Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Rajčata
Kdyby se mne někdo zeptal - ať teď, anebo před desítkami let - bez čeho bych se neobešla, tak bez váhání odpovím - rajčata. Nepamatuji dobu, kdy bych je neměla, anebo v době nouze o kde co - se po nich nepídila s urputností hodné záchrany života.
Když jsem tak v těch povídkách o Anně Z. mluvila o hubnutí - jeden osobní osvědčený a příjemný recept mám. Ale nemusí být vhod každému, o to se nehádám. Byla jsem druhý rok po posledním čtvrtém dítěti kousek nad čtyřicítkou a ta kdysi hbitá a štíhlá postava se ne a ne vrátit do svých parametrů. S kámoškou nejmilejší jsme vymýšlely, jak na to a nakonec jsem zvolila rajská jablíčka. Marie mne oměřila švadlenským centimetrem - kdepak tehdy utrácet za osobní váhu - míry se zapsaly do notýsku, já si udělala svou první várku diety velikánskou mísu na těsto plnou rajčatového salátu, jen tak s cibulkou, s troškou soli na chuť a lžičkou oleje. Od rodinného přídělu si oddělila dva rohlíky a to bylo na celý den všechno. Kdykoliv se mi zazdálo, že bych něco zobla - žádný problém, mísa stála na lednici. Po týdnu jsme to s Marií oměřily - a vida, centimetr si dal říct a zabral skoro dva centíky v těch nejdůležitějších místech. No a jak byla Marie hodná a přesvědčená, že i odměna posiluje, za chvíli se na schodech z přízemka ozvalo jásavé volání - honem otevři - nesla na vidličce kousíček křupavé kůrčičky z vepřového, co právě pekla - to tak sotva dva čtvereční centimetry, ale ta lahoda, co se rozplynula na jazyku!
Pravda je, že tehdy jsem byla ještě zdravím kypící přesčtyřicítka, že mám kolena mi ani nenapadlo (kdepak teď!) a nadto kolem mne kmitaly dvě mrňavé děti, se kterých jsem nesměla spustit oko, natož ruku! A samozřejmě stále každý mířil na jinou stranu. To se pak hubne, panečku!
Protože rajčata odjakživa miluju - nepřipadalo mi to ani jako týrání, tím zobkáním "na hlad" jsem vlastně ani opravdu vlčí hlad neměla - trvalo to asi tak nějaký týden, kdy jsem v pohodě vytáhla odložené kalhoty a svetříky a vydrželo mi to poctivých ... no hodně dlouho.
Ona ta rajčátka mne provázejí celým životem. V mámině rodné zemi jsou samozřejmou součástí jídel a tak i tady brzo objevila, že v Olomouci za sokolovnou je veliký prostor, kde v sobotu rozloží své zboží Bulhaři, kteří za Olomoucí mívali své obrovské pozemky s zeleninou, dnes bychom řekli "bio" a taky se podobné trhy zaplať Pán Bůh už i objevují. Tehdy to ale byla samozřejmost. Ráno jsme s mámou vzaly své košíky - ona měla opravdu důkladný, byla bych se do něj jako malá i vešla, já jsem měla takový - no tak ta vzpomínka už je opravdu daleko - ale tak do třiceti centimetrů měl.
Od nás z Nové Ulice stačilo zatočit za malou staničkou místní železnice do Prostějova a už jsme byly v krásném olomouckém parku, ten stačilo šikmo přejít a byla tu sokolovna a něco úžasného. Stánek nebo je deka na zemi vedle deky a to všechno se pestřilo zeleninou vídanou i nevídanou, vše čisťounké, jakoby každý kousek doma vymydlili a kartáčkem vydrbali - jen oči přecházely. A nad tím vousatí a vlasatí halamové s širokými rameny a stejně širokým úsměvem, který lákal stejně, jako to zboží a stejně svítil bílými zuby. A k tomu halasu klidnější ženušky v něčem pestrém a stejně okaté a zubící se.
Máma vybírala, smlouvala krapet, ale nemusela moc, ceny byly dobré a tak jsme po hodince, trochu sehnuté pod tím nákladem, zamířily zase do parku a domů. Já jsem si jako trofej nesla v košíku ještě jednu vzácnost. Pravý bulharský žlutý meloun. Stačilo rozkrojit, vydlábnout ze středu zrnka a máma obětovala mletý cukr, zarovnala tu půlku do rovna a dala do špajzu na kamennou zem chladit. Ona s otcem měli jednu tu půlku každý na půl, já jsem dostala mimořádný příděl - celou tu druhou půlku!!! Ani jsem nemohla ten den dojíst oběd, jen abych už se mohla uklidit s tím bohatstvím do koutku a nechávat do nekonečna rozplývat na jazyku tu nejbáječnější slast mého dětství.
Naďa Vencovská