Drama v krajinì
Dnes to nebylo putování po Støedohoøí, ale jenom letmé a krátké pozdravení této krajiny. Cílem bylo místo "U køí¾ku" v polích poblí¾ Chodovlic, které se nacházejí ji¾nì od Tøebenic smìrem k Hazmburku.
Ji¾ cestou vlakem do Lovosic jsem pozorovala rychle se mìnící oblaènost. Zprvu bylo polojasno, bílé, naèechrané kumuly se honily po modrém nebi a nad nimi se všemi smìry táhly jemné øasy. Kumulù pøibývalo, øadily se vedle sebe i za sebou, na nìkterých místech se vrstvily a tmavly. Mìnila se i nálada krajiny, zprvu jásající, ozáøená sluncem, trochu posmutnìla - sytì zelené louky a pole dostaly tmavší odstíny...
Z Lovosic pokraèujeme autem starými silnièkami k Chodovlicím. Lovoš, Boreè, Milešovka, Kleteèná a další vrchy Støedohoøí jsou na dohled. Tu a tam ještì prokukuje sluníèko z mrakù a jeho paprsky hladí ty nádherné kopce, které jsou chloubou tohoto kraje. Ale netrvá to dlouho - houstnoucí oblaènost bojuje se sluneèními paprsky a nakonec jim zakryje všechny cestièky ke krajinì, která upadá do jakési melancholie. Radostné tóny barev se ji¾ úplnì vytratily z polí i luk, potemnìly koruny stromù. Kopce vytváøejí teï jen tmavé siluety a ty, které jsou dál, se postupnì ztrácejí v mlze. I vesnièky s èervenavými støechami domù a vì¾emi kostelíkù se ponoøily do smutku...
Pøijí¾díme na místo, tì¾ké olovìné mraky jsou plné vody a nabité elektøinou. A pod nimi nízko nad zemí plují ještì další potrhané a tmavší. Pøijí¾díme k našemu køí¾ku a zaèíná pršet. Zùstáváme v autì. Provazy vody bièují jeho kapotu i okolní krajinu. V hustém dešti se nám
zcela schovala Milešovka a postupnì mizely i další vrchy. Rozpoutal se divoký vítr a smýkal vìtvemi stromù u silnice. Z hrozivého nebe sjel na severozápadì blesk kolmo k zemi, okam¾itì následoval hrom... Další blesky a rány - rozeznìla se divoká symfonie nebeských bubnù, která trvala asi 20 minut, doprovázena hustì padajícími slzami z mrakù...
Pøístroje meteorologické observatoøe na vrcholu Milešovky teï mají napilno - zaznamenávají údaje o další bouøi, která se nad horou pøehání. Milešovka je bouøemi povìstná - ne náhodou ji Nìmci nazývají "Donnersberg", co¾ je Hromová hora. Rachot nebeských bubnù pomalu slábne a nakonec ustává, i mraky pøestávají plakat.
Koneènì jsme mohli vystoupit z auta, s chutí se nadechnout èerstvého a voòavého vzduchu a rozhlédnout se po krajinì. Oblaènost byla svìtlejší, místy se protrhávala a nad ní se objevovaly ostrùvky modré oblohy. Sluníèko zaèínalo nesmìle ozaøovat vrcholy mrakù, které nás zaujaly nejen svými tvary, ale i odstíny mnoha barev. Ty barvy by se nedaly vystihnout akvarelem, to by bylo mo¾né jen olejovými barvami...Vynoøily se i naše kopeèky v plné kráse - Hazmburk , Brník, Srdov, Oblík, Milá, Køí¾ové vrchy, Solanská hora, Dìkovka, Lipská hora, Koš»álov, Milešovka, Lovoš.... a ještì Øíp, nad kterým se objevila jen polovièní duha - moc zajímavý a neobvyklý úkaz. Nádhera! Jdeme polními cestami, boøíme se sice v bahnì, ale nevadí nám to. Kocháme se malebností krajiny, která nám ukázala svoji tváø za bouøky. I teï je obloha plná dramatu - mraky zajímavých tvarù - nìkteré jsou znaènì potrhané, jiné bachraté. Naši pozornost upoutá vrch Milá na Lounsku. Je to taková pìkná, strmá èedièová homole (510 m nad moøem), která teï vystupuje stejnì jako ostatní kopce ze svìtle narù¾ovìlého pozadí. Nad jejím vrcholem se zvedá tmavý mráèek tak trochu pøipomínající kouø... ®e by se nám snad Milá chtìla po milionech let znovu probudit? Ale ne, to je jen taková básnická metafora Støedohoøí, které nám chtìlo jen trochu naznaèit, jak zaèínalo drama jeho zrození... Krajina ohnìm zrozená k èlovìku promlouvá...
A ještì obdivujeme krásu sytì zeleného obilí, které èeká na další pohlazení sluníèka, aby dozrálo, tìšíme se barevnou paletou kvìtù kolem nás - je èerven a vegetace na loukách a okrajích polí vrcholí. Zaujmou nás tmavì fialovì modré ostro¾ky, které se zvedají z trávy v podobì svícnù, svìtle fialové vikve, vlèí máky, pomìrnì vysoký rmen, ¾lutá barborka, mochna, modrý hadinec... Keøe šípku jsou obsypány rù¾ovými kvìty a kvetou i keøe èerných bezù. A nad námi se teï rozeznívá ptaèí symfonie - skøivánek, strnad luèní a dál v keøích se pokouší o trylek pìnice slavíková - a to u¾ se sluníèko zase ujalo vlády a krajina se
rozzáøila radostí...
Bylo to jen malé a krátké zastavení - sedím nabitá krásnými dojmy z pouhých dvou hodin strávených v milovaném kraji. Díky za ty chvíle.
Jana Haasová