Na srpen 1968 se zapomenout prostì nedá...
Tak se nám to tragické výroèí zase blí¾í. Loni jsem si dovolil uveøejnit své osobní zá¾itky tak, jak jsem si je poznamenal veèer toho neš»astného 21. srpna 1968. A øeknu vám, ¾e kdy¾ jsem si je pøed nìkolika dny zase pøeèetl….. prostì na srpen 1968 se zapomenout nedá…
A pøiznávám se, stále ještì nemám Rusy rád. Slovy pana Svìráka z filmu Kolja…. vadí mi jejich rozpínavost. A také tøeba neomalenost a buranství, kdy¾ tøeba v Al¾bìtinkách povykují, lezou do sauny v plavkách a ze sauny neosprchovaní do chladícího bazénku, vadí mi jak si parcelují naše mìsto (Karlovy Vary) …. nemám ty Rusy prostì rád. Vím, není to pocit s kterým by se èlovìk mohl chlubit, ale nemohu si pomoci. A ten ošklivý den v srpnu pøed 41 lety, mám v tomto mìsíci stále ještì pøed oèima.
Støeda 21. srpna 1968 v 02:45 hodin...
Tìsnì nad ránem neznámý a silný rachot a dunìní. Hømot nepøestává. Øev vrtulníkù pøelétávajících nízko nad mìstem. Dunivý hukot dopravních letadel nad lesem smìrem na Olšová Vrata. Na ulici Západní u Dolního nádra¾í šòùry svìtel. Dívám se z okna paneláku a rozpoznávám tanky, tanky, obrnìné transportéry, nákladní auta. Kolona za kolonou.
Vybíhám z bytu poloobleèený, otupìlý, nechápající s dosud
nepoznaným strachem. U silnice je u¾ hlouèek stejnì vypadajících lidí. Jeden z tankù zastavuje. Ptám se s ostatními, co jsou zaè. Odpovìï dùstojníka ve vì¾i tanku je strohá: „Nìznájem, prikaz, kontrarevolucija“. U¾ asi chápeme a jsme ohromeni. Nechce se mi to vìøit a strach opìt útoèí. Mám sevøený ¾aludek. Další lidé vybíhají z domovù, také poloobleèení, rozespalí, bledí, tiší a udivení. Vracím se do bytu a nevím, co mám dìlat dál. Rozhlas ještì mlèí.
Je 04:30 hodin a ze zapnutého rozhlasu po drátì se ozývá nìco jako: „Vèera od 23:00 hodin byla naše republika zapoèata obsazována vojsky SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Obrana našich hranic je nemo¾ná. ®ádáme obyvatele, aby vojskùm nebyl kladen odpor.“
Vybíhám znovu ven. Beru si svojí Flexaretu. Lidí je na ulicích stále víc a víc. U¾ pomalu chápou, ¾e je to pravda, ¾e to není zlý sen. Karlovy Vary jsou pøecpané tanky, transportéry a auty. Na vozovkách i chodnících le¾í rozjeté a zdeformované popelnice, lavièky, konstrukce stánkù, vyrvané obrubníky, vytrhaný asfalt. Všude øev motorù, štiplavý dým. Zmatek, chaos.
Na nákladních automobilech bledí, vytøeštìní, špinaví a zapáchající vojáci. Uniformy upnuté ke krku, všichni mají jakoby o nìkolik èísel vìtší pøilby. Rusové !
Lidé se staví proti nim, proti tankùm a obrnìným transportérùm.. Kolony se zastavují, nemohou dále. Lidé mluví jeden pøes druhého, køièí, nadávají slovy i posunky, plivají na vojáky i techniku. Píší na tanky i transportéry køídou slova jako: Vrazi ! Okupanti ! Job tvoju ma» ! Iditì damoj ! Bre¾nìv – Hitler
Vojáci nechápou. Tváøe debilù. A zase mi hlavou bì¾í otázky…Tihle vojáci, to jsou pøedstavitelé národa, který nám celou dobu mìl být vzorem ? Dùstojníci se sna¾í vysvìtlovat. Je to øeè blbcù a fanatikù. Dùstojník s kterým mluvím je lékaø, ale hovoøí jazykem bolševického komisaøe èi politruka z padesátých let Nad zastavenou kolonou nízko pøelétávají bojové vrtulníky. Letecké kanony namíøené kolmo dolù do ulic. Lidé ještì nechápou jaké nebezpeèí jim hrozí. Nemohou. Nechtìjí. Vidím skupinku, která v Jaltské ulici zastavila transportér, strhla náhradní kanistry s benzinem, polila srolované plachty na zádi a zapálila je. 
Ještì nestøílejí. Ještì ne. Vojáci seskakují, èást se staví do polokruhu, odjiš»uje samopaly a míøí do davu. Druhá èást vojákù hasí oheò kabáty.
Pøed hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Spíše hromada z toho, co bylo po ruce. Lavièky, popelnice, nìjaké desky. Tank hravì projí¾dí. Kusy plechù a tøísky z lavièek létají vzduchem. Tank se otáèí na místì, hlaveò kanonu se stáèí dolù. Vojáci se rozlézají po mìstì jako mravenci z rozkopnutého mraveništì. Výzbroj, jakoby oèekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová dìla, tarasnice.
Mnoho lidí pláèe. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtù, ale slzy samy stékají po tváøích. Je to ze vzteku a z nemohoucnosti nìco udìlat, nìjak tomu šílenému divadlu zabránit. Dìlám jeden snímek za druhým. V Jaltské ulici pøed pojiš»ovnou si vybírám v zrcadlovce tváø vojína se samopalem. Stisknu spouš», ale voják to zpozoroval, prodere se davem, vrazí mi hlaveò Kalašnikova do bøicha a z jeho tváøe mongolského nájezdníka neèiší nic dobrého. „Tys fašist“… drtí mezi zlatými
zuby.
Dveøe do pojiš»ovny se otvírají, já vklouznu dovnitø a dav lidí mne vzápìtí oddìluje od té tváøe „vojína osvoboditele“. Tøesu se strachy a èekám, a¾ se vše posune dál.
Ve mìstì mizí vše, co pøipomíná SSSR. I pomník sovìtského vojína u pošty. Je svalen, rozbit. Vidím jak jeho hlavu hází skupinka lidí do øeky Teplé.
Smysl to nemá, ale co v tuto chvíli má smysl?
Petr Norbert
Další èlánky autora: Jak jsme ¾ili jako novomon¾elé