná køídla.


Dalším vypùjèeným zvíøátkem byla jedna paní je¾ková. Pøedesílám, ¾e další mou vlastností je, ¾e nikdy nechodím nikam pozdì. Ba naopak s patøièným pøedstihem. No pøece, co kdyby... Celý pracovní proces jsem závidìla svým kolegyním, které se tu a tam zpozdily pøi nástupu do práce a tajnì si pøála, abych dokázala také nìkdy zaspat a pøijít tøeba a¾ na devátou, místo na sedmou. A¾ jednou…. To jsem se doèista divila, ¾e u¾ mám dìti doma, a ¾e se nápadnì dr¾í doma, bez zbyteèného ¾adonìní – „Mamííí, kdy nás pustíš ven? Všecky dìcka u¾ jsou venku a my furt nìco musíme!“ A to ne. Tiše se pøipravovaly do školy a ptaly se, co mnì mají pomoct a a» jdu klidnì zalít na zahradu, ¾e nakrmí králíky, a¾ jsem se divila: „Nejste nemocní? Néé, uvìdom si, ¾e u¾ jsme dospìlí.“
To jim mohlo být tak tøináct a jedenáct. Bylo by to krásné, kdyby to ovšem byla pravda. Ale proto¾e jsem na Chaloupkách byla neustále v jednom kole, moc jsem o tom nepøemýšlela a šla si po své práci. A tak kdy¾ jsem šla spát a ony u¾ spaly, divila jsem se, proè má Ríšan pod svou postelí pootevøené šufle, ale abych ho neprobudila , nechala jsem vše být. Ráno, kdy¾ jsem je budila a sna¾ila se zavøít to šufle, Ríšan øekl: “Maminko, nech to pootevøené, my jsme tam vèera daly je¾ka, tak a» se nezadusí. Je¾kovi oèi, dy» tam máme náhradní peøiny a deky, vy jste se snad zbláznili!“ Otevøu šufle a ejhle. My tam máme sice je¾ka, ale s ním ještì ètyøi další. úplnì malé, èerstvì narozené. A co teï s ním. A tak jsem tenkrát pøišla do práce na desátou, proto¾e uznejte, nemù¾eme pøece je¾ka nechat doma bez dozoru. Vzali jsme milou rodinku do krabice a šli najít bezpeèné a klidné místo pro jejich nový domov.


Irena Atzlerová

Další èlánky autorky:
Èervená karkulka
Stáøí versus mládí
Sou¾ití v jednom
domì
Sou¾ití s mu¾em

Pamìti I.
Pamìti II
.

Pamìti III.
Pamìti IV.

Pamìti V.

Pamìti VI.

Pamìti VII.

Brodce

Brodce - II.

Brodce - III.