SeniorTip

Vincent Van Gogh

Vincent byl nejstarší syn kalvínského pastora Teodora van Gogha a jeho ženy Anny Cornelie.Narodil se 30. března 1853 v Zundertu. A píši úmyslně, nejstarší a ne první protože první syn se manželům Van Goghovým narodil přesně rok před tím (30. března 1852). Neví se zda se narodil mrtvý nebo zda žil několik dní, ale rodiče ho pochovali se stejným jménem, které o rok později dostal jejich druhý syn: Vincent Wilhem. A tak budoucí malíř viděl od malička, vlastně od okamžiku kdy se naučil číst, na místním hřbitově, hrob se svým vlastním jménem. Dá se dost dobře předpokládat, že taková zkušenost se podepsala na jeho pozdějším duševním zdraví. Jeho mladší sestra Elizabeth ho popisuje jako dítě mlčenlivé, tvrdohlavé, vzteklé, ale zároveñ citelné a rádo pomáhající.

V šestnácti letech začal pracovat u firmy Goupil, která se zabývala prodejem obrazů a uměleckých pomůcek. Po několika měsících byl přeložen do Háagu a pak do Bruselu. V roce 1873 je poslán do filiálky v Londýně, kde se poprvé zamiloval. Dcera jeho bytné, Úrsula Loyer však jeho lásku neopětovala protože už byla tajně zasnoubená. Je to první nešťastná láska z několika dalších, které ve svém živote prožil. Následovalo zamilování do své sestřenice Kee Vos, která ho také odmítla a nakonec do své sousedky Margoth Begemann. Ta byla jediná, která ho také milovala, ale zde zasáhli její rodice a Margoth se pokusila o sebevraždu. Lékař, který o ní v nemocnici pečoval, sdělil Vincentovi (zase na nátlak rodičů) že Margoth je psychicky velmi labilní a že nedoporučuje, aby se vdala. Vincent zrušil zasnoubení a nabídl Margoth přátelství. A tím končí třetí a poslední malířova velká láska.

Rok 1875 znamená pro Vincenta zase změnu, je poslán do filiálky v Paříži, kde za nějaký čas začne mít problémy jak s majiteli galerie, tak s klienty a je propuštěn. Vrátí se na několik měsíců do Londýna a odtamtud do Amsterdamu, kde se začne připravovat na studie teologie na tamnější universitě. Ale studie nedokončí a vrací se do rodného domu.

V roce 1879 ho jmenují přechodně jako pastora v Borinage (Belgie), kde jsou velké uhelné doly. Van Gogh se chce co nejvíce přiblížit k horníkům, kteří žijí v neskutečné bídě, a věnuje jim všechen svůj, už tak ubohý, majetek. To pobouří jeho nadřízené a je propuštěn.
V Haagu pozná v roce 1882 jednu prostitutku, Christinu Hoornik, která je mimo jiné i nenapravitelná alkoholička, která má už několik dětí a očekává další. Vincent píše bratrovi, že se jí bude snažit pomoci, a že jí napraví. Má v plánu se s ní oženit a tak to také Theovi oznámí. Ten, samozřejmě nesouhlasí a dá to okamžitě Vincentovi vědět. A tak po dvaceti měsících soužití se Vincnet se Sien (jak jí říkal) rozejde, ale během těchto měsíců jí stačí několikrát namalovat, taktéž její děti.

Začátkem roku 1886 se rozhodne odejít do Paříže, kde žije pár měsíců u Théa a pozná několik impresionistů jako Pissaro, Toulouse Lautrec, Signac a Gaughin. Také objevuje jejich světlé a zářivé barvy a také začne obdivovat japonské malíře, kteří byli tou dobou v Paříži velmi oblíbení. Během svého pařížského pobytu namaluje kolem 200 pláten a množství kreseb.

Jeho přítel, Toulouse Lautrec mu poradí navštívit Provence a tak v roce 1888 odjíždí na jih a zůstává v Àrles. Zde, oslněn jižním sluncem, maluje své nejznámější obrazy: slunečnice, bárky na pláži, obilná pole a další. Snaží se založit tzv. uměleckou komunitu a pronajímá si k tomu účelu známý “žlutý dům”. Ale jediný, kdo přijme jeho pozvání je Gaughin, který přijíždí do Àrles 20. října. Ale přestože si dobře rozuměli, střetnutí mezi dvěmi silnými osobnostmi na sebe nenechá dlouho čekat a 24. prosince po jedné silné diskuzi (podle slov Gaughina) Van Gogh napadne svého přítele a ohrožuje ho břitvou. Ten ho doslova pohledem přinutí k ústupu a Van Gogh se vrátí domů, kde si v silném pohnutí mysli, uřízne kousek ušního lalůčku, který zabalí a donese jedné prostitutce do vykřičeného domu. Pobude dva týdny v nemocnici a Gaughin se zatím vrací do Paříže. Po několika dalších skandálních epizodách, které pobouřily obyvatele Àrles, Van Gogh odchází na vlastní přání do psychiatrické léčebny Saint Paul v San Rèmy. Tam má k dispozici dva pokoje a povolení malovat. Střídají se období klidu a silných krizí.

Po několika měsících Vincent odjíždí do Auvers sur Oise, vesničky poblíž Paříže, aby byl blízko Theovi, který se zatím oženil. Stará se o něj dr. Gachet, který se stává jeho přítelem. Spřátelí se také s rodinou pošťáka Roulina a členové obou rodin mu často sedí modelem. V červenci maluje tři plátna obilných lánů, poslední z nich s hejnem černých havranů.

27. července se v jednom takovém poli postřelí. Zraněný se dopotácí domů, kde za dva dny v náručí svého milovaného bratra umírá. Jeho poslední slova, podle Théa, byly “…mizerie neskončí nikdy…”

Zemřel ve 37 letech jako Rafael Sanzio, Watteau a Toulouse Lautrec. Théo ho přežil jen o pouhých šest měsíců a dnes odpočívají vedle sebe na hřbitově v Auvers sur Oise.

Dílo: Vincent začal malovat až posledních deset let před smrtí, ale za tu dobu po sobě zanechal 840 pláten a přes 1 000 kreseb. Díky jeho švagrové (vdově po Théovi) Johanne Van Gogh, se zachránily skoro všechny, protože Vincent je posílal bratrovi. Za celý svůj život prodal jediné plátno „červené vinice” (dnes v Puškinově muzeu v Moskvě). Koupila ho malířka Anna Bosch, sestra Van Goghova kamaráda, také malíře, Evžena Bosche.

Jeho dílo můžeme rozdělit do pěti období:

Holandsko, Paříž, Àrles, Saint Rèmy a Auvers sur Oise.

Mezi jeho obrazy nalezneme 35 autoportrétů, mnoho krajin, květin, zátiší i portrétů lidí jak z Holandska tak z Francie. U většiny z nich není třeba hledat „co chtěl umělec říci” protože většinu z nich sám Vincent popsal v dopisech svému bratrovi. Dopisoval si s Théem dvacet let a ve svých dopisech nepíše jen o svých plátnech, ale také o své úzkosti ze života. Je to celkem 650 dopisů, které Johanna publikovala několik let po smrti svého manžela (1914).
Je paradoxní, že díla malíře, který během svého života by bez finanční pomoci svého bratra nemohl malovat a prakticky ani jíst, dosáhly po jeho smrti tak absurdních cen jako jeho „Kosatce”, které byly prodány v roce 1987 za 53,9 miliónů dolarů a o tři roky později, portrét doktora Gachetta za 82,5 miliónů dolarů!
Druhý portrét doktora Gacheta je v muzeu Orsay v Paříži.

Úryvky z dopisů Vincenta Théovi

Úryvky z dopisů:

červenec 1880
… že by byli lenoši, kteří se navzájem liší? Je tu ten, který je jím z lenosti, z netečnosti či ze špatného charakteru. Když to uznáš za dobré, můžeš mě zařadit mezi takové.
Pak je tu jiný lenoch, ten, který jím je proti své vůli, ten, který se v duchu užírá touhou něco dělat a přesto nemůže, protože je jakoby vězněn něčím co ho užírá. Protože nemá to potřebné, aby mohl být produktivní a protože fatalita okolností ho dostane do takového stavu. Takovýto lenoch sám neví, ale cítí to instinktivně a tak ví, že by mohl něco dělat, ale neví jak. Ví, že by mohl být úplně jiným člověkem, ale jak? V čem by mohl být užitečný, jak pomoci, je něco ve mně? A co?

To je jiný lenoch; ty, když to uznáš za vhodné, mě můžeš zařadit mezi ně.
Pták v kleci na jaře ví, že by byl k něčemu dobrý, ví že se něco musí dělat, ale nemůže. Proč? Neví to přesně, má jen takové vágní myšlenky a říká si: ”Ostatní staví svá hnízda, mají maličké a vychovávají je” a pak se mlátí hlavou o dráty klece. Klec je tu a pták šílí bolestí.
„Hele, to je ale lenoch” říká pták, který letí kolem. ”Nějaký rentiér”. A přesto vězen žije a neumírá, nedává najevo co cítí uvnitř, pro okolí, na sluníčku je celkem veselý. Ale přijde doba tažení a zase se dostaví melancholie. A děti říkají: ”co mu je, vždyť má všechno co potřebuje”. Ale on se podívá na nebe pod mrakem v očekávání bouřky a cítí v sobe vnitřní vzpouru proti fatalismu. „Jsem vězněm, jsem vězněm a nic mi neschází, šílenci? Mám všechno co potřebuji, ale nemám svobodu! Být ptákem jako ti ostatní!” ...

Eten 1881
... samozřejmě, že láska je něco pozitivního, něco tak reálného, že je nemožné pro toho kdo miluje, tento cit si vyrvat ze srdce. To by znamenalo jako ohrozit vlastní život. Ale ty mi můžeš říct: „existují lidé co si proto i sáhnou na život”. A já ti jednoduše odpovím: ”nemyslím, že bych měl podobné popudy” ....

Duben 1882
... Mauve mi vyčítá, že jsem řekl: ”jsem umělec”, ale nevezmu to zpět, protože je jasné, že to slovo znamená: „stále hledat a nikdy nenajít dokonalost”. Je to pravý opak toho: „už to vím, už jsem to našel”...
... To co existuje mezi mnou a Sien je opravdové, není to sen, je to realita. Beru jako požehnání, že moje myšlenky a moje činnost našly pevný bod a určitý směr. Je možné, že jsem pro K. cítil něco víc než vášeň, a že ona byla hezčí než Sien, ale to nechci říct, že moje láska k Sien je méně upřímná. To určitě ne. Okolnosti jsou moc vážné a je důležité jednat. A tak to bylo od začátku našeho vztahu....

Srpen 1888
... Zjistil jsem, že to, co jsem se naučil v Paříži už mě opouští, a že se vracím k nápadům, které jsem měl na venkově, před tím než jsem poznal impresionisty. A nebudu se divit, když oni za čas začnou kritizovat to co dělám. Myslím, že mě víc oslovil Delacroix než oni.
Nechci malovat přesně to co mám před očima, chci používat barvy abych se mohl vyjádřit mnohem silněji...

8.září 1888
... Snažím se vyjádřit červenou a zelenou ty hrozné lidské vášně ...

17. září 1888
... Koupil jsem si jedno dobré zrcadlo abych mohl malovat sám sebe, protože nemám kdo by mi seděl modelem. A také, pokud budu schopný použít správné barvy k namalování mé vlastní hlavy (což je dost komplikované), budu schopen namalovat hlavy jiných mužů a žen ...

říjen 1888
... Děkuji za tvůj dopis, nedovedeš si představit jak jsem tentokrát trpěl. Peníze mi došly ve čtvrtek a až do pondělka to bylo hrozně dlouhé. Přežíval jsem, doslova s 23 kafi a chlebem, který ještě musím zaplatit ... Poslední slova v dopise, který měl Vincent u sebe když zemřel: ...tak tedy, moje práce. V té riskuji můj život a můj rozum už je napůl zničený...

Připravila: Jana de Galindo

Galerie umělců:

Jean Dubuffet

Dekorativní umění

Henri Matisse

Stvořitelé času - 1 Michelangelo Buonarotti

Stvořitelé času - 2 Rafael Santi

Stvořitelé času - 3 Leonardo da Vinci