Deník paní uèitelky – 21
Blí¾íme se k pùlce...
Do poklidného bìhu našich všedních školních dní zasáhlo pár „drobných“ událostí – pro dìti však vítané vzrùšo.
Hned prvním bylo, ¾e dvakrát paní uèitelka - teda já - dorazila do školy pozdì. Autobusy v kalamitì prostì nejely a tak dìti strávily v¾dy první hodinu „na návštìvì“ v béèku. Pøesunování ¾idlièek, pobíhání po chodbì - kdo by nemìl radost, ¾e vyuèování zaèíná takhle pìknì a neèekanì !
Další akcí byla loutková pohádka „O Èervené Karkulce“. U¾ samotný pøesun „na kulturu“ byl hodnì dobrodru¾ný. V dobì snìhu padajícího ze støech jsme s kolegyní zvolily stezku podél kolejí. ®ádné rampouchy za krkem nás sice neohrozily, zato udìlat krok 10 cm vedle cestièky znamenalo proboøit se do snìhu po kolena. Dovedete si jistì pøedstavit, jak kluci bedlivì sledovali, kdy se nedívám, aby to mohli vyzkoušet…
Karkulka dopadla, jak mìla, vlk nerozplakal ani ty nejmenší z mateøské školky a babièèiny obtí¾e s bolavými zády jsme s porozumìním sledovaly jen my, vìkem babièce hodnì blízké paní uèitelky.
Událostí spíš pro mì velmi pøekvapivou byla „kotrmelcová zdatnost“ mých svìøencù. V posledních letech u¾ ani venkovské dìti neoplývají moc velkou tìlesnou zdatností a obratností, pracovnì tomu øíkáme „jsou jak brambory“.
Místo bìhání venku sedí u poèítaèe a tak jsem se pøed nácvikem kotoulu pøipravovala na svou úlohu „jeøábu“, který dìti tahá, 
popotahuje. Pøevezly mì, dìtièky. Švihaly kotrmelce jeden za druhým a smály se mému pøekvapení. To u¾ jsem fakt dlouho neza¾ila.
A tak jsem nestaèila chválit jak ty své šikulky, tak paní uèitelky z mateøské školy. Vyposlechla jsem, jak pilnì trénují doma na válendì èi v køeslech.
V týdnu pøed zápisem do první tøídy nás pøišli navštívit pøedškoláci, nejdøív z jedné a pak i z druhé mateøské školky v naší obci. Byla to v¾dy taková pøedvádìcí a „chlubivá“ hodina, pøíjemná pro všechny zúèastnìné.
Spoleènì jsme si zazpívali, zatanèili, my jsme pøedvedli jak èteme, poèítáme, píšeme. Nechali jsme návštìvníky prohlédnout naše aktovky a penály, dovolili jsme jim, aby se podepsali na naši tabuli.
Jsme na ni toti¾ velmi hrdí. Máme takovou tu moderní, na kterou se místo køídami píše fixy a dìti se nemohou naba¾it jak èmárání, tak mazání takovou speciální houbièkou.
Pro mì je velkou výhodou, ¾e nejsem vìènì umazaná od køídy. V¾dycky se mi podaøilo nìkde se otøít a mé „povolání“ na mnì bylo u¾ zdaleka vidìt.
U páteèního zápisu se ke mnì hrnuli mí „noví známí“ a se slovy „…ahoj, mnì se u vás moc líbilo…“ mi dávali najevo, ¾e jsme uzavøeli nové školní spojenectví a ¾e u¾ se školy nebojí.
„Pane øediteli, tenhle šikovný chlapeèek by chtìl chodit do naší školy a já bych byla ráda, kdybyste ho pøijal, všechno umí a slíbil, ¾e se bude sna¾it…“ vedla jsem ka¾dého budoucího školáka s diplomem a dárkem k „nejvyššímu“.
Pan øeditel podal ka¾dému úspìšnému kandidátu ruku a mròouskùv š»astný úsmìv zvìstoval, ¾e první vá¾ná zkouška je zdárnì za ním.
A tak týden pøed prvním opravdovským vysvìdèením u¾ mí prvòáèkové pøestávají být tìmi úplnì nejmenšími a naše škola se pomalinku zaène chystat na pøíchod tìch dalších, ještì menších.
„Víte, paní uèitelko, já se moc tìším na víkend, ¾e nemusím do školy a ¾e nemusím vstávat, ale zase se mi po vás bude stýskat.“ No, milé dìtièky, já to mám taky tak…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: