Motýlí rekordmani – nejvìtší a nejmenší motýli (2)
Krása motýlích køídel - tak se jmenovala výstava v Národním muzeu, která probíhala od srpna 2011 a¾ skoro do poloviny letošního února. Kdy¾ jsme ji se synem za mrazivých lednových dní shlédli, uchvátila nás natolik, ¾e jsme se rozhodli ji alespoò èásteènì pøenést na stránky Seniortipu ve formì seriálu èlánkù. Národní muzeum, zejména autor a komisaø výstavy Mgr. Jan Macek, nám vyšlo vstøíc, poskytlo scénáø výstavy a umo¾nilo u¾ít i nìkteré ukázky z panelù. Text ze scénáøe vybral a upravil Ivo Antušek senior, obrázky dodal a doplnil I. Antušek junior. Ka¾dý pátek máte tedy mo¾nost nahlédnout do ¾ivota motýlù, létajících perel pøírody.
Za nejvìtšího noèního motýla, vzta¾eno k rozpìtí køídel, je pova¾ována tyza velká (Thysania agrippina) z Brazílie. Rozpìtí nìkterých jedincù mù¾e dosáhnout a¾ 33 cm. Za nejvìtšího denního, a zároveò i motýla vùbec, jsou pova¾ovány samice ptakokøídlece Alexandrina (Ornithoptera alexandrae) s tìlem dlouhým a¾ 8 cm, rozpìtím 31 cm a celkovou hmotností a¾ 12 gramù. Za nejhmotnìjšího motýla s rozpìtím køídel a¾ 27 cm, a plochou køídel a¾ 260 cm2, je pova¾ován martináè císaøský (Attacus crameri caesar) z Nové Guineje. (http://www.profimedia.cz/fotografie/tau-cisar-martinac-tau/0041186401/ )
Na titul nejmenšího motýla aspirují zástupci po celém svìtì poèetné èeledì drobníèkovitých (Nepticulidae). Za našeho nejmenšího motýla by mohl být pova¾ován drobníèek š»ovíkový (Enteucha acetosae), u nìho¾ nejmenší jedinci mohou mít rozpìtí køídel jen 3,5 mm.
Svìt barev
Motýli patøí nepochybnì k nejnápadnìji zbarveným skupinám hmyzu. Jejich køídla lze s jistou dávkou nadsázky srovnat s malíøským plátnem, na nìm¾ pøíroda pøedvádí fantastickou paletu barev a ornamentù bez hranic. Podstatu této nádhery nám prozradí a¾ pohled do drobnohledu: jsou jimi drobné, prostým okem neviditelné útvary, šupinky.
Vnitøní a vnìjší struktura šupinek je pomìrnì slo¾itá. Zbarvení podmiòují jednak v nich obsa¾ené pigmenty, jednak fyzikální jevy na povrchových skulpturách mìnící optické vlastnosti dopadajících svìtelných paprskù. Pùvodní funkce šupinek byla termoregulaèní, hlavním úkolem, pøedevším tìlních šupinek, bylo udr¾ovat stabilní tìlní teplotu potøebnou k letu. U vývojovì primitivnìjších motýlù jsou šupinky plné, a mají proto ni¾ší termoregulaèní kapacitu, ve srovnání s dutými šupinkami vyplnìnými vzduchem u vývojovì odvozenìjších èeledí motýlù. Nezanedbatelnou roli hrají šupinky i pøi nadnášení tìla bìhem plachtivého letu.
Podle funkce a struktury se rozlišují tøi základní typy šupinek: pigmentové, strukturální a vonièkové (andokonia).
Strukturální a pigmentové šupinky se vyskytují témìø u všech druhù motýlù. Jejich vzájemnou kombinací a uspoøádáním se tak mù¾e manifestovat na køídlech široká škála barev v oboru viditelného i neviditelného (ultrafialového) svìtelného spektra.
Pigmentové šupinky obsahují rùzné druhy pigmentù (melaniny, pteriny a další chemické pigmenty) rùzného pùvodu, z nich¾ nìkteré pocházejí i z ¾ivných rostlin housenek, pøejaté v nezmìnìné podobì dospìlcem. Základními pigmentovými barvami podmiòujícími zbarvení šupinek jsou èerná, èervená, ¾lutá a bílá. Vzájemné uspoøádání a hustota rùznì zbarvených šupinek a mno¾ství v nich obsa¾ených pigmentù podmiòuje iluzi doplòkových barev, jako je napø. oran¾ová, hnìdá nebo zelená. Jemné rozdíly v hustotì a pigmentaci šupinek vyvolávají další svìtelné efekty, jako texturu nebo stínování, a mohou tak motýlím køídlùm propùjèovat zdánlivý dojem prostorového uspoøádání.
Zcela unikátní pùvod mají pigmenty bìláskù. Jde o tzv. pteriny, deriváty kyseliny moèové, odpadního produktu látkové výmìny, pøecházející z housenek v podobì bílého pigmentu do køídel dospìlce. Tento pigment je zároveò jedovatý a chrání dospìlého motýla pøed útoky predátorù.
Kovové barvy a duhovì opalizující lesky na køídlech motýlù nejsou podmínìny pigmenty, ale rùznými optickými jevy (lomem, rozptylem nebo odrazem svìtelných paprskù) na slo¾itì strukturovaném vnìjším a vnitøním povrchu šupinek, jako napø. azurová modø na køídlech martináè císaøský (Attacus crameri caesar).
Duhový (irizující) lesk lícní strany samcù batolce èerveného (Apatura ilia) vzniká lomem svìtelných paprskù dopadajících na povrch šupinek jen pod urèitým úhlem. Strukturální povahu mají i støíbøité nebo perle»ové lesky perle»ovcù. Jejich úèel dosud není uspokojivì vysvìtlen. Jedno z mo¾ných vysvìtlení je, ¾e chrání motýla sajícího na kvìtu pøed útoky pavoukù. Perle»ový lesk má útoèícího pavouka údajnì oslepit.
Vonièkové šupinky mají v dùsledku své specializované funkce ponìkud odlišný vzhled. Na jejich bázi se toti¾ nachází drobný váèek s feromony, které se po uvolnìní pomocí hustého tøásnitého lemu na horním okraji rozptylují do okolí. Tyto látky mají nejen komunikativní úèel, ale jejich úkolem je správnì naladit a pøipravit pohlavního partnera k páøení. Vonièkové šupinky u samcù, soustøedìné na rùzných èástech køídel do podoby matných pruhù nebo skvrn, vytváøejí tak vonièkové orgány. Proto¾e úèinnost feromonù s vìkem samcù postupnì klesá, mù¾e samice jejich analýzou zjistit nejen vìk, ale i fyziologický stav svého nápadníka.
Motýlí šat a jeho promìny
Rùznobarevné šupinky pokrývající køídla i tìlo motýlù vytváøejí nekoneènì pestrou paletu rozmanitých ornamentù. Na první pohled nepøehledné mno¾ství variací kresebních vzorù a kombinací barev mù¾e pùsobit chaoticky, ale ve skuteènosti skrývá dìdiènì podmínìný a vnìjším prostøedím ovlivòovaný øád. Bìhem svého krátkého ¾ivota musí motýl èelit na jedné stranì stálému ohro¾ení ze strany predátorù, zároveò však musí splnit svùj nejdùle¾itìjší ¾ivotní úkol : nalézt pohlavního partnera, spáøit se s ním, a zajistit pokraèování rodové linie. A právì zde dochází k základnímu rozporu v rozhodnutí mezi hrozbou a nutností. Jedinec nápadný svým vzhledem sice upoutá pohlavního partnera, ale zároveò také predátora, a tím sní¾í své šance na pøe¾ití. Tuto navenek patovou situaci motýli „vyøešili“ dvìmi vzájemnì se doplòujícími strategiemi pøe¾ití, v nich¾ velmi podstatnou roli hraje právì zbarvení a kresba køídel, kombinující prvky jak nápadných, tak i nenápadných barev.
Rozlo¾ení vzorù na tìle a køídlech motýlù není náhodné, ale podléhá urèitým pravidlùm uspoøádání barev. Teplé barvy (èervená a¾ ¾lutozelená), a studené barvy (modrozelená a¾ fialová), jsou zpravidla od sebe oddìleny alespoò prou¾kem nìkteré neutrální barvy (bílé a¾ èerné, hnìdé, neutrální zelení).
Pøesto¾e pøední a zadní køídla jsou samostatnými strukturami, velmi èasto pøedstavují ve svém vzoru nedìlitelnou jednotu a splývají a¾ do nejmenších detailù do dvou polovin jednoho jediného útvaru. Výsledkem je, ¾e kresba pøes nì plynule pøebíhá a dokonale navazuje s výjimkou èástí zakrytých pøesahem køídel.
Šat motýlù – odraz svìtla a barev jejich ¾ivotního prostøedí
U¾ døívìjším badatelùm bylo nápadné, ¾e na urèitých místech tropù létají spoleèenstva motýlù, kteøí jsou velkou mìrou a témìø k nerozeznání sobì podobní, aèkoli nejsou k sobì vùbec pøíbuzní. Badatelé, zabývající se napø. faunou motýlù v jihoamerických deštných lesích, zjistili urèité souvislosti kresby na køídlech motýlù se svìtelnými a barevnými pomìry ¾ivotního prostøedí, které obývají.
Zonální spoleèenstva motýlù amazonského deštného lesa
Pro deštný prales je charakteristická vertikální zonace vegetaèního krytu: nízký porost pøi zemi, oblast støednì vysokých stromù, nad nimi vyšší stromové patro a nakonec vysoko se rozpínající koruny stromových velikánù. Ka¾dou vrstvu obývá urèité spoleèenstvo motýlù s charakteristickým zbarvením. Mnoho temnì zbarvených pøízemních motýlù deštného pralesa má modøe nebo fialovì zesvìtlená místa na køídlech, která jsou ve stínu neviditelná a tmavá jako ostatní partie, pøi prokmitnutí v místech prùniku sluneèních paprskù se naproti tomu náhle objeví, jakoby zasvìtélkovala.
Mìnící se svìtelné podmínky v prùbìhu roku ovlivòují u nìkterých druhù motýlù jejich šat, který jim poskytuje v souladu s mìnícím se prostøedím v prùbìhu sezóny odpovídající maskování a zároveò pøizpùsobuje termoregulaci.
Proto¾e šat dospìlého jedince je ji¾ nemìnný, uplatòuje se tento fenomén pouze u druhù s krátkým generaèním cyklem, produkujících bìhem roku více generací. Vzhled budoucího dospìlce tak ovlivòují podmínky, ve kterých se vyvíjela jejich larvální stádia – housenky.
U baboèky sí»kované (Araschnia levana) - viz obrázek - se v šatu obou generací odrá¾ejí svìtelné pomìry biotopu bìhem støídání roèních období. Lesní okraje a cesty mají na jaøe více slunce a svìtla ne¾ v létì, kde na stejných místech pøi plnému olistìní stromù a keøù panuje stín s mihotavými záblesky sluneèního svìtla. Vzhled budoucího jedince ovlivòuje prùmìrná délka denního svìtla (fotoperioda), jí¾ jsou vystaveny housenky. Obì generace se od sebe tak výraznì liší, ¾e je nezkušený pozorovatel mù¾e pova¾ovat za dva rozdílné druhy.
Bì¾ná pøedstava, ¾e záøivé barvy a pestré vzory jsou doménou velkých motýlù, je naprosto mylná. Drobní motýli, zahrnující více ne¾ polovinu dosud známých druhù motýlù vùbec, unikali a vìtšinou stále ještì unikají všeobecné pozornosti vzhledem ke svým nepatrným rozmìrùm. Souèasné mo¾nosti digitální fotografie nám u¾ ale umo¾òují odhalit tuto stejnì neskuteènou miniaturní krásu, je¾ bì¾nému lidskému pohledu zùstává skryta.
Pokraèování pøíští pátek...
Ivo Antušek