Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai, nemoci a ještěr

Letošní jaro bylo pro Taie ve znamení neustálé rýmy, kašle a s tím spojené malátnosti. Nebylo se také čemu divit. Taiova nesmlouvavá maminka Taiovi žádné dlouhé stonání nepovoluje a nejdéle po čtyřiadvacetihodinovém „ léčení“ ho žene do školy.

Tai to líčí následovně: „Ona maminka přijde, strčí teploměr, vytáhne, vidí 39°C, řekne : „ To dobrý! Pápá do školy!“ a hotovo.“
Snažila jsem se jeho mamince vysvětlit, že má Taie nechat doma pár dnů, aby se pořádně doléčil, ale stejně bych mohla mluvit do dubu. Maminka se usměje, prohlásí: „Taikó musí učit, on by hodně zameškal,“ a máme vymalováno.

Asi před čtrnácti dny se Tai cítil do té míry špatně, že měl pesimistickou náladu a zdravotní stav nejen svůj, ale celé rodiny viděl veskrze černě. Když se na úvod hodiny pořádně „vysmrknul“, prohlásil chmurně: „Mám asi nějaká nemoc. Mně špatně dýchá!“
„Máš jen ucpaný nos, Tai,“ vyvádím ho z chmur.
„No nevím! Tatínek říkal, že každý Vietnamec, který žije v Česko, má dvacet nemocí.“
„Ale to snad ne!“ snažím se oponovat.
Ale Tai se rozhodl mě přesvědčit: „ To jooo, to pravda! Tatínek má nemoci, maminka taky…no, já už taky.“
„Takže ve vaší rodině je zdravý jenom Nam?“ ptám se. „No to teda ne!“uzemní mne Tai. „On taky nemocný.“
„A copak mu schází? Vždyť vypadá úplně zdravě,“ pokouším Taie.
„Schází? Nic neschází,“ protestuje Tai, „on něco navíc!“
„A co má navíc?“ divím se.
„No co! Přece kila! On tluuuustý!“
„Ale Tai, už jsem ti jednou říkala, že Nam vůbec není tlustý, že je normálně dobře živený kluk…A vůbec! Jak jsi přišel na to, že tloušťka je nemoc?“ snažím se uvést Taiovu diagnózu na pravou míru.
„ V televize říkali,že obezita nemoc,“ zakončí tuto rozpravu a konečně otevře sešit a učebnici.

Ani minulou hodinu nebyl Tai v kondici. Dost kašlal a byl roztěkaný, a tak když jsme napsali diktát a vysvětlujeme si různé pojmy, dozvídám se neskutečné věci - tentokrát ze zeměpisu, který jindy Taiovi nedělá nejmenší potíže. Začalo to větou, v níž figurovala Lysá hora. Tai nejprve filozofuje nad přídomkem „Lysá“.
„A co znamená lysá?“zarazí se, když název bezchybně napíše.
„To znamená bez porostu – bez stromů, nebo hlava bez vlasů…,“ snažím se význam slova přiblížit co nejvýstižněji.
„Ahááá! Už rozumím!“ zajásá Tai.
„To prostě plešatá hora.“
Nakonec a proč ne? „A, Tai, kde Lysá hora leží, ve kterém pohoří?“ snažím se o „mezipředmětové vztahy“.
„Nooo…,“ škrabe se Tai za uchem, „já věděl…asi v Jizerské hory.“
Vzedme se ve mně vlna moravského patriotismu: „Tai, pamatuj si, že Lysá hora je nejvyšší hora Beskyd. A to jsou moravské hory!...A co se týká Jizerských hor, tam je nejvyšší hora…“ „Jooo….víííím!“ přeruší mě Tai. „ Ona jmenuje jako ten,“ hledá vhodný výraz, „no ten…co má ty zoubky!“ A aby byl jeho výklad ještě přesnější, kreslí ty zoubky do vzduchu oběma rukama. Nejprve nechápu, kde se vzaly v Jizerských horách nějaké „zoubky“, ale pak mi to dojde. Dusím v sobě smích a povídám: „Tai, to s těmi zoubky je ještěr, ale hora v Jizerských horách je Ještěd!“
Tai se na mne rozpačitě podívá, pak vyprskne smíchy a ujišťuje mne: „Vždyť to skoro stejný!“
Jistě! Vždyť je to jen jedno písmenko!

Míla Nová

Další články autorky: