Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a tvoøení slov
Po vánoèních prázdninách Tai pøichází s tím, ¾e budou psát pololetní provìrku a ¾e by si potøeboval procvièit tvoøení slov. Vytáhne z batohu uèebnici a ukazuje mi pøíslušná cvièení.U¾ pøi letmém pohledu zaèínám tušit, ¾e se dnes rozhodnì nudit nebudeme …
V prvním cvièení má Tai odvozovat podstatná jména od sloves. Nejprve tvoøí názvy osob podle èinnosti a to mu jde dobøe. „Uèit-uèitel, øídit-øidiè, nosit-nosiè…“ sype ze sebe bez zaváhání, ale najednou se zarazí: „No jó…ale kdy¾ nìkdo nosí èeba vyznamenání, tak to né nosiè!“ „Máš pravdu!“ souhlasím. „A co je tedy, kdy¾ ne nosiè?“ptám se. Tai vraští èelo, z vlasù úspìšnì vyrábí vrabèí hnízdo, avšak nic ho nenapadá. „Tai, dávej pozor! Kdo øídí auto, je øidiè. A ten kdo øídí školu?“sna¾ím se ho „nasmìrovat“. „Jóóó, vííím!“vyletí Tai nadšenì. „To øeditel!“ „No vidíš, jak rychle jsi na to pøišel!“ pochválím ho. „A jak tedy øíkáme tomu, kdo nosí vyznamenání?“ „Nooo…myslím …nositel?“podívá se na mne tázavì. „Ano, nositel,“ potvrdím. Tai zakroutí pochybovaènì hlavou, zapisuje správný tvar, ale brble si pod nos: „Hm…divný slovo…“ Pak mu však v oèích bleskne známá jiskøièka: „Ale já znám øeditel, co taky øidiè!“
Dál má Tai tvoøit od sloves názvy nástrojù. To se mu daøí a¾ do chvíle, kdy narazíme na sloveso „rýt“. Tai z neznámých dùvodù napíše „riè“. „Tai, podívej se poøádnì, co jsi napsal!“ upozoròuji ho. Zadívá se na napsané slovo a pak i zmìní na í. „A teï u¾ je to v poøádku?“upozoròuji ho nepøímo na chybu. „Ahááá, chýba!“ konstatuje a z „ríèe“ udìlá… „øíè“! Bùhvíproè pova¾oval rýè za „cízí slovo“…
Ovšem ještì lepší tvary se Taiovi daøí, kdy¾ od sloves odvozuje pøídavná jména. „Jaký je èlovìk, který zápasí?“ptám se ho. „Zapasený!“ vyrazí støelhbitì, ale hned se zaène øehtat: „Nééé! Zapasený ne èlovìk, ale kráva!“ Smìjeme se oba, pak „zapasenou krávu“ zmìníme na „napasenou“, èlovìka na „zápasícího“ a pokraèujeme.
Další sloveso je „pøikrýt“. Tai mi správnì odpoví na otázku, jaký je jeho bráška Nam, kdy¾ má na sobì pokrývku, ale pak se odmlèí a je vidìt, ¾e zase øeší nìjaký problém. „Ale, paní profesorko,“ obrací se ke mnì, „to øíká i o èlovìk, který moc nemluví o sobì, ¾e to pøikrytý èlovìk, ne?“ „Ne, Tai, takový èlovìk není pøikrytý, ale uzavøený,“ uvádím jeho teorii na pravou míru. „Tak to Nam jenom pøikrytý, ne uzavøený!“ prohlásí Tai rozhodnì. „On všecko vykecá.“
Nu co¾!Malý Nam všechno „vykecá“, ale jeho straší bratr má do uzavøenosti také pìknì daleko…
Míla Nová
Další èlánky autorky: