PØÍCHOD KARET DO EVROPY
Pøi studiu historie karet se èasto setkáváme s názorem, ¾e do Evropy je mohli pøinést buï cikánští koèovníci odnìkud z Asie, èím¾ je mínìna zejména Indie, nebo mongolští nájezdníci, a nebo poutníci putující ze Svaté zemì zpìt do Evropy. Nejpravdìpodobnìji to však asi byli køi¾áci, kteøí se vraceli ze svých „svatých“ výprav proti nevìrcùm z východu, co¾ by svìdèilo o „egyptském“ pùvodu karet.
Nicménì karty, zejména ty evropské, jsou pravdìpodobnì propojením islámského a západoevropského symbolizmu. 
Podle této teze se hrací karty, jak je známe dnes, pravdìpodobnì vyvinuly z Malé Arkány tarotu. Jejich ètyøi symboly se dávaly do souvislosti jednak se ètyømi stavy ve støedovìku nebo se ètyømi posvátnými insigniemi Keltù, ale i se ètyømi atributy indických bo¾stev, avšak pøedevším se ètyømi ¾ivly.
Hrací karty se ovšem mohly vyvíjet i paralelnì s tarotovými kartami, proto¾e pøi jejich srovnání si nelze nevšimnout, ¾e je mezi nimi pøímý vztah: Oba karetní systémy mají ètyøi srovnatelné symboly: srdce, piky, kára, køí¾e (¾aludy) na francouzských kartách jsou ekvivalentem k symbolùm pohárù, diskù (mincí), holí (¾ezel) a meèù na tìch tarotových. Na francouzských kartách najdeme i podobné rozlišení elementù na mu¾ské (oheò a vzduch), které jsou èerné (køí¾e, piky), a ¾enské (voda a zemì), kterým odpovídá èervená barva (srdce, kára).
Obdobný systém nacházíme i v dalších karetních systémech (Španìlsko, Itálie), které vznikly nebo se z nich vyvinuly pozdìji. Na nìmeckých kartách se pak jako symboly objevují „zvonky“ (rolnièky, u nás „kule“), ¾aludy, listy (zelen) a srdce.
Avšak zatímco tarotové karty mají komplexnìjší obsah, hrací karty jsou jednodušší a ve své výpovìdi pøímìjší a jednodušší.
Pøi sledování stop hracích karet do minulosti zjiš»ujeme, ¾e všechny se ztrácejí ve 13. století. V roku 1240 se sice na církevním snìmu ve Worcesteru uvádí jakási Hra pro krále a královnu, ale není zcela jasné, zda jde o hru karetní. A¾ rùzné doklady ze 14. století, z nich¾ vychází najevo, ¾e „…karetní hry se zakazují…“, jsou prvními záchytnými body.
O dobì poèátku karetních her na našem kontinentu by mohl svìdèit první dolo¾ený písemný zákaz pou¾ívání „Modlitební knihy ïábla“ z roku 1367 z Bernu - takto toti¾ církev nazývala hrací karty té doby.
Pátrání po dobì „importu“ hracích karet do Evropy nás pøivádí i do Èech, a to díky jedné vìdecké práci o poèátcích obchodování v Èeských zemích. V ní nacházíme zmínku o tom, ¾e u¾ v roce 1340 èeští šlechtici hráli karetní hry a ¾e císaø Karel IV. tuto hru zakazoval. Jeho zákaz se však zøejmì netýkal samotných karet – ty se vyrábìly dál, jak o tom svìdèí dobová zmínka o Jonathanu Krayzelovi z Norimberka, který v té dobì u¾ pùsobil v Praze a proslul svými ruènì malovanými kartami.
ÏÁBLOVY OBRÁZKY
Karetní hry si okam¾itì po svém úspìšném „ta¾ení“ na evropský kontinent koncem 13. a zaèátkem 14. století podmanily nejednoho vladaøe a staly se velkou módou v ka¾dé „nóbl“ spoleènosti. Pou¾ívaly se pro zábavu na spoleèenské hry i na pøedvídání budoucnosti.
Velice brzo se zjistilo, ¾e mohou být rovnì¾ nástrojem na provozování hazardních her - velkou výhodou hracích karet toti¾ bylo, ¾e jeden a tentý¾ balíèek karet umo¾òoval hraní vícero rùzných her. A tak rychlé rozšíøení hracích karet mìlo za následek, ¾e hráèi vkládali do her stále vìtší sumy, tak¾e se v hazardních hrách daly vyhrát celé balíky penìz. Ovšem mnozí ménì š»astní hazardní hráèi vlo¾ené peníze také snadno prohrávali a èasem jejich hráèské dluhy rostly. Vášniví hráèi se nezalekli ani zástavy svých majetkù, nìkteøí z nich pøicházeli dokonce o veškeré své celo¾ivotní jmìní, a pak, v zoufalství, „èestnì a d¾entlmensky“ páchali sebevra¾dy. V tom lepším pøípadì z domovského místa emigrovali, kdy¾ se stydìli, ¾e nebyli schopni své hráèské dluhy splácet. 
Dokonce i islámská kultura holdovala hazardu, o èem¾ svìdèí záznamy u¾ z roku 1400, kdy sám dìdic tureckého trùnu vyhrál v kartách poøádnou sumu penìz.
Svìtská vrchnost na tuto situaci reagovala vymezováním pravidel karetních her nebo se je sna¾ila zakazovat, avšak tyto zákazy a postihy za porušení zákazù byly mírné /mnohem mírnìjší ne¾ napøíklad u zákazù her v kostky/.
Královský dekret z roku 1369, podepsaný francouzským králem Karlem V., svìdèí o tom, ¾e z výše uvedeného dùvodu karetní hry byly zakázány u¾ nedlouho po jejich pøíchodu na starý kontinent. Jeho pøíklad následovaly další státy, které se rovnì¾ sna¾ily zavést zákony zakazující hraní karet mezi pøíslušníky ni¾ších vrstev.
Pro církevní vrchnost byly hrací karty nìco neslýchaného a nanejvýš pochybného a církev karty oznaèovala jako „ïáblovy obrázky“. V druhé polovinì 14. století byla vydána u¾ výše zmínìná „Modlitební kniha ïábla“ a do potlaèování her pak vstupují i fanatiètí mniši – jedním z nejznámìjších byl napøíklad Girolamo Savonarolla. Ti zaèínají pronásledovat nejen hráèe, nýbr¾ i výrobce karet, ba i samotný „zavr¾eníhodný krám“. A tak se ve støedovìku nezøídka stávalo, ¾e byly upalovány nejen èarodìjnice, ale i karty samotné.
Pozdìji se zákaz karetních her úøednì sjednotil a jejich provozování bylo povoleno výluènì v kasínech, na které stát dohlí¾el. Z toho vytì¾ila státní pokladna, proto¾e se pak zavedly danì z karetních her.
Není bez zajímavosti, ¾e v roce 1900 vydali v Nìmecku zákon, ¾e dluhy z karetných her jsou èestné dluhy a nemohou být ¾alovatelné.
Pokraèování pøíštì: Karty a bible
Mgr. Eva Klimešová
Další èlánky autorky:
