Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…
Tai a tvoření slov
Po vánočních prázdninách Tai přichází s tím, že budou psát pololetní prověrku a že by si potřeboval procvičit tvoření slov. Vytáhne z batohu učebnici a ukazuje mi příslušná cvičení.Už při letmém pohledu začínám tušit, že se dnes rozhodně nudit nebudeme …
V prvním cvičení má Tai odvozovat podstatná jména od sloves. Nejprve tvoří názvy osob podle činnosti a to mu jde dobře. „Učit-učitel, řídit-řidič, nosit-nosič…“ sype ze sebe bez zaváhání, ale najednou se zarazí: „No jó…ale když někdo nosí čeba vyznamenání, tak to né nosič!“ „Máš pravdu!“ souhlasím. „A co je tedy, když ne nosič?“ptám se. Tai vraští čelo, z vlasů úspěšně vyrábí vrabčí hnízdo, avšak nic ho nenapadá. „Tai, dávej pozor! Kdo řídí auto, je řidič. A ten kdo řídí školu?“snažím se ho „nasměrovat“. „Jóóó, vííím!“vyletí Tai nadšeně. „To ředitel!“ „No vidíš, jak rychle jsi na to přišel!“ pochválím ho. „A jak tedy říkáme tomu, kdo nosí vyznamenání?“ „Nooo…myslím …nositel?“podívá se na mne tázavě. „Ano, nositel,“ potvrdím. Tai zakroutí pochybovačně hlavou, zapisuje správný tvar, ale brble si pod nos: „Hm…divný slovo…“ Pak mu však v očích bleskne známá jiskřička: „Ale já znám ředitel, co taky řidič!“
Dál má Tai tvořit od sloves názvy nástrojů. To se mu daří až do chvíle, kdy narazíme na sloveso „rýt“. Tai z neznámých důvodů napíše „rič“. „Tai, podívej se pořádně, co jsi napsal!“ upozorňuji ho. Zadívá se na napsané slovo a pak i změní na í. „A teď už je to v pořádku?“upozorňuji ho nepřímo na chybu. „Ahááá, chýba!“ konstatuje a z „ríče“ udělá… „říč“! Bůhvíproč považoval rýč za „cízí slovo“…
Ovšem ještě lepší tvary se Taiovi daří, když od sloves odvozuje přídavná jména. „Jaký je člověk, který zápasí?“ptám se ho. „Zapasený!“ vyrazí střelhbitě, ale hned se začne řehtat: „Nééé! Zapasený ne člověk, ale kráva!“ Smějeme se oba, pak „zapasenou krávu“ změníme na „napasenou“, člověka na „zápasícího“ a pokračujeme.
Další sloveso je „přikrýt“. Tai mi správně odpoví na otázku, jaký je jeho bráška Nam, když má na sobě pokrývku, ale pak se odmlčí a je vidět, že zase řeší nějaký problém. „Ale, paní profesorko,“ obrací se ke mně, „to říká i o člověk, který moc nemluví o sobě, že to přikrytý člověk, ne?“ „Ne, Tai, takový člověk není přikrytý, ale uzavřený,“ uvádím jeho teorii na pravou míru. „Tak to Nam jenom přikrytý, ne uzavřený!“ prohlásí Tai rozhodně. „On všecko vykecá.“
Nu což!Malý Nam všechno „vykecá“, ale jeho straší bratr má do uzavřenosti také pěkně daleko…
Míla Nová
Další články autorky: