Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Bratrem své matky
Se svým druhým mu¾em jsem dostala od ¾ivota opravu dar, byl to vzácnì laskavý a obìtavý èlovìk, zosobnìná solidnost, vzdìlaný - ale tyhle vlastnosti obèas byly jaksi "mimo svìt". a tak jsme s ním za¾ili i hodnì pøekvapivého a i veselého - pro nás, kteøí jsme ¾ili nohama v reálnu. A tak mi pøišlo napsat pár vzpomínek.
Mùj druhý mu¾ Honza byl pravovìrný Pardubièan, i kdy¾ se narodil v Praze a vlastnì v ní i spravedlivou polovinu ¾ivota pro¾il. Prahu miloval takøka milenecky, ale Pardubice - to bylo jeho dìtství, jeho domov. Ony jsou fakt pìkné mìsto, tak¾e se mu ani moc nedivím, ¾e se tam poøád rád vracel. Jeho rodina je tam jako celek poøád doma.
®il tam taky jeho dìdeèek, který byl zamìstnán na nádra¾í jako ten pán, co zvoní obrovským zvoncem a vyvolává: "Vlak do Prahy na prvním nástupišti!" a tak. Dnes u¾ to po celém nádra¾í nesrozumitelnì chraplá rozhlas, ale já ty zvoníky ještì z dìtství pamatuji. Tak ten dìdeèek si jako starší vdovec vzal jednu ještì èupr mladici. Byl to svazek z rozumu. Ona nemìla nic, on pøece jen o nìco víc, i kdy¾ taky nic, ale mìl místo pod penzí. Jinak tahle babièka musela být poøádné èíslo a dìdu umìla hezky pohonit. Mìla jednu zvláštnost. Honza na to v¾dycky vzpomínal - cokoliv rozbitého spravovala svázáním. Utr¾ený plot stejnì jako ulomené ucho od hrnce na vaøení. Prostì vzala nìjaký kus hadru, svázala a bylo to.
Ale na druhé stranì, a» byla metr jakýkoliv - musela být bájeèná. Dìda mìl z prvního man¾elství dvì holky. Honzovu mámu a mladší Bo¾ku. Kdy¾ bylo té starší šestnáct, nedalo se nic dìlat, musela jít vydìlávat. Dìda jí našel slu¾bu. A jak to tehdy bylo samozøejmé - za nìjaký èas stávaly pøed pokojem mladého pána "dvoje døeváky". Takové zauèování mladého pána mìla slu¾ka takøíkajíc v popisu práce. Kdy¾ pak u¾ tìhotenství zaèínalo být vidìt, tak slu¾ku prostì vyhodili.
Dìda ji z domu vyhodil taky, aèkoliv musel vìdìt, jak to chodí, kdy¾ jí to místo vyjednával. Prý - co by øekli lidi. Ale babièka se do toho vlo¾ila. Holku umístila v Praze u Apolináøe, kde tyhle chudé svedené holky tenkrát pár mìsícù slou¾ily zadarmo a¾ do porodu a pak se jim na oplátku zadarmo dostalo porodní péèe. Pak ovšem musely s dítìtem pryè.
Ale aspoò se s rostoucím bøíškem nemusela ukazovat lidem na oèi a doma se babièka zaèala šikovnì postupnì pøicpávat polštáøema - prostì èekali s dìdou na starý kolena dítì. A kdy¾ se malý Honzík narodil, tak si babièka zajela pro jeho mámu do Prahy, polštáøe zpod suknì zpìt do Pardubic pøivezla v kufru a v náruèí "synáèka". Tak se Jan stal bratrem své vlastní maminky. Nadosmrti jim øíkal "holky" - tetì i mámì. I kdy¾ ta se nakonec vdala a brášku si vzala na starost. Prý aby se dìdovi a babièce ulevilo.
Babièka byla prostì fantastická - kdy¾ si pomyslíte, ¾e tehdy se neman¾elské dítì pokládalo za znièený ¾ivot a ta holka nakonec ani nebyla její vlastní a pøece pro ni udìlala víc, ne¾ vlastní otec.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: