Máte také nìjakou sbírku?
Sbìratelství jako koníèek je dávno a dlouho známé, ale já bych dnes chtìla povídat o sbìratelích, kteøí sbírají, nevìda proè. Promiòte, ¾e se vystrkuji do popøedí, jinak jsem povahy skromné, plaché a¾ zakøiknuté, ale výborným pøíkladem takového sbìratele jsem já sama.
Nedávno jsem si uvìdomila, ¾e mám pozoruhodnou sbírku bot. Kupuji si je po léta v marné, ale vytrvalé nadìji, ¾e existují boty, které mne nebudou tlaèit. Mìly by být vyrobeny z kvìtù magnólie, chmýøí housátek a motýlích køídel, ale bohu¾el jsem takové ještì nenašla a nosím boty z válcovaného plechu a pøedpjatého betonu, vystlané ostnatým drátem...
Boty jsem mívala rozdìlené na celodenní, pùldenní, ètyøhodinové, atd., a¾ po destiminutovky (v tìch jsem pøešla tøeba od auta po divadlo), ale teï pøeva¾ují nulky. To jsou boty, které nosím u¾ jenom v botníku. Pøesto je tam uchovávám, dokonce je obèas vyberu, pøeleštím, vzdychnu nad nimi a vrátím je na místo. Nevím, proè.
Mnoho mých pøítelkyò sbírá obleèení. Napøíklad Vìra. Tuhle jsem se u ní zastavila, právì kdy¾ se sna¾ila probrat svùj rozlehlý šatník. Pùl pokoje bylo zalo¾eno obleèením všeho druhu. Od ko¾ešin divé zvìøe, které Vìra nosila pravdìpodobnì ještì v jeskyni pøi vaøení soté z mamuta, pøes suknì (dlouhé, krátké, úzké, zvonové, soudkovité, s volánem...), kalhoty (úzké, do zvonu, mrkváèe, bermudy, tesilové, d¾íny...), atd. atd., a¾ po ¾havou souèasnost - tyrkysový top pošitý flitry, vyrobený pøed týdnem osobnì panem Armanim v Èínì.
"Co nemìl èlovìk rok obleèené, to má vyhodit!" pronesla jsem seètìle, proto¾e jsem to kdesi èetla.
"Pchá! Já bych ráda vyhodila aspoò to, co jsem nemìla obleèené tøicet let!" zavrèela Vìra zachmuøenì.
Ne¾ jsem se staèila zeptat, kde to vázne, vyšla ze svého pokoje Vìøina maminka. Je to taková malá milá støíbrovlasá babièka, jakou obvykle èlovìk potká na rozcestí a poradí se s ní, kde tu bydlí drak, který unesl minulý týden princeznu. Vìra mezitím vylovila nìjaké kvìtované šaty ze záhadné umìlé tkaniny a zadumanì si je prohlí¾ela. Šaty se skládaly nahoøe z výstøihu, dole z volánù a mezitím byl neuvìøitelnì úzký pas. Vìra tì¾ce vzdychla a zaèala šaty skládat do pøipravené tašky.
"Snad to nechceš dát pryè, Vìruško?" ozvala se babièka tenkým hláskem. "Taková krásná látka, v¾dy» jsi to koupila v Tuzexu!"
"Koupila, babi, koupila", odpovìdìla Vìra jedovatìji, ne¾ se na dobøe vychovanou dceru sluší. "Mìla jsem tenkrát o tøicet let a tøicet kilo míò!"
Babièka neuznává, ¾e Vìra stárne. Je to její dítì a dítì nemù¾e být staré. Ale mù¾e být rozhazovaèné a to by Vìruška byla, kdyby ji babièka nehlídala. Celou domácnost by podarovala charitì, bezdomovcùm, Afrièanùm, sousedùm, prostì cizím lidem. A je tu rodina!
"Proè to nedáš Helence? Mù¾e si ty šaty dát pøešít!" zaševelila babièka. Helena je Vìøina dcera v nejlepších letech. Je vedoucí mana¾erkou jedné bankové poboèky, nosí stále tmavé kostýmy, kvìtovanou umìlinu by si neoblékla ani v pøípadì tisícileté vody. Vìra neodpovìdìla, èím prokázala, ¾e je pøece jenom dobøe vychovaná.
"A ®ofinka pùjde na podzim do taneèních, tam to unosí!" vyhrkla babièka vítìzoslavnì. Sofie (zvaná babièkou ®ofinka) je Helenina dcera, Vìøina vnuèka, babièèina pravnuèka. Je v pubertì. Pøed kvìtovanou pøíšerou by prchla do nejbli¾šího pohoøí a ¾ila tam v jeskyni plné zmijí a netopýrù, ke kterým má ostatnì kladný vztah. Vyprávìní o prababièèinì tì¾kém mládí, o potøebì šetøit a neutrácet peníze za zbyteènosti pova¾uje Sofie za mimoøádnì otravné. Vìra to ví, prababièka to tuší a já jsem si to domyslela, jsem prudce inteligentní a taky mám vnuèky. Vìra zvedla oèi tam, kde jsou v pøírodì nebesa, v bytì strop. (Moc se nepotìšila, chtìlo by to vymalovat). Nastala chvilka hutného ticha.
"Dej mi ty šaty, Vìruško", špitla babièka ublí¾enì, "já si je pøešiji, do hrobu budou dobré..."
A to byl konec pøedstavení. Vìra chvatnì naházela obleèení zpátky do skøínì a babièka se s výrazem koèièky, která právì spolkla pùlku svatebního dortu, pøívìtivì rozlouèila a odebrala se do svých komnat...
"Aspoò se nebudeš pøíštì ptát, proè nic nevyhazuji..." vzdychla Vìra, kdy¾ pøede mne stavìla kafe...
Ale já se ptám! Proè všichni skladujeme tolik vìcí, které jsme za ¾ivot nasbírali? Šaty, boty, nábytek, otluèené talíøe, liché sklenièky, všelijaké krabice, jelení paro¾í, elektrospotøebièe z doby, kdy se elektøina vyrábìla výhradnì tøením ebonitové tyèe lišèím ocasem…
Znám pána, který sbírá šroubky. Hromadí je po domì ve všech velikostech, tvarech hlavièky a poètech závitù. Zavile popírá, ¾e je to sbírka, tvrdí, ¾e ¾enská tomu nerozumí a šroubek ¾e se leckdy hodí. Jenom¾e naprostá vìtšina jeho šroubkù jsou sirotkové: nemají matièku! Je to tedy èistá, platonická sbírka, sbírka "An sich!"
Anebo tuhle jsem vlezla u pøátel do gará¾e a ohromenì jsem zjistila, ¾e by starým nábytkem bez problémù zaøídili ètyøposchoïový hotel. Pravda, sem-tam jsem zahlédla zlomenou nohu, poškrábaný nebo odøený povrch a skla ve skøíòkách mìla šedý zákal, ale nebylo to nic, s èím by si nejbli¾ší nemocnice neporadila - a oni mají zetì doktora! Znám taky komoru, ve které se skladují nekoneèné šiky kompotù, ¾elé, rosolù, povidel, marmelád… Vidìla jsem tam meruòkovou zavaøeninu z minulého tisíciletí, vzhledu a konzistence jantaru, na mou duši, ¾e v ní byly i zkamenìlé mušky...
O bytech, pøeplnìných knihami, jsem tu u¾ psala. Knih se jen tak nezbavíme (mimochodem, tak se jmenuje ú¾asná kniha, kterou napsali pánové Umberto Eco a Jean Claude Carriere, vøele doporuèuji!), je to otázka etiky. Vyhodit knihu do kontejneru je odporný èin, nìco jako odlo¾ení novorozence do baby-boxu anebo pøivázání pejska ke stromu v odlehlém lese... Nìco jiného je ovšem skladování metrákù èasopisù, by» odborných. Pokud v èasopise najdete nejnovìjší metodu opracování pazourku, je u¾ pravdìpodobnì odbornì zastaralý, pøestává být hájený a smí se vyhodit do sbìru...
O starých vìcech, které doma skladujeme, si všelico myslíme a povídáme. A¾ bude èas, zavezeme to nìkam do charity… do sbìrných surovin... na skládku... Všechno se ještì mù¾e hodit, tøeba na chatì, na chalupì, sousedùm... Dnes ti mladí nic neopravují, neudr¾ují, prý se to nevyplatí, všechno se hned vyhazuje… Mo¾ná, ¾e pravda je taková, ¾e jsme se se svými vìcmi za ta léta spøátelili. Staré pøátele pøece èlovìk nezavrhne jenom proto, ¾e u¾ nejsou moderní, ¾e jsou trochu poškození a bùhvíjak u¾ nefungují. Ty vìci nás provázely èástí ¾ivota a skoro ke ka¾dé se vá¾ou nìjaké vzpomínky...
Anebo se nám prostì jenom nechce odklízet to, co u¾ nepotøebujeme... a v tajném koutku mysli si øíkáme, ¾e pøijde èas, kdy to nìkdo udìlá za nás...?
Blanka Burjanová