Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai, "poty" a věty vedlejší
Minulý týden se Tai opět přihnal na hodinu na poslední chvíli a řádně uřícený. Nechávám ho trochu uklidnit, pak dostává i napít, ale přesto je pořád orosený. Otírá si obličej do papírových kapesníků a posléze si povzdechne : „Nevím, proč člověk má ty poty!“ A tak máme hned dvě diskusní témata: 1.vysvětlení, proč se užívá jen jednotné číslo „pot“, i když je těch kapiček na tisíce, 2.odborná rozprava, před čím nás „ty poty“ vlastně chrání. Poté bere Tai pot na milost a také se potit přestává, tudíž můžeme začít pracovat.
Nejprve opakujeme všechnu teorii o souvětích. Pak má Tai poznat, jakými spojkami jsou věty vedlejší připojeny k větě hlavní. Správně určí, že jsou to spojky podřadicí, ale zarazí se, když mi má říci, jaké spojky zná kromě těch podřadicích. Hluboce se zamyslí a rozetne gordický uzel šalamounsky: „No, když ty první podřadicí, ty druhé nadřadicí…já tak myslím.“ A tak si( už potřetí) musí do sešitu zapsat, že spojky se dělí na podřadicí a souřadicí…
Na řadu přicházejí druhy vedlejších vět. Jenže tentokrát nemá Tai pouze určovat druhy vět, ale má samostatně tvořit jednoduchá souvětí, v nichž se bude určitý druh vedlejší věty vyskytovat.Prokousáváme se tak s odřenýma ušima větami podmětnými a přívlastkovými a já už začínám Taie podezřívat, že si tím potem vyplavil i podstatnou část šedé kůry mozkové. Toto mé podezření zesílí, když se dostáváme k větám předmětovým. Zatímco u těch předchozích Tai přece aspoň něco zplodil, u tohoto druhu vět ani ťuk. Vzdychá, vytvoří si na hlavě výstavní vrabčí hnízdo, napije se, pak i „vysmrkne“, jde se dokonce umýt studenou vodou, ale nic nepomáhá. Už to nemohu vydržet, a tak se rozhoduji „nadhazovat“mu věty hlavní s tím, že se chytne a připojí k nim vhodnou větu vedlejší. Začínám tedy: „Ráda bych věděla…“ a čekám, co z Taie vypadne. Tai vykulí oči a spontánně doplní : „…proč seš dnes tak blbej!“
Ano, není každý den posvícení…
Míla Nová
Další články autorky: