Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Lapena v ¾elezech


Krkonošská pøíroda je opravdu krásná, ostatnì jako ka¾dá neporušená, voòavá jarem. Pracovala jsem tehdy jako kulturní referentka na zotavovnì ROH ve Vysokém na Jizerou a mezi jednotlivými turnusy jsem my, zamìstnanci, mìli sice na starosti dùkladný úklid a pøípravu pohody pro další rekreanty, ale pak nejménì pùl dne osobního volna. Vyšla jsem si na procházku do lesy, sluníèko høálo, les vonìl a bylo skoro hmatatelné ticho a odpolední pohody. Vtom jsem zaslechla neuvìøitelný zvuk. Co to pro pána mù¾e být? Rozjí¾dí se traktor, nebo letí letadlo? Také ne, tak co? Vydala jsem se mimo cestu za zvukem a zùstala v údivu stát.


Na malé palouèku byl rybníèek, doslova ucpaný ¾ábami v pilném milostném zápolení o vznik nových ¾ivotù a hladina u¾ u¾ se plnila nesèíslným mno¾stvím drobounkých prùhledných kulièek budoucích ¾abièek. Stála jsem tam hodnì dlouho a nemohla se toho pohledu nasytit. A tím se v podstatì mìstský èlovìk jen tak nesetká. A abych opravdu vidìla, zaèala jsem ten rybníèek obcházet po okraji v badatelském nadšení.


Vtom klap! a kolem levé nohy se mi sevøela velká ¾eleza. Sklapla past a rozevøít to nešlo i kdy¾ jsem a¾ zuby zatínala úsilím. Povedlo se mi ale vyviklat - no nevím, snad tøiceticentimetrový kùl, na kterém byla ta zubatá pøíšernost zatknutá do zemì. Jistý zpùsob svobody pohybu to byl, ale zkuste si pøedstavit chodit s nìèím takovým. Kulhat, poskakovat, potácet se? Vrávorat? Vyèerpané ve stavu takøka beznadìje se mi povedlo doštrachat se do zotavovny k našemu údr¾báøi, který naštìstí byl doma a umìl mne pomocí nìjaké páky z toho zajetí vysvobodit.


®eleza jsem si nahoøe v pokoji pak schovala, ¾e si je nechám na památku. Ale kdepak! Sám pan správce na mne zaèal tvrdì tlaèit, abych je vrátila tomu, kdo je tam v lese nastra¾il. Nesmìlo se to a tak jsem se ani nedozvìdìla, kdo ten pachatel byl - ale to víte, já jsme v mìsteèku byla cizák a pak správce domácí - soused. A soused v "Kérkonoších", to je nìco skoro posvátného. Tehdy pøed asi padesáti lety aspoò to tak platilo.


V té zotavovnì byl navíc pan správce pravdu pán nad našimi ¾ivoty. Dokonce kontroloval zamìstnancùm poštu. No, tak to ve mnì vzbudilo - jak jinak pøi mé nátuøe - vzpouru a spunktovala jsem pár vzbùjníkù, kteøí mi dali plnou moc vyzvedávat na poštì jejich korespondenci a rovnou ji pøedávat jim "do vlastních rukou". U pana správce jsem si tím moc vlídnosti nevyslou¾ila, ale tøeba kuchaø a jeho ¾ena byli mými ctiteli, co¾ se pak osvìdèilo, kdy¾ jsem si na zotavovnu pøivezla po delší nemoci mladší dcerku a nemìla jsem valnou mo¾nosti ji pøi práci hlídat. Evka tehdy ochotnì "bydlela" v kuchyni a její nejmilejší místo bylo pod špalkem vedle kamen - tam si hrála a hlavnì jedla. Kuchaø z legrace øíkal - co spadne je pejskovo - a tak dceruška jen vzkvétala.


A proto¾e jsem byli, právì díky našemu panu správci, taková tichá poboèka pra¾ských "nejvyšších" na ROH - byli jsme dvorními dodavateli domácích dobrot, nakládalo se tu pro soudruhy nejvyšší i pravé domácí zelí - tak právì na tuhle zotavovnu posílali nejvzácnìjší hosty. A tak sem pøijel i tehdejší nìmecký èinitel odborù soudruh Vesper s man¾elkou.
Osobnì to byl velmi pøíjemný pán a na mne pøišla povinnost se jich v¾dy pøi obìdì zeptat, co si na druhý den budou pøát z nabídka jídelníèku. Zprvu jsem si názvy jídel poctivì pøipravila ze slovníku, ale pak jsem zpychla, ¾e se pøece domluvím i tak, slovník jsem jen tak nedbale zastrèila do kapsy a šla k jejich stolu. Najednou jsem zjistila, ¾e si ani za nic nevzpomenu, jak se øeknou "ledviny". Byli to zdvoøilí lidé, pøerušili hodování a já jsem znervóznìla, ¾e jim obìd vychládne ne¾ si vzpomenu a pokoušela jsem se to nìjak opsat - a povedla se mi nazapomenutelná vìta - volen sie das esen mit vém man šajsn macht? - psáno foneticky a pøelo¾eno asi tak - pokud nejste nìmèiny mocni - chcete jíst to, èím se sere? Pardon! omlouvám se za to slovo, ale jen pøekládám. Slušná paní Vesperová vytøeštila pohoršenì oèi, on, se smyslem pro humor vyprskl smíchy! Zaèala jsem horeènì listovat slovníkem. Nadosmrti nezapomenu - Nieren! Vykøikla jsem to hlasitì a prchala z jídelny. Pan Vesper si pak celou dobu pobytu ze mnì dìlal legraci dotazem, copak ¾e dìlají ledviny? A proto¾e to bylo právì v období, kdy jsem tam mìla Evku, mile mne pøekvapili tím, ¾e si ji rádi pùjèovali na procházku a chovali se k ní jako k milé vnuèce.


Naïa Vencovská

Další èlánky autorky