Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Lepší almara tlačit...

Jednoho mého strýce „z druhého kolena“ před mnoha lety zavála vojenská služba na jižní Slovensko. Tam poznal krásnou Terezku. Terezka byla ohnivá Maďarka, a proto i její jméno dostalo maďarskou podobu. Pro své blízké byla Terčika, pro známé pak Terči. Strýc se s Terčikou oženil a přivezl si ji domů na Moravu.

Nutno říci, že teta Terči (tak jsme ji jmenovaly my děti z příbuzenstva) se česky nikdy pořádně nenaučila, a tak její silně emotivně zabarvené výrazy,neboť emocemi teta při svém jižním temperamentu nikdy nešetřila, se staly rodinnými skvosty vyvolávajícími veselí ještě po mnoha letech. Časem v rodině přibyly dvě děti-starší syn Ondřej, jehož teta cituplně nazývala Onoška (a my děti pochopitelně Ponožka), a mladší holčička Libuška. Té teta ponechala jméno v nezměněné podobě. Obě své děti teta horoucně milovala a s maličkou Libuškou na sobě přímo lpěly, což nám teta sdělovala slovy: „Když ona, Libuška sladká, na mně tak lepí!“

Roky ubíhaly, Libuška byla stále sladká, ale už nebyla takový drobeček jako v dětství. Po mamince zdědila půvabné rysy tváře, ale také kyprou postavu. Ne, nebyla mimořádně „prostorově výrazná“, ale kvůli svým ženským tvarům se dost trápila, protože jí bylo sladkých sedmnáct, líbili se jí chlapci, ale co čert nechtěl – ve světě právě jako módní ikona frčela Twiggy. A do té měla Libuška hodně daleko.

Právě v této době začala Libuška chodit do tanečních. Poněvadž ve škole, na níž Libuška studovala, bylo chlapců poskrovnu, chodili do tanečních „brigádníci“- studenti lékařské fakulty. A jednomu z oněch mediků padla Libuška do oka – a to tak důkladně, že si ji „okupoval“ jenom pro sebe. Na tom by nebylo nic špatného, jenže ani o Vojtovi (tak se Libuščin tanečník jmenoval) se nedalo říct, že je to hoch jak jedle. Spíš ho bylo možno přirovnat k dubu-nejméně stoletému! Vysoký málem dva metry, ramena, za něž by se nemusel stydět ani hráč ragby, váhově žádný „docent“… prostě správný medvěd, avšak s beránčí povahou. Nu a Libuška, jako správná sedmnáctka, víc koukala po těch jedlích… Vojta však projevoval velkou vynalézavost, jak eventuální soky zneškodňovat, a tak Libuška, která i přes svou kyprou postavičku byla ve srovnání s Vojtou spíš filigránskou ozdůbkou, se vracívala z tanečních stále zachmuřenější. To ovšem neuniklo bdělému mateřskému oku tety Terči a zahájila výslech. „Libuška sladká, proč vracíš z tanečních tak zamračená?“začala sondovat, když se blížila první „prodloužená“ , na niž se jako správná garde chystala. V tu chvíli explodoval v Libušce všechen nashromážděný žal a ona začala mamince líčit, jaké má v tanečních problémy s neodbytným nadměrným tanečníkem. „Vždyť já si připadám, jako kdybych tlačila almaru!“skončila své líčení zoufalým výkřikem a do očí jí vhrkly slzy. Teta svou nešťastnou dcerku uklidnila, ale svůj ortel se rozhodla vynést, až „almaru“ uvidí na vlastní oči.

Přišel den, kdy se prodloužená konala. Teta, jako správná sudička, zaujala výhodnou pozici blízko parketu, aby jí nic neuteklo.Hlavní pozornost během večera věnovala pochopitelně Libušce. Se zadostiučiněním si všímala, že ačkoli několik dívek vždy zůstává „na ocet“ (neboť mnozí tanečníci právě v okamžiku, kdy hudba začala hrát, byli přepadeni nepřekonatelným nutkáním a vybíhali na chodbu, aby nalézali útočiště za dveřmi označenými panáčkem), její Libuška na hrudi nepřehlédnutelného tanečníka pluje parketem každý kousek. A protože se o přestávce navíc Vojta tetě Terči přišel představit, měla teta Terči už jasno.
A tak když se po návratu domů Libuška obrátila na svou maminku s otázkou, co tomu všemu říká, zazněla z tetiných úst památná věta: „Lepší almara tlačit než nic!“

Nevím, jestli bylo příčinou toto tetino rozhodnutí, nebo něco úplně jiného, ale faktem zůstává, že Vojta v dalších letech neprovázel Libušku jen na parketu, ale všude, kam se vrtla, a že Libuška přestala protestovat. No a jakmile Vojta odpromoval a odkroutil si povinný rok vojny, doprovodil svou sladkou Libušku i k oltáři. A věřte, bylo to velmi šťastné manželství.
Dnes už mezi námi teta Terči není. Bohužel ji hodně předčasně před několika lety následoval i Vojta… Ale Libuška je pořád sladká-třebaže dnes již babička.

Míla Nová